Rodina je základ všeho žití. Až to lidé pochopí, bude na světě dobře, říká sociální pracovnice Dana Hrušková

Dana Ema Hrušková - Foto:  ROMEA, o. s.

Dana Ema HruškováFoto:  ROMEA, o. s.

Dana Ema Hrušková se narodila v Hořicích, ve východních Čechách. Vystudovala střední odbornou školu ekonomickou v Jičíně, ale víc než ekonomika ji naplňovalo pomáhat lidem. Dnes pracuje jako terénní sociální pracovnice pro národnostní menšiny a cizince na Praze 14.

K vaší práci je potřeba talent. Člověk se s ním musí narodit, nebo se to dá naučit? Jak jste k tomu došla vy? 

“Vysvětlím vám, jak to vnímám já. Tuto práci může dělat úplně každý, ale ne každý v ní bude dobrý. Jako jsou umělci obdarovaní talentem a je to na jejich dílech znát, tak stejné je to s mojí prací. Sociální pracovnice, která má talent a invenci, dokáže s lidmi pracovat tak, že je posouvá, motivuje je, dává jim smysl života. Jde o to v klientech probudit vědomí k zodpovědnosti za jejich život. To je můj úkol č. 1. Dopomoct člověk k bydlení je hezké, ale naučit dotyčného si toho bydlení vážit a mít k němu vztah jako k vlastnímu domovu, to je věc druhá.” 

Kdy jste v sobě objevila schopnost pomáhat svému okolí? 

“Vzpomínám si, že jsem jako 12 letá četla úřední korespondenci, kterou mě dával tatínek, a já už se musela učit orientovat se v tom, co nám tím úředním jazykem dávají vědět. Rodičům jsem pak tlumočila, kam mají jít, co mají dělat, doprovázela jsem je a mluvila za ně, protože to chtěli.” 

Já jsem tady našel spoustu letáčků o tom, co všechno se u vás na úřadě děje. “Řekni ne online sexuálnímu nátlaku a vydírání dětí”, “Všechno má řešení”, “Gambling ambulance”, “Pomoc drogově závislým”, “Odvykání kouření”, “Letní volnočasový klub”, … 

“Ano. Toto všechno prochází touto kanceláří.” 

Musíte mít za sebou nějaké pozitivní příklady, protože jinak by nepřišli další klienti? 

“Moje kolegyně mi říká – tvoje pověst tě předchází. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně. Pravdou ale je, že se mi tu točí klienti z celé Prahy.” 

Podle mého je to samozřejmě dobře. Klienti si o vás řeknou mezi sebou? Jdi za paní Hruškovou, ona ti pomůže? 

“Ano.” 

Jakou první věc je učíte? Co je nejdůležitější? 

“Nejprve mi řeknou o svém problému, o tom, co je nejvíce tíží. Pokud to jde, pomohu jim, nebo si musejí pomoct sami. Nicméně celá naše spolupráce je založená na tom, že je učím, aby si vážili rodiny. ” 

Dana Hrušková se sociální práci věnuje už 15 let. Přesto, že má oficiálně víc jak 300 klientů, ve skutečnosti je jich o poznání více. Neváhá totiž pomoci i jejich rodinám. 

“Rodina je základ všeho žití. Až to lidé pochopí, bude na světě dobře. Pokud chybí úcta k rodičům, není vůbec nic, všechno je špatně a celej svět jde do háje.” 

Co se proti tomu dá dělat? 

“Co se proti tomu dá dělat? Říkat to lidem, aby si to uvědomili.” 

Paní Hrušková, co nám všem v dnešní době chybí? 

“Já myslím, že vůbec nic. Dneska je ta společnost tak strašně konzumní, všechno nám přijde hrozně samozřejmé. Ono to tak ale není.” 

Vlastně je špatně, že je nám tak dobře? 

“Ano. Teď jste to řekl hezky. Neumíme si vážit toho, jak se máme dobře.” 

Jaká kauza, kterou jste řešila, se vás nejvíce dotkla? 

“Jednalo se o ženu, která byla 22 let týraná. Domácí násilí.” 

A po 22 letech přišla za vámi? To vám musela věřit… Vybudovat si u klientů důvěru je asi to nejtěžší. Jak se toho dá dosáhnout? 

“Tím, že umíte být diskrétní. To, co o klientech víte, nikdy nikam nepustíte. Chápete je. Jako lidé jste v jedné rovině. To je to nejdůležitější. Kolikrát je hodně těžký mluvit jejich jazykem. Všichni mluvíme česky nebo romsky, ale oni mají zvláštní kódovaný jazyk utrpení. To se dá asi těžko vysvětlit. Každý klient si nese svůj kříž a je hezké pozorovat to, když projevím pochopení. Když naznačím, že si může na chvíli ulevit, že to za něj na chvíli ponesu já, protože musí nabrat sílu a něco s tím křížem udělat. Nejde ho nést celý život. Říct mu, že ho lze odložit. Dát mu ochutnat pocit, jaké to bez kříže je. Dát mu naději, že to může být lehčí. To já pokládám za nejdůležitější. Dát jim naději, že to bude lepší, že je to v jejich rukách, že oni sami k tomu můžou přispět.” 

Půjdete do nebe? 

“Nevím. Jestli nebe je, tak já bych do něj samozřejmě ráda. Moje kamarádka Erika mi jednou řekla, že od každého člověka, kterému jsem pomohla, vybere korunu a nechá mi postavit bustu na Václaváku.” 

Autor:  Igor Šebo  (iše)
Pořad: O Roma vakeren  |  Stanice: ČRo Radiožurnál
Čas vysílání: sobota 20:05  |  Délka pořadu: 55 minut  
 

Nové články v rubrice