Vyslanci pravěku na vymření

Nosorožci IIFoto:  archiv

Přiznávám, že nosorožce mám rád. Nezdají se mi nudní, i když se většinu dne věnují jediným dvěma činnostem,­ příjmu potravy a odpočinku, které jen občas doplní péčí o svou kůži. Ačkoli z návštěvy kteréhokoli afrického národního parku odjíždí člověk naplněný nesčetnými dojmy a zážitky, setkání s nosorožci pro mě patřila k naprostým vrcholům.

K nejpůsobivějším, která jsem zažil, patřilo ranní setkání v jihoafrické rezervaci Hluhluwe. Představte si olověné nebe, drobný déšť, nad travnatými plochami řídkou mlhu. Džíp zakrytý provizorní plachtou kodrcá po hlinité cestě plné výmolů, a jak se přibližuje k jedné planince, získává neurčitá tmavá masa uprostřed na zřetelnosti. Odpočívají zde tři nosorožci tuponosí. Jeden z nich stojí, dva další leží vedle něj na trávě, vzájemně se o sebe opírají boky a těžké hlavy s mohutnými rohy mají bradami opřené o zem. 

Jiný nezapomenutelný zážitek mi připravila samice nosorožce dvourohého, která se v noci přišla i se svým potomkem napít k napajedlu v kempu Okaukuejo v namibijském národním parku Etoša. Majestátnost takové chvíle se těžko popisuje. V onu noc překonala vše, co se do té doby u napajedla odehrálo, včetně úspěšně lovícího lvího páru, který tam skolil antilopu skákavou. 

V současnosti žije na naší planetě pět druhů nosorožců, dva v Africe a tři v Asii. Tito mohutní, zdánlivě nezranitelní lichokopytníci, kteří jako by ani nepatřili do našeho světa, se oprávněně označují jako vyslanci pravěku. Dnešní pětice existujících druhů představuje pouze malý zlomek skupiny, která svůj největší vrchol zaznamenala v třetihorách, především v oligocénu a miocénu, tedy před 38 až 5 miliony let. 

Hned od počátku vývoje lichokopytníků tvořili nosorožci společně s tapíry samostatnou skupinu. Nejstarší známí zástupci nosorožců žili již v eocénu, před více než 40 miliony let. Nevypadali ovšem ještě vůbec tak, jak si dnes nosorožce představujeme, byli spíš podobní drobným koníkům a velcí jako urostlejší pes. V oligocénu se pak objevili už "praví" nosorožci, i když zprvu ještě bez rohu na nose. Mezi bezrohé nosorožce patřili také vůbec největší suchozemští savci, jací kdy žili na naší planetě. Jmenovali se baluchiterium, paraceraterium a indrikoterium, žili ve střední Asii pokryté tehdy savanami a byli vysocí kolem šesti metrů. 

Z vymřelých nosorožců je nejznámější nosorožec srstnatý (Coelodonta antiquitatis), který byl chladnomilný, pocházel původně z Asie, ale rozšířil se i do Evropy. Poprvé se na Zemi objevil asi před 350 tisíci lety a žil možná ještě před pouhými 10 tisíci lety. Dorůstal délky kolem 3,5 m, výšky do 2 m a vážil až 3 tuny. 

Kromě koster se zamrzlé v ledovcích dochovaly i pozůstatky měkkých částí těla. Stejně jako mamuti, i nosorožci srstnatí se dokázali výborně přizpůsobit měnícímu se klimatu ve starších čtvrtohorách. Kosterní nálezy nosorožců srstnatých jsou známé i od nás, například z pískového lomu v Běstovicích u Chocně, z okolí Třebíče či z lomu u obce Sovinec v Jeseníkách. 

Za víceméně přímého potomka nosorožce srstnatého je považován dnes žijící nosorožec sumaterský (Dicerorhinus sumatrensis). Ještě předtím, než se rozšířili do Evropy nosorožci srstnatí, žili na našem kontinentu jiní nosorožci, například nosorožec etruský (Dicerorhinus etruscus), jehož kosterní pozůstatky byly na našem území rovněž nalezeny u Koněprus, kolem Brna apod.

Největší nepřítel ­ člověk 

Všech pět dnes žijících druhů nosorožců je ohroženo vyhubením. Jejich jediným nepřítelem je, podobně jako v mnoha jiných případech, člověk. Kromě přímého lovu, přesněji řečeno pytláctví, protože nosorožci dnes žijí prakticky výlučně v chráněných územích, se na jejich úbytku podílí i likvidace přirozeného prostředí. To se týká především tří asijských druhů, které se také ve stavu kritického ohrožení ocitly dříve než africké. 

