Jediný jihoslovanský nositel Nobelovy ceny za literaturu Ivo Andrič (1892-1975) je doma i ve světě proslulý zejména jako prozaik. Jeho povídky a románové kroniky pohroužené převážně do minulých časů jeho rodné Bosny a Hercegoviny také tvoří valnou většinu jeho díla.
Široké obci čtenářů nejspíše až do Andričovy smrti unikalo, že jejich oblíbený vypravěč je také lyrik. „Zavinil“ to ostatně sám autor, který se urputně bránil knižnímu vydání své básnické tvorby a odmítal i reedici svých mladistvých básní v próze. Snad jako by se ostýchal přiznat se k těmto dávným „steskům“ rozbolavělé duše, k smrti uražené a zjitřené vězněním na začátku první světové války, či jako by i tímto gestem chtěl potvrdit své dávné rozhodnutí, že hodná odvrhnout všechno osobní a soustředit se na příběhy, které nachází v strastiplných dějinách své rodné země.
A tak vlastně až při prvním posmrtném vydání Andričových spisů vyšlo najevo, že autor Mostu na Drině, Travnické kroniky, Slečny, Prokletého dvora a stovky povídek po celý život sporadicky psal poezii. Pořadatelé posmrtného souboru Andričova díla v roce 1976 shromáždili do jedenáctého svazku pod titulem Lyrika: co se mi zdá a co se mi děje dvaasedmdesát básní a otiskli je chronologicky – od Andričova debutu Do soumraku, publikovaného v časopise Bosanska vila roku 1911, až po rukopisnou báseň Bez názvu z roku 1973 začínající slovy Žádné bohy ani modlitby – poslední Andričovo lyrické vyznání. Že verše není třeba odsoudit k zapomnění, o tom snad i českého posluchače přesvědčí výběr v cyklu Svět poezie, vysílaný v rámci Dnů srbské kultury.
ČRo 3 – Vltava, sobota 20. března, 22.45 hod.
[
