Klement Wenzel Nepomuk Lothar Metternich patří mezi nejvýraznější osobnosti politiky 19. století, jejichž význam se dotkl celé Evropy.
Pro nás je přitažlivé, že mnohé, co je s jeho politikou spojováno, se odehrávalo na území Čech, jež stály jako skutečný střed Evropy uprostřed vzájemných tlaků a ambicí Ruska, Rakouska, Pruska a Francie. Po českém území mezi bitvou u Slavkova a Vídeňským kongresem křižovaly kočáry s diplomatickými depešemi i s panovníky a jejich velvyslanci a suitami. Ministr zahraničí rakouského císaře Františka I. kníže Metternich navíc vlastnil v Čechách rozsáhlé majetky - panství Kynžvart a někdejší majetek kláštera v Plasích včetně samotného konventu. Z Moravy pocházela manželka Klementa Metternicha Eleonora, vnučka významného muže vlády Marie Terezie kancléře Kounice. Rodové panství Kouniců se rozkládalo v místech, kde se roku 1805 konala bitva a Napoleonovo vítězství u Slavkova.
Přestože místně život i politika ministra zahraničí a později kancléře Metternicha s českými zeměmi úzce souvisí, v českých dějinách je jeho jméno zapsáno jako Čechům nepřátelské. Toto hodnocení je zbytečně nacionálně vyhrocené - Metternich v době po skončení napoleonských válek, kdy zastával postavení nejmocnějšího muže v monarchii, nebyl o nic nepřátelštější k Čechům než k jiným národům monarchie. Upřímně nesnášel jakékoli národně emancipační snahy, zejména německé, byl hluboce přesvědčen, že všechno dobré v uspořádání světa už bylo a každá změna že vede k horšímu. "Mylný pojem národnosti znamená totéž co volání po nekonečné válce všech proti všem," vyjádřil se kancléř v odporu proti revolučním snahám, na jejichž konci tušil rozpad Rakouska. Jeho bytostný odpor k válce mu byl oporou při vyjednávání s Napoleonem i s koaličními spojenci proti němu - s Ruskem a Pruskem: v tom spočívá jeho nesporná politická zásluha i diplomatický výkon. To, že nepochopil, že svět se po Napoleonově porážce už nemůže vrátit do podoby, kterou měl předtím, svědčí o jeho zahleděnosti do vlastních představ a špatném citu pro společenský pohyb. Za Metternicha už jakoby monarchie držela pohromadě jen silou cenzury a rigidních opatření.
Kníže Metternich prožil dlouhý život, většinou na společenském a mocenském výsluní. V jeho osudu hrála roli řada žen, které byly vedle politiky jeho druhou skutečnu vášní a u nichž měl - vedle politiky - také skutečný vliv a úspěch. Ostatně svou diplomacii a politiku vedl s jejich pomocí, jak dosvědčuje milostná historie s vévodkyní Kateřinou Vilemínou Zaháňskou, jež mu vydatně pomáhala s přípravou mírových jednání a Vídeňského kongresu přímo na svém sídle v Ratibořicích. Se třemi manželkami, jež všechny přežil, měl celkem dvanáct dětí (kromě toho ovšem několik levobočků).
Vídeňský kongres a sjednaný mír pro Evropu byl Metternichovým triumfem - následující léta mu sice přinesla bohatství a vysoké postavení spolu s vděčností císaře, ale vlivem kancléřova strnulého konzervatismu vedla pomalu k jeho pádu. Ten nastal v roce 1848, kdy kníže v přestrojení prchá do Vídně.
Posledních deset let Metternichova života je spojováno se západočeským zámkem Kynžvart, kde kníže jako odepsaný, ale vážený politik přijímá návštěvy z nedalekých Mariánských Lázní, sepisuje své paměti a glosuje politické dění. Zásluhou jeho syna Richarda jsou k dispozici publikované kancléřovy paměti, zápisky a diplomatické dokumenty. Na zámku Kynžvart najdeme také autentické zřízení, knihovnu i soukromé muzeum, jakýsi kabinet kuriozit, jehož správce, bývalý chebský kat Karel Huss, jako by patřil mezi exponáty starých časů. Příslušníci Metternichova rodu jsou pohřbeni v Čechách, v rodinné hrobce v kryptě kostela sv. Václava v Plasích.
Páteční večer věnovaný kancléři Metternichovi, kterému ležela na srdci celá Evropa, zavede posluchače na zámky Kynžvart a Ratibořice, v rozhovoru s historikem Milanem Hlavačkou do Vídně, v dokumentech a korespondenci na místa bitev i jednání, a v doprovodu archiváře z Plas na místo posledního odpočinku Metternichova rodu.
ČRo 3 - Vltava, pátek 2. června 20.00