Asijští nosorožci totiž žijí v lesích a v podmáčených lesostepích, tedy v oblastech masivně likvidovaných těžbou dřeva a vysoušením bažin. Další nebezpečí představují infekce zanášené do rezervací volně se pasoucím domácím dobytkem. Pytláci pronásledují nosorožce zejména kvůli jejich rohům. Drcený roh nosorožce (a také nosorožčí kůže) patří k hojně používaným léčivům v tradiční čínské medicíně. Ze stejných důvodů je o něj zájem i v dalších zemích východní a jihovýchodní Asie. Dodnes se tam vyrábějí například léky proti horečce, které obě tyto suroviny obsahují. Nejpopulárnějším účinkem prášku z rozemletého nosorožčího rohu je však to, že má údajně zvyšovat mužskou potenci a současně prodlužovat trvání sexuálního styku. Tento názor je rozšířený také v Indii. 

Rohy ­ chlouba i prokletí 

Asi nejznámějším znakem nosorožců jsou jejich rohy. Oba africké druhy a z asijských nosorožec sumaterský mají po dvou rozích, přičemž první roh je vždy mnohem větší než roh druhý. Oba rohy vznikají z pokožky, jsou tvořené podobně jako třeba naše nehty rohovinou a nemají žádnou kostěnou oporu. Rohy nosorožců ovšem byly a jsou žádány i v jiných částech světa. 

I v Evropě se ve středověku věřilo, že v poháru vyrobeném z rohu nosorožce lze odhalit, případně i zneškodnit jed přidaný do nápoje. Tato víra naštěstí nepředstavovala příliš silné ohrožení nosorožců. Jinak je tomu ovšem v případě obřadních dýk nazývaných džambija, které patří k tradiční chloubě každého muže v některých arabských zemích, například v Jemenu, Ománu nebo Spojených arabských emirátech. 

Rukojeť této dýky může být sice vyrobena i ze dřeva, umělé hmoty, rohů domácích buvolů či kopyt velbloudů, ale z rohu nosorožce je považována za nejcennější. S růstem bohatství mnoha rodin v zemích kolem Perského zálivu, vyvolaným zvýšenou těžbou ropy zejména v 70. letech 20. století, stoupla v těchto zemích také poptávka po džambijích s rukojetí z rohu nosorožce. Odhaduje se, že v polovině 70. let se jen v tehdejším severním Jemenu ročně vyrobilo na 12 tisíc takových dýk. Ještě na počátku 80. let končila v Jemenu asi polovina všech upytlačených nosorožčích rohů. 

Život šedých obrů 

Všichni nosorožci jsou výluční vegetariáni, přesné složení jejich potravy ale závisí na konkrétním druhu. Například nosorožci tuponosí se živí prakticky výhradně spásáním trávy, traviny jsou základní složkou potravy také u nosorožců indických. Ostatní tři druhy se živí především listy stromů a různými výhonky. Složením nejpestřejší jídelníček mají zřejmě oba nejohroženější druhy -­ nosorožci jávští a sumaterští. Všichni nosorožci jsou vázáni do značné míry na vodu, asijské druhy více než africké, ale i afričtí nosorožci navštěvují prakticky denně napajedla. 

Nosorožci špatně vidí, nejdůležitějšími smysly jsou pro ně sluch a čich. Své území si značkují močí a trusem. Hromádky trusu v místech, kde ústí nosorožčí stezka z hustého porostu na otevřenou pláň, mají signalizační význam nejen pro jiné nosorožce, ale i pro svého "majitele". Když se nosorožec z otevřeného prostranství potřebuje rychle schovat, hledá vchod do houští čichem, ­ proto také někdy svým rohem starší hromádku trusu prohrabuje a rozrývá, aby byla více cítit. 

Většina nosorožců žije osamoceně, samozřejmě kromě matek s mláďaty. Výjimkou jsou především nosorožci tuponosí, u nichž pohlavně nedospělí jedinci a samice vytvářejí skupinky od čtyř do deseti nebo i více jedinců. Výzkumy ukazují, že se v přírodě vzájemně překrývají i teritoria samic nosorožců dvourohých, které zřejmě nejsou tak samotářské, jak se většinou udává. Podobně je tomu i u nosorožců indických. 

Tělo nosorožců kryje velmi silná kůže. U nosorožců indických je záhyby opticky rozdělená do plátů připomínajících pancíře brnění. U většiny nosorožců je kůže holá nebo jen velmi řídce porostlá tuhými chlupy. Výjimku představuje nosorožec sumaterský, jehož tělo kryjí na většině povrchu dlouhé chlupy. 

Samice všech druhů nosorožců rodí vždy jen jedno mládě. Doba březosti trvá v průměru 16 měsíců. To znamená, že samice mívá mládě jednou za tři až čtyři roky. Samice dospívají pohlavně v 5 až 7 letech, samci ve věku kolem 10 let. Přesněji řečeno ­ samci dospívají pohlavně již o něco dříve, ale zhruba do deseti let svého věku nemají šanci prosadit se proti větším, starším samcům a získat samici.