Jak žijí Romové v Bulharsku

14. říjen 2017

Letos uplynulo 10 let od vstupu Bulharska do Evropské unie. V této zemi se sedmi miliony obyvatel žije podle neoficiálních odhadů 700 až 800 tisíc Romů. Stejně jako u nás nejsou ani v Bulharsku Romové homogenní etnickou skupinou. Různé skupiny Romů se totiž přistěhovaly na území Bulharska v rozličných obdobích, mají odlišné náboženství, způsob života i profese.

První Romové se zřejmě dostali na území Bulharska ve 13.-14. století a většina z nich byla zřejmě křesťanského vyznání. Jak bulharští Romové žijí dnes, vysvětluje profesor Jan Rychlík, hlavní autor knihy Dějiny Bulharska, která nedávno vyšla ve 3. vydání.

„Pokud jde o Romy, v Bulharsku jsou dvě komunity. Část Romů je pravoslavných a část jsou muslimové. Jejich sociální postavení není dobré, především postavení Romů-muslimů, protože je žádná komunita nebere mezi sebe. Potýkají se s problémy, které známe i u nás – je to vysoká nezaměstnanost. A podobně jako u nás jsou vůči nim i určité předsudky, takže ta situace rozhodně dobrá není. Ta komunita je velice početná, ale kolik jich ve skutečnosti je, nikdo neví. Je to stejně jako u nás problém statistického sčítání, protože Romem je jen ten, kdo se za Roma sám přihlásí a oni nejsou národně příliš uvědomělí, aby toto dělali.“

Mezi Romy se často pohybuje filmový producent Asen Vladimirov, který o nich natočil několik filmů. Například dokumentární film Cambridge se letos představil v Praze v rámci Festivalu bulharských filmů a diváky zavádí do vesnice Dolní Cibar, kde je pro Romy hodně důležité vzdělání.

Z dokumentárního filmu Cambridge

„Romské obyvatelsko není nábožensky nějak zvlášť vyhraněné. Řada bulharských Romů se prohlašuje za Turky, ale ani to nijak neovlivňuje jejich náboženství. Po demokratických změnách, jak se tomu v Bulharsku říká, tam začaly přicházet různé evangelické církve a ty vyvíjejí blahodárnou činnost mezi Romy. Nevím o tom, že by pravoslavná církev vůbec projevovala o Romy zájem. Natáčeli jsme film v největším ghettu v Bulharsku – v Plovdivu je sídliště Stolipinovo, kde žije 40 tisíc Romů a je to peklo na zemi. Žije se tam hodně špatně. Na okraji toho sídliště stojí pravoslavný kostel, ale nikdy jsem tam neviděl kněze, který by šel do toho sídliště, bulharská pravoslavná církev vůbec neprojevuje o Romy zájem.“

Kdo však se o Romy zajímá, jsou evangelické církve.

„Romové začali vstupovat do evangelické církve kvůli ekonomickému zájmu, protože církve je ekonomicky podporovaly. Ale pak bylo zjevné, že to je z potřeby. A třeba v tom kostele, který je ve filmu Cambridge, jsou i učitelé z té vesnice, protože jim to asi poskytuje něco, co jim chybělo. V Bulharsku jinak bylo protestantů tradičně velmi málo.“

Řada obyvatel Bulharska včetně Romů žije a pracuje v zahraničí.

„To je v Bulharsku obrovský problém. Po transformaci v Bulharsku hodně lidí, především mladých, odešlo do ciziny, a to nejen Romové, ale i bulharské obyvatelstvo. Bulharsko mělo dva miliony emigrantů. A v těchto rodinách to samozřejmě velmi těžko snášejí děti, které zůstávají u prarodičů. Například ve filmu Cambridge učitelka z vesnice Dolní Cibar, která má rodiče ve Španělsku, vyprávěla, jak to se sestrou špatně snášely. Oba rodiče mohli přijet až po několika letech, posílali peníze na jejich výživu a vzdělání, takže v tom měly výhodu, nicméně trpěly nepřítomností rodičů. Někdy samozřejmě třeba prarodiče ty děti rozmazlí nebo na ně nemají dost silný vliv, aby je přiměli ke správnému chování.“

Říká filmový producent Asen Vladimirov.

Spustit audio