V Muzeum romské kultury jsou doučovány sociálně znevýhodněné děti

7. říjen 2017

V brněnském Muzeu romské kultury o události není nouze. Často přinášíme reportáže z výstav a rozhovory s romskými umělci, nicméně kultura není jen o obrazech a krásných sochách, ale také o vzdělání. Jednou z takových aktivit je třeba doučování romských dětí, které by si to běžně nemohly dovolit. Na jednu z hodin se do muzea vydala Silvie Čechová.

A začneme rovnou ve třídě:

- Chceš si něco vybrat? Budeme číst? Básničku? Třeba nějakou podzimní?

- „Ano.“

- Listí na podzim?

- „Tu ne. Mně se líbí jiná.“

- Nějakou co jste četli ve škole?

- (Žákyně listuje knihou)„Tuhle!“

- Aha, Běží liška k Táboru.

- (holčička recituje)

- A víš, že je to vlastně i písnička? Že se to dá zazpívat? Slyšela jsi ji někdy?

- „Ne.“

- Tak bychom se ji potom mohly naučit společně zpívat.

- (Hodně nešťastně)„Ne!“

Stojím v chodbičce kousek od doučovací místnosti s paní Petrou Banďouchovou, která je koordinátorkou sociálně edukační činnosti. Jak vlastně vznikla myšlenka doučovat děti ze sociálně znevýhodněných rodin? Šlo o ideu jednotlivce, třeba Vaší? Nebo to celé vzniklo z iniciativy Muzea romské kultury v Brně?

„Myslím, že to byla iniciativa hlavně ředitelky muzea. S aktivitami se začalo v roce 2004, v době, kdy já jsem tady ještě nebyla. Ideou bylo otevřít muzeum hlavně romské komunitě, která bydlí tady v okolí, a to zejména skrze různé volnočasové aktivity pro děti. Program se různě měnil a vyvíjel. Dnes dětem poskytujeme individuální doučování, mentoring a volnočasové aktivity.“

Zajímalo by mě, co Vás vedlo k tomu, že jste začala doučovat děti?

„Prvotní impulz jsem dostala v Brazílii, kde jsem dlouho žila. Tam jsem si uvědomila, že tamní společnost je mnohem méně rasistická než ta naše. Po návratu do ČR jsem začala přemýšlet o tom, jak bych mohla pomoct. Ať Romům, starším lidem, nebo zkrátka nějakým způsobem pomáhat. A tehdy jsem na stránkách Muzea romské kultury našla inzerát, že hledají dobrovolníky a přihlásila jsem se. První impulz ale vyšel z té mé zkušenosti v cizině, kde mi přišlo, že tam lidé žijí více pospolu. A tak jsem chtěla přispět.“

Mysleli jste i na doučování dětí, které by se chtěly připravit třeba na vysokou školu?

„Určitě. My jsme otevření všemu. Zrovna slavíme malé vítězství, protože máme klientu ve čtvrtém ročníku na střední škole, ale vysokoškoláka jsme tedy zatím neměli. Když se to podaří a bude se chtít hlásit na vysokou školu, tak určitě.“

autor: Silvie Čechová
Spustit audio