Ze života Romů18. června  2019 v 13:45  

Jak se řekne anglicky špachtle? Jan Balog a jeho druhý novozélandský život

Druhý domov našel Jan Balog na Novém Zélandu (ilustrační foto) - Foto:  Chris Ford, Creativ Commons Attribution-NonCommercial 2.0 Generic

Druhý domov našel Jan Balog na Novém Zélandu (ilustrační foto)Foto:  Chris Ford, Creativ Commons Attribution-NonCommercial 2.0 Generic

Jak je těžké začínat v emigraci svůj druhý život? O tom ví své Jan Balog, který odjel s manželkou a dvěma syny na Nový Zéland, kde začal úplně od nuly. Bylo pro něj těžké rozloučit se s vlastí i rodinou, kterou teď vídá jednou za rok. Jana Baloga k mikrofonu pozval Dušan Vagai.

Co vás před 19 lety vedlo k tomu, že jste z Prahy odjel na Nový Zéland, kde jste nikoho neznal a nikdo neznal vás? 

„Vedla mě k tomu asi především starost o budoucnost dětí. Přál jsem si, aby měly možnost studovat a domnívám se, že zaujatost vůči Romům tady byla v té době tak silná, že by měly malé šance. Díky Bohu, povedlo se mi to. Kluci opravdu vystudovali vysokou školu. Já jsem poznal, že to jde a že i romské děti jsou chytré, možná daleko chytřejší, než si česká komunita myslí.“ 

Když jste tam přijel, uměl jste anglicky? 

„Ne ani já, ani nikdo z rodiny. Dokonce jsem ani nevěděl, že tam žije někdo z Čech. Pamatuju si, jak jsem vylezl na letišti v Aucklandu z letadla a řekl jsem ženě: tak tady to je Nový Zéland. A kam půjdeme? Ten pocit je nezapomenutelný, vzpomínám na něj do dneška. Je to taková divná bezmoc, člověk neví, co s ním bude druhý den. Člověk je ale schopen dokázat spoustu věcí.“ 

Jan Balog - Foto: Dušan Vágai

Jan BalogFoto: Dušan Vágai

Jak jste hledali práci nebo bydlení? 

„Šli jsme na emigrační a tam nás ubytovali ve speciálním hostelu. Děti tam ale strašně trpěly, byly poštípané od blech, nebylo to vůbec nic dobrého. Děti brečely a já s nimi. Pak tam ale přijela jedna česká rodina, která si nás vzala k sobě. Zelenkovi nám pomohli najít bydlení. Práci jsem si sehnal úplně náhodou. Chodili jsme nakupovat do jednoho bazaru nábytek, kde jsem se seznámil s majitelkou. Ptala se mně, co dělám a já jsem řekl, že jsem vyučený malíř pokojů, i když jsem to nikdy nedělal. Ale měl jsem řemeslo, a to se počítá. Ona znala jednoho malíře, doporučila mě, slovo dalo slovo a měl jsem práci.“ 

Jak jste v práci fungoval, když na vás mluvili anglicky? 

„To jsem měl zase štěstí. Ten malíř, byl to jeden starší Maor, měl se mnou obrovskou trpělivost. Neplatil mi sice velké peníze, ale za to mě naučil anglicky. Vysvětloval mi: tohle je štětka, tohle je špachtle. Opravdu se se mnou hodně sblížil a díky němu jsem začal vůbec mluvit. A také mě naučil tomu řemeslu, tam se maluje jinak. Společnost je tam jiná, přijímá Roma takového, jaký je, dává mu šanci pracovat a on to pak dokáže využít a pracuje a živí se sám. Myslím si, že tak to funguje.“ 

Co byste doporučil lidem, kteří chtějí odjet třeba právě na Nový Zéland? 

„To se nedá říct. Člověk by neměl odjíždět jen na nějaké doporučení, naopak musí být hodně přesvědčený o tom, že něco takového chce udělat. Je tam jazyková bariéra, začínáte úplně od nuly, nevíte, jestli vás tam přijmou. Nejde jen o rasovou diskriminaci, ale člověk musí být perzekuovaný, to je velký rozdíl.“ 

Autor:  Dušan Vágai
Pořad: O Roma vakeren  |  Stanice: ČRo Radiožurnál
Čas vysílání: sobota 20:05  |  Délka pořadu: 55 minut  
 

Nové články v rubrice