Titulek a zároveň také název vltavského Pátečního večera ke stému výročí narození Oldřicha Mikuláška (26. května 1910 v Přerově) je převzat z rukou psaného souboru, který básník věnoval své ženě jako „trochu té melancholie“ na Vánoce roku 1976. Jako P.S. dopsal: „Poezie je radost. Radost je štěstí. Štěstí je předzvěst smutku. A smutek? Cena života.“
Básnických sbírek a výborů z poezie Oldřicha Mikuláška je mnoho – přestože autorovi, nazývanému „básníkem existenciální úzkosti“, bylo opakovaně znemožňováno publikovat. Roku 1954 mu z Literárních novin píše Jan Pilař: „Měj si třeba odlišný názor, ale já Tvou Běžící lunu pokládám za recidivu něčeho, co jsme kdysi prožívali a co je už dávno za námi a co nemůže nijak pomoci žít a věřit všem dnešním poctivým lidem. Nemůžeme přece čtenáře utvrzovat v tom, že ‚člověk je jen prášek‘, a pohrávat si s obrazem člověka se srdcem, ‚na kterém kámen leží‘.“ A jelikož se prý „všichni soudruzi shodují v tomto názoru“, balady byly vráceny neotištěné.
Probírka Mikuláškovou korespondencí je zajímavá – vedle vřelých dopisů se Seifertem, Rubínem a mnohými dalšími v ní najdeme doklady citlivého vztahu s Josefem Kainarem. Mikulášek, který roku 1956 nastoupil do časopisu Host do domu a stal se členem předsednictva Svazu čs. spisovatelů, v roce 1971 na vlastní žádost vystoupil z KSČ a nevstoupil ani do přípravného výboru svazu spisovatelů, organizovaného právě Kainarem.
V srpnu roku 1948 poslal Kainar Mikuláškovi žertovnou pohlednici ze Štrbského plesa: „Drahý priatel’u, spocený som, no som pritom spokojený, že mi hnátiska tak dobře služka. Kamzíčok hadra oproti mně. Joszi Kainár.“ A v roce 1960 píše: „Jsi kamarád eňo ňéňo a ani ta padesátka mi Tě nezostudí v mých nepatrně zvlhlých očích. Teď hlavně (neboť na poučení jsem matador), aby ses nesnažil dosíci sopránu, lásky tajemnictví, diamantového svitu v očích a úhoře v hrachovém poli…“ A nakonec, k dosud nevydané sbírce Agogh Kainar poznamenává: „Milý Oldřichu, jsou to ovšem´tvoje nejkrásnější verše, ale potřetí je budu číst, až budu muset. Děsí mě. Kdybys chtěl v další sbírce trošinku lhát, nikomu to nepovím. Ale hlavně bych si chtěl s Tebou posedět, abych s zbavil pocitu úcty a strachu. To by nás sedělo pohromadě moc. Ze srdce Tě pozdravuje do roku 70 Tvůj Kainar.“
Oldřich Mikulášek zemřel 13. července 1985 – blíží se tedy i pětatřicáté výročí jeho úmrtí. Roku 2000 bylo dokončeno souborné vydání jeho poezie, a přestože pak vyšly Notečky a dva výbory, všechny knihy jsou rozebrány.Básníkovým posledním záměrem prý bylo vytvořit sbírku o hudebních nástrojích. Torzovitě se ji pokusí rekonstruovat i rozhlasový pořad na Vltavě. V rodinném archivu se našla mimo jiné úvaha nad větou Otokara Březiny, strojopisy úvah a fejetonů, ale i verše soukromé, dosud nikde nepublikované. Posluchači se také dozvědí, jaké edice a výstavy se k výročí Oldřicha Mikuláška chystají.
ČRo 3 – Vltava, pátek, 21. května, 20.00 hod.
[
