„Milostivá slečno, děkuji vám za lichotivé pozvání a za ochotu představiti mne panu Maeterlinckovi. Ale omluvte mne okolností, že se nepokládám za osobu, jež by pana Maeterlincka nějak zajímala, a pak mám hrůzu urážeti sluch básníkův svou hanebnou výslovností. Doufám, že se na mne nebudete horšiti a že mi zachováte přízeň, jíž si tolik vážím,“ psal 20. ledna roku 1903 Jiří Karásek ze Lvovic Marii Kalašové, nejvýznamnější české překladatelce belgického dramatika, esejisty a básníka Maurice Maeterlincka.
Marie Kalašová (1852-1937), sestra operní pěvkyně Klementiny Kalašové, byla vzdělaná moderní žena, která usilovala o maximální naplnění svého života krásou. Udržovala přátelské vztahy s předními domácími básníky své doby a byla v kontaktu i s některými evropskými literárními osobnostmi. Po Evropě i po českých zemích také hojně cestovala se sestrou Zdenou, malířkou. Jejich cílem byly zejména architektonické památky a obrazárny. Takový život shledával jako ideální Jiří Karásek ze Lvovic, uznávaný i odmítaný básník, spisovatel, dramatik a kritik, kterého s Marií Kalašovou pojilo „dočasné“ přátelství, doložené právě jejich korespondencí. Dopisy Jiřího Karáska Marii Kalašové jsou důležitým a obsáhlým korespondenčním souborem z prvního desetiletí 20. století. Adresátka – milovnice umění a krásy, převyšující svým rozhledem, empatií, nadáním a nezávislostí většinu návštěvníků salonů – objevila v Karáskovi nevšedního umělce a kritika, též oddaného nedosažitelnému ideálu krásy. A Karásek v této ženě našel přítelkyni, se kterou mohl sdílet umělecký prožitek, snění o nemožném, ale také smutek, melancholii i bolest z deptající skutečnosti.
„Žiji na polovici ve Hvězdě a v Praze. Nepíši ničeho, ale zato mnoho čtu a chodím do divadla. Pěstuji květiny: právě mi vykvetla nádherným bílým květem kolokasie. Ta radost! Zdá se, že se květiny musí milovat jako přátelé, aby nám kvetly. Pomalu už s nimi rozmlouvám jako sv. František. Azalky odkvétají: loučím se s bolestí s jejich květem. Žádný přítel mne více nezarmoutil svým odchodem. Některý den po neděli mohli bychom se snad viděti? Pošlu ještě lístek. Pozdravy!“ píše Karásek v květnu 1905.
Tehdy – v letech 1905 až 1906 – vztah kulminoval. Z dochovaných dopisů je patrné prohlubování citu a rostoucí vzájemná důvěra, která se projevuje například otevřeně artikulovanou kritikou pražských salonů. Po tomto období ovšem došlo k pozvolnému ubývání dopisů, k ochlazování, především ze strany básníka, který – jak píše editor knihy Upřímné pozdravy z kraje zapadlých květů a snů Karel Kolařík – „v takových vztazích kladl maximální nároky na sebe i na své přátele a mohl negativně vnímat překladatelčin nekonfliktní vztah k určitým postavám z pražského prostředí.“
Přátelství skončilo spálením Mariiných dopisů, dochovaná je pouze korespondence Karáskova. Některé z těchto dopisů představí vltavský pořad Souzvuk.
ČRo 3 – Vltava, neděle 14. března, 9.30 hod.
[
