Po prvním roce praxe inkluzivní novely školského zákona se zlepšilo financování podpory vzdělávání dětí se speciálními potřebami
Uplynul rok od zahájení platnosti inkluzivní novely školského zákona, která umožňuje dětem se speciálními vzdělávacími potřebami nárok na podpůrná pedagogická opatření. Jaké obavy a očekávání z inkluze ve vzdělání se naplnily a které naopak?
V roce 2007 Evropský soud pro lidská práva uznal, že Česká republika diskriminuje romské žáky tím, že děti jsou neoprávněně zařazovány do tehdejších zvláštních, později praktických škol. Od té doby byly vypracovány akční plány, změnil se způsob testování žáků a také byl spuštěn proinkluzivní zákon, který by měl zajistit podporu ve vzdělání všem dětem, které ji potřebují, a to bez rozdílů.
Kláry Laurenčíkové, předsedkyně České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání, jsem se ptala především na to, zda by se mohlo stát, že běžná škola by mohla odmítnout přijetí dítěte se speciálními potřebami.
„Nemělo by se to stát. Stávalo se to v minulosti, právě proto, že škola, která vyhodnotila svou situaci tak, že není možné zajistit kvalitní vzdělávání nějakého skutečně výrazně znevýhodněného dítěte, nebo naopak, i dítěte s velmi mírnou potíží, tak skutečně mohla takové dítě odmítnout. Nyní to možné není. Stát garantuje vzdělávání ve spádové škole bez rozdílu. A škola nyní, když nemá adekvátní podmínky a nemá adekvátní podpory, má povinnost zažádat o extra finance navíc a daná podpůrná opatření zajistit, což je velký rozdíl oproti stavu před novelou školského zákona, kdy nepřipravenost školy v podstatě znamenala pro mnoho dětí odmítnutí, nucené vzdělávání v domácím prostředí nebo vzdělávání mimo hlavní vzdělávací proud v nějaké formě segregovaného vzdělávání.“
Žáci se speciálními potřebami ve vzdělávání dostali nárok na asistenty i speciální pomůcky. Přesto však inkluze ve vzdělávání vzbuzovala u učitelů a rodičů některé obavy.
„Nenaplnily se žádné emotivní, častokrát iracionální strašící scénáře, které hovořily o tom, že se do nepřipraveného prostředí najednou okamžitě a násilně přelijí různě hendikepované děti a že to s sebou přinese opravdu nějaké katastrofické důsledky. To se nestalo a skladba dětí v běžných školách se zatím nijak dramaticky neproměňuje. Naopak, děti s různými typy speciálních vzdělávacích potřeb ve školách přibývají přirozeně už od pádu železné opony. Každé dítě by mělo být maximálně podpořeno v rozvoji svého vzdělávacího potenciálu, mělo by mít šanci zažít úspěch a radost z učení. To je něco, čemu ta inkluzivní novela pomáhá, protože každému dítěti bez rozdílu přiznává právo na podporu, pokud ji potřebuje, a to je jistě velmi dobrý směr,“ říká Klára Laurenčíková.
Cílem ministerstva školství bylo především to, aby se dětem dostalo pomoci i v běžných školách, a tak by se mohl snížit počet speciálních institucí a tříd, kde se děti vzdělávají odděleně. Zeptala jsem se Lucie Šplíchalové z nadace Open Society Fund na to, kolik dětí se přesto vrátilo z běžných škol do škol praktických:
„Myslím si, že ministerstvo školství mluvilo o čísle asi 200, opravdu je to v řádu maximálně desítek dětí, které se přesunuly ze speciálních škol do běžných. Trend je spíš takový, že postupně více a více dětí nastupuje už do běžných škol, tedy těch dětí, které mají nějaké speciální potřeby. Je to tak, že některé školy a někteří učitelé už dlouho s dětmi s nějakými speciálními potřebami pracují, a tam žádné obavy nebyly. Myslím si, že obavy byly z toho, že se hodně dětí přesune z nějakých speciálních škol do běžných, a ty se určitě nenaplnily, protože k tomu přesunu nedošlo. Trend, který sledujeme, je takový, že rodiče prvňáčků a menších dětí už více usilují o to, aby se děti dostaly do běžných škol.“
Výzkum nadace Open Society Fund tak zjistil, že se po prvním roce praxe inkluzivní novely nejvíce zlepšilo financování podpory vzdělávání pro děti se speciálními potřebami, a to vedlo i ke zlepšení individuálního přístupu učitelů k žákům.
