22 minut 50, 28 sekundy
Tak se jmenuje výstava uspořádaná v pražské Gallery Art Factory k připomínce čtyřletého trvání instituce. Galerie často přestavuje pražskému publiku slovenské umění. Tak tomu bylo při úplně první výstavě, Ze sbírek První slovenské investiční, a samozřejmě zatím i poslední galerijní počin přináší ukázku ze sousedství. Výstava potrvá od 26. ledna do 16. března 2006 od podělí do pátku od 10 do 18 hodin.
Pokud jste zatím do Gallery Art Factory, bývalé tiskárny uchovávající dodnes některé z továrenských relikvií, nezabloudili, pravděpodobně jste alespoň potkali v letních měsících na Václavském náměstí podivné velkorozměrové sochy, pod kterými jste někdy museli projít, jindy zase lákaly nejen nejmladší generaci ke šplhání a vůbec dobývání, další byly obléhány turisty, jež dotvářeli svými těly umělecká díla a zvěčňovali své kreace na fotografiích. Zkrátka galerie si pořádáním mezinárodního festivalu Sculpture Grande obratně přivlastnila nejlukrativnější pražský pozemek, ale zároveň nás pobavila, poučila i trochu vychovala, když nám naočkovala koňskou dávku městského land artu.
Název současné výstavy 22 minut 50,28 sekundy zní poněkud záhadně a patrně nás napadne, co za tu dobu můžeme stihnout: vystát frontu na rohu v oblíbené pekárně, dojít pěšky od Národního muzea na náměstí Jana Palacha, zhruba za tento čas si vypůjčíme knihy v Městské knihovně. To jsou samozřejmě důležité údaje v životě každého Pražana, ale co za tu dobu zvládneme na Slovensku? 22 minut 50,28 sekundy je doba, která uběhne od východu slunce na samém kraji východního Slovenska po východ slunce na nejzápadnějším místě Slovenska (výpočet je výsledkem délky Slovenska ku rychlosti otáčení zeměkoule). Jde tedy o neměnný, neustále se opakující čas, který bychom mohli chápat jako symbol probouzení a usínání, neboť stejná doba platí i pro západ slunce. Je to tedy určitá hra s každodenní skutečností, s níž se výstava snaží různými způsoby vyrovnat.
Kurátor výstavy Richard Gregor se právě vztahem skutečnosti a jejího uměleckého zobrazení už po léta zabývá. Podle něho totiž není vůbec snadné najít reálný obraz slovenské společnosti v umění. Dokonce vyjádřil domněnku, že striktní realismus na Slovensko téměř nedorazil, protože je to kraj jakéhosi mytického oparu. Na výstavě jsou zastoupena díla v časovém rozmezí 1965 - 2006 a jsou to právě díla, která se realismu co nejvíce dotýkají, zkrátka svým výběrem se naprosto liší od výstavnické koncepce slovenských galerií. Svým poměrem ke skutečnosti přinášejí díla i stopy a vazby na minulé ideologie. Za nejrealističtější dílo bychom mohli považovat olej na plátně, Ulica, Jozefa Srny z roku 1988. Opačný pól pak nalezneme v prvním konceptuálním manifestu na Slovensku Stana Filka, Zity Kostrové a Alexe Mlynarčíka. Manifest Happšoc byl zveřejněn 1. května 1965 v Bratislavě. Otevřela se jím nová sféra reality, nadreality s poetickým nábojem. Od 2. do 8. května se pak datovaly sešlosti, jakési happeningy. Jejich postatou byla přivlastněná skutečnost. Tedy vše, co se tenkrát nacházelo v Bratislavě, se stalo po šest dnů součástí kolektivního díla tří umělců. Aby byla fikce dokonána, podpořil ji Stano Filko i statistickými údaji. Happeningu se tak zúčastnilo např. 138 936 žen, 128 727 mužů, 49 991 psů, 1 hrad, 149 090 pouličních lamp, 9 divadel (i ochotnických), 1 000 801 tulipánů, nepočetná řada domácích spotřebičů atd. Na důkaz světovosti počinu byl manifest zveřejněn i ve francouzštině.
Dalším, rozhodně nepřehlédnutelným dílem byl projekt Ilony Németh Si z malajskej štvrte?, uskutečněný v roce 2005 v Dunajské Stredě. Nad dopravní ukazatele umístila tabuli dotazující se ve slovenštině, maďarštině, dvou romských nářečích a vietnamštině: Jsi z malajské osady?, tedy národnostního gheta známého pod tímto jménem. Autorka tak upozorňuje na v současnosti citlivou sociální problematiku města. Politické situaci na Slovensku se věnuje Eva Filová. Sladké zajtrajšky, 1992 - 2002, jsou komentované volební lístky z let 1992, 1994, 1998 a 2002. Filová si pohrává se symboly politických stran, dokresluje volební lístky nebo je dotváří koláží. Pro demokratickou stranu typický modrý pták je zde zobrazen jako mužské přirození ovázané modrou stuhou. Lubo Stacho porovnává fotodokumentaci obchodních výkladů v současnosti a v době minulého režimu. Michal Moravčík představuje všem důvěrně známé socialistické panelákové bytové jádro s jeho typickými doplňky. Samozřejmě nechybí ani video. Lucie Dovičáková natočila nahé ženy při úplňku. Jedná se o zobrazení lunárního symbolu ženství. Původně nahé klečící ženy se za zvuku cvrčků přeměňují v oblečené zády sedící nedobytné bohyně.
Na netradičním představení slovenského umění v Praze se podílí Slovenský institut v Praze a zahájení výstavy se účastnil ředitel Igor Otčenáš. Gallery Art Factory hodlá v dalších letech pokračovat s vystavováním slovenského umění a už teď je jasné, že v létě opět obsadí Václavské náměstí 4. ročník Sculpture Grande.
