Jen bloud by si mohl myslet, že ponožky se ztrácejí samy od sebe. Omyl. V každé domácnosti se najde lichožroutí rodinka, před níž není úniku. Kdo je lichožrout? „Po staletí tento tvor – ne člověk a ne zvíře – lidstvo provází a sužuje, a přesto nebyl dosud nikým spatřen!“
Do lichožroutího světa i podsvětí ovšem pronikla autorská dvojice – spisovatel Pavel Šrut a výtvarnice Galina Miklíková. Díky nim můžeme – nyní i v rozhlasové četbě na pokračování na stanici Vltava – sledovat dobrodružné, spletité životní cesty Hihlíka, Tulamora seniora neboli Padreho alias Velkého šéfa, Ramsese, Pepy Padráta, škrtiče Čanga, Kudly Dederona, Vasila a mnoha dalších hrdinů půvabné knihy Lichožrouti.
Lichožrouty se poštěstilo spatřit také mladému starému mládenci Egonu Vavřincovi a profesoru Kadeřábkovi, který tvory popisuje takto: „Živí se ponožkami, i jejich tělo jako by se z ponožek skládalo. Jsou pružní, ohební, dokážou se natahovat a smrskávat. Očka má lichožrout drobná a těkavá. Nejvýraznější částí jeho hlavy je ústní dutina. Ta spolu s nosem dokáže vytvořit jakýsi chobot, dosti podobný hadici od vysavače. Čili znamenitě uzpůsobený k vyhledávání potravy (ponožek).“
My lidé se zaměřujeme pouze na ztráty ponožek, ovšem je třeba uznat, že ani lichožrouti to nemají jednoduché. Silon, dederon a další „uměliny“ se nedají jíst, je z toho břichabol. Každý lichožrout si proto dělá zásoby, protože „na lidi není žádný spolehnutí. Pořád jsou samá válka, revoluce nebo móda.“
Děti jistě při četbě hltají příběh „dobra a zla“, protože tu jde o krky a holou existenci (ocitáme se i pod mostem), lichožrouti se škorpí, ba ostře se střetávají v mafiánském podsvětí (Vasil má sehnat na akci „lichožrouty z těch nejhorších lidských rodin, mizery a rváče, kteří se nikoho slabšího nezalekli…“), kladou si podmínky („prostě vyrabuješ nějakej krám s ponožkami…“). Další všímaví čtenáři se baví nad různými slovními obraty a jazykovými hříčkami – například když profesor Kadeřábek na konferenci seznamuje s výsledky svého bádání: „ ‚První lichožrout, s nímž jsem se osobně setkal, se jmenoval Tulamor.‘ Nato se ozval potlesk několika badatelů, kteří přiletěli až z Irska.“
Autor čerpá z reality okolo nás, rozkošně si bere na mušku třeba jepičí mediální slávu nebo státní pohřeb, skýtající muzikantskou radost jedné z postav knihy, protože konečně hraje „celý komorní orchestr“.
Málokdy se podaří i tak zkušenému autorovi jako je Pavel Šrut napsat pohádkový román s novátorsky osobitou dávkou humoru, který osvobozuje každodenní rutinu našich životů – stojí v odůvodnění poroty, která knize přisoudila v roce 2009 cenu Magnesia Litera. Nutno dodat, že i rozhlasový štáb se při natáčení četby z prvního dílu knihy skvěle bavil. Teď je řada na posluchačích…
ČRo 3 – Vltava, od čtvrtka 12. srpna, 8.30 hod.
[
