„Hasíme to, co nejvíc hoří,“ říkají architekti, kteří pomáhají stavět domky v romské osadě
Ve slovenské romské osadě v Kojaticích už druhé léto fungují pracovní skupinky složené ze studentů architektury a obyvatel osady – navrhují a staví levné domky. Těmi nahrazují boudy a přístřešky z celt, ve kterých se tu také bydlí. Projekt nazvaný Architekti v osadě nadchl už několik turnusů mladých architektů a chystají se další, příští týden začíná dokonce bonusový workshop.
„Jsou to domečky, které mají rozměry 5 krát 5 metrů, postavené z klasických materiálů, co jsou běžně na trhu. Snažíme se stavět levně, nakupujeme použitá okna nebo dveře, snažíme se vejít do 5000 eur. Všechno ale děláme standardně a oni na vlastní oči vidí a učí se, jak se míchá beton, jak se pokládají izolace …,“ vysvětluje Pavol Kravčík, kterému se v kojatické osadě říká mistr.
Má zkušenosti se stavebnictvím i se sociální prací – jeho úloha je tedy dvojí. Podle něj projekt funguje, protože klade na účastníky programu nároky, kterým jsou ale zároveň schopní dostát. Programu se účastní rodiny, které si dopředu našetří sumu peněz a jsou připravené domek pět let splácet. „Je to jeden z mála projektů souvisejících s bydlením pro nejchudší na Slovensku, který funguje,“ říká Pavol.
„Přinutí je to nakládat líp s penězi,“ souhlasí studentka architektury Monika, která se projektu účastní jako dobrovolnice už od začátku. Podle ní si mnohé rodiny neumí rozpočítávat peníze ani na měsíc dopředu. „Je to fascinující projekt, čím déle to dělám, tím víc tomu věřím. Myslím si, že to je i odpověď na ten problém (chudoby na Slovensku). Jako budoucí architekt se tam učím stavebním postupům, ale důležité je to hlavně z lidské stránky. Každý máme předsudky, ale když se ocitnete v osadě, tak si uvědomíte, že nemáme právo je soudit. Oni nezažili nic jiného než svůj každodenní život v osadě a nemají důvod být jiní než jejich rodiče. Na druhou stranu pokud jim zlepšíte podmínky, tak tam možnost, že tenhle člověk bude jiný než jeho rodiče, určitě je,“ říká Monika, která je také organizátorkou dalších drobných projektů v osadě, jako je třeba nová knihovna.
„Napadlo nás, že jsme si nikdy nevšimli, že by tam nějaká děcka četla knihy. A zjistili jsme, že oni si ani nemůžou vzít knížky a učebnice ze školy do osady, říkají jim, že prý by je tam zničili, takže oni mají třeba ve třetí nebo čtvrté třídě pořád problém se naučit plynule číst,“ komentuje Monika začátek nápadu korunovaný zřízením knihovny složené z darovaných knih.
„Letos jsme měli dva turnusy mladých architektů, viděl jsem na nich první den, že se bojí toho, co se bude dít, když do osady přijdou. Po dvou týdnech ale odcházeli úplně nadšení, některá děvčata říkala, že snad místo architektury začnou studovat sociální práci,“ říká Pavol Kravčík. „Do devíti se snídá a probíhají nějaké společenské aktivity, pak se pracuje, služba dělá oběd, pak se zase pracuje, večer se pouští filmy nebo se chodí do města na diskotéku nebo na jiné kulturní aktivity,“ popisuje dny v Kojaticích.
„Nejčastější reakcí na náš projekt je údiv, lidi se diví, že to děláme. Jsou to lidi, co tam v okolí bydlí celý život, ale nikdy nenašli odvahu vstoupit do osady, jsou to dva světy vedle sebe, které nemají průniky.“ Podle Moniky byli lidé z okolí vůči projektu podezřívaví hlavně proto, že ho podporuje místní radnice. „Lidi se zlobili, že peníze z obce jsou i na tenhle projekt, ale myslím, že si začínají uvědomovat, jaký to má význam pro zlepšení životní úrovně v osadě – že to pozitivně ovlivní život v celé dědině.“
Iniciátorem a hlavním šéfem projektu je architekt Michal Sládek, který se před několika lety účastnil výstavby domu ze slámy ve Spišské Nové Vsi organizované Člověkem v tísni, pod jehož hlavičkou fungují i Architekti v osadě. Michal říká obyvatelům osady klienti a zdůrazňuje, že jeho mladí architekti nejezdí do osady pomáhat, jezdí tam zároveň i kvůli sobě.
„Nemyslím si, že bychom mohli vyřešit situaci, kdy se zvětšují rozdíly mezi bohatými a chudými a sociální napětí vzrůstá, což na východním Slovensku cítím silně. Tohle nevyřešíme hned, ale musíme podporovat to, aby se lidé navzájem do sebe dokázali vcítit,“ vysvětluje architekt. „Moje vlastní zkušenosti ze stavby domu ve Spišské Nové Vsi nebo z Indie se mi vrací po letech, vrací se mi ve formě nějakého porozumění, jsem empatičtější. Myslím si, že to je velmi důležitá zkušenost na to, abychom mohli žít ve společnosti, kde jsou lidé na sebe citlivější.“
I Kraučík zdůrazňuje, že se necítí být velkým optimistou v otázkách zlepšování životní úrovně nejchudších obyvatel na Slovensku. „Tím, co děláme my, se samozřejmě nedá jejich situace zlepšit plošně, na to by se mělo jít jinak, ale nějak ano. Když ve 21. století žije mladá rodina v díře v zemi, má nad sebou jenom celtu, a když prší celou noc, jsou mokří, tak to není normální. Stát, ve kterém se to děje a je mu to je jedno... To je na zamyšlení. My jenom nahrazujeme celtu normální střechou a to není adekvátní náhrada.“
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
