Co nám o sobě mohou říct orangutani?

OrangutanFoto:  University of Colorado

Zatímco africkými lidoopy se zabývalo mnoho vědců a popularitu jim přinesly i zakladatelky jejich výzkumu Jane Goodallová a Diane Fosseyová, asijští orangutani zůstávali na okraji zájmu. Orangutaní vokalizace sice byla popsána už v roce 1974, ale od té doby se jí nikdo nezabýval až do roku 2008, kdy vědci z Univerzity v Curychu publikovali nový seznam orangutaních hlasů.

Ačkoliv lidé a jejich nejbližší příbuzní šimpanzi, bonobové a gorily žijí ve skupinách, orangutani jsou spíše samotáři. Z orangutaního slovníčku tím pádem vypadává spousta zvuků vydávaných ve společenském kontextu. Samci tráví většinu svého času sami. Samice sdílejí domácnost jen se svými mláďaty. Dokonce ani námluvy nejsou žádná společenská událost. Samec kolem nich nenadělá mnoho cavyků a spoléhá více na fyzickou převahu než romantické řeči, páření se potom podobá spíše znásilnění. V seznamu orangutaních vokalizací najdete plno volání vydávaných při stresových situacích a zároveň samicemi při kopulaci. 

Dominantní orangutaní samec poblíž výzkumného tábora Leakey Camp, n.p. Tanjung PutingFoto: flickr.com , bjornman

Nejvýraznějším hlasovým projevem je zvuk nazvaný long call (dlouhé volání). Vydávají ho ve většině případů samci se zvětšenými lícními laloky a to při dvou příležitostech. Buď spontánně, označují si tak svoje teritorium (toto volání je slyšitelné až na vzdálenost 1 500 m) nebo jako odpověď na provokaci. Tou může být míněn long call jiného samce nebo pád stromu (samci často lámou větve při hrozbě nepříteli, důsledkem takového chování může být i pád stromu). Zajímavé zjištění přinesl tým vědců z Curyšské univerzity. Ostatní orangutani poznají v jaké z těchto dvou situací byl long call vydáván. Pokud se jedná o spontánní volání, ostatní samci a samice s mláďaty se vydají na cestu pryč, zatímco samice v říji se snaží najít volajícího. Pokud jde o vokalizaci vyprovokovanou, ostatní zvířata nedělají nic. V takovém případě se volání týká jen provokatéra a oni můžou zůstat klidní. Navíc “long cally“ jednotlivých samců jsou jedinečné a bezpečně odhalí identitu volajícího. 

Další zajímavé zjištění o orangutaní vokalizaci bylo publikováno v srpnu roku 2009. Tým vědců vedený M. A. Hardusem zjistil, že orangutani dokážou i ve svém jednoduchém jazyce lhát, nebo alespoň přehánět. Pokud orangutan narazí na jiné zvíře, kterého se bojí a chce aby odešlo, vydává tzv. kiss squeak (polibek). Zvuk vznikající nádechem skrz rty sevřené jakoby do trumpetky je tedy vlastně varováním: „Nechoď blíž, tady jsem já“. Hloubka zvuku závisí na velikosti orangutana - a tady přichází na řadu kreativní řešení, při polibku si totiž na ústa přiloží větvičku nebo lístek. Pokud je zvuk vydáván s pomocí jiného předmětu, stává se hlubším, a tím pádem se může orangutan schovaný ve větvích a listovím před zraky ostatních dělat s pomocí vokalizace větším. Znalost triku s lístkem je předávaná do další generace učením. Jaký předmět je při vydávání kiss squeaku používán je jedním ze znaků různých orangutaních kultur. 

Že jsou orangutani schopni učit se vydávat nové typy zvuků a pak si je předávat z pokolení na pokolení kulturní cestou dokazují i zvuky vydávané při stavění hnízda. Každý večer si orangutani budují hnízdo z listů a větviček v korunách stromů. Aby se jim větvičky lépe zaplétaly, protahují je předtím ústy, a zatímco v jedné populaci přitom mlaskají stylem pojmenovaným nestsmack (hnízdní mlasknutí), v jiné je vydávaný zvuk nazýván raspberry (drmolení). 

Zívající orangutanFoto: flickr.com

Vrcholu ve vytváření nových zvuků dosáhla orangutaní samice Bonnie z washingtonské zoo. Bez toho, aby ji to někdy někdo úmyslně učil, začala pískat. Napodobovala tak pravděpodobně svou ošetřovatelku, což není až tak vzácný jev. Orangutani často a rádi napodobují lidi, např. „zametají“, „uklízí“ a provádí i další činnosti, které viděli u svých ošetřovatelů. Bonnie je významná tím, že nenapodobuje pouze pohyb, ale přesně imituje zvuk. Dokazuje nám tak, že hlasový repertoár lidoopů není uzavřená kapitola, primáti si mohou svůj slovníček stále obohacovat. Další důležitou lekcí, kterou nám Bonnie dává, je, že i lidoopi jsou schopní svou vůlí dobře ovládat ústa a dýchání. K tomu, aby opravdu promluvili, jim ale schází volní kontrola hrtanu. 

Znalost vytváření takových nových hlasů nám může ledacos osvětlit i ve výzkumu vzniku lidské řeči. Vždyť právě k tomuto tématu se stále znova a znova obracejí skoro všechny práce o vokalizaci primátů. Ale tajemství proč a jak se lidé rozhodli mluvit, zůstává stále neodhaleno. Můžeme se jen dohadovat jaké další překvapením nám „tichý“ primát, orangutan, na poli bioakustiky přinese.