24. května  2010  rubrika: Příbuzní

Kdy lze hovořit o kultuře u zvířat

Orangutan sumaterský - Foto: zdroj: Flickr

Orangutan sumaterskýFoto: zdroj: Flickr

Zvířata, která žijí ve skupinách patřících ke stejnému druhu, stejnému pohlaví a stejnému věku, se ve většině případů chovají velice podobně. To je dané především tím, že mají podobný genetický základ a individuální a sociální zkušenosti. Čas od času se ovšem objevuje nový prvek chování, inovace, kterou si mohou, ale nemusejí osvojit další členové skupiny, v níž inovace vznikla. Je pak důležité, zda a jak se ostatní členové skupiny učí novým dovednostem.

V případě, že se nové chování ve skupině (populaci) ujme, rozšíří se mezi její členy a předává se pomocí učení (nikoli geneticky) i dalším generacím zvířat, můžeme mluvit o vzniku tradice nebo "kultury". Tento proces trvá poměrně dlouho a velice často je spojen s mnohaletým učením novým dovednostem. V odborné literatuře se o kulturním chování nejenom primátů, ale i jiných savců nebo ptáků objevuje poznatků stále víc a víc, nejčastěji se však přece jen týkají primátů používajících nástroje. 

Podle Christopha Boesche a Michaela Tomasella z Institutu Maxe Plancka pro evoluční antropologii v Lipsku můžeme chování označit jako kulturní, jen pokud jsou splněny následující tři podmínky:
1. Populace jednoho druhu se odlišují navzájem svým chováním. (Důležité je, aby se chování vyskytovalo u všech nebo aspoň u většiny jedinců dané věkově-pohlavní skupiny, například u všech dospělých samců.)
2. Prostředí populací se neliší natolik, aby se pomocí těchto rozdílů dalo vysvětlit, proč se populace chovají jinak.
3. Členové populací mají stejnou genetickou výbavu, takže odlišné chování není možno vysvětlit ani z genetického hlediska. 

Kulturní tradicí pak rozumíme chování jedinců v jedné populaci, které si osvojili sociálním učením, je u všech členů stejné a plní stejnou funkci. Profesor curyšské univerzity Carel van Schaik s kolegy zase popsali podmínky výskytu nástrojové činnosti u primátů. Jejich model vycházel z předpokladu, že je nástrojová činnost v přírodě závislá na:
1. vhodných ekologických podmínkách
2. manipulačních schopnostech jedinců
3. určité míře inteligence
4. sociální toleranci ve společenském uspořádání, která umožňuje jak nalézání nové nástrojové činnosti, tak její předávání 

V mateřské péči - Foto: Jan Kadeřábek

V mateřské péčiFoto: Jan Kadeřábek

Autoři považují za kritický bod pro rozšíření nástrojové činnosti v populaci předávání nové dovednosti. Nejčastější způsob předávání u primátů je tzv. vertikální, tj. od matky k dětem. Pro upevnění nástrojové techniky v celé populaci je však zásadní tzv. předávání horizontální. To už vyžaduje určitý stupeň společenskosti, proto je nepravděpodobné u samotářsky nebo skoro samotářsky žijících zvířat, která se potkávají spíš výjimečně. Předávaní taky vyžaduje blízkost v situacích, které jsou spojeny s jídlem - tato podmínka je ale často těžko dosažitelná, protože primáti se nemusejí krmit ve stejnou dobu, navíc dominantní samec bývá často agresivní, když se podřízený samec přiblíží příliš blízko. Proto je pro předávání dovedností velmi důležitá sociální tolerance. Ta umožňuje pozorování z blízké vzdálenosti, omezuje strach, a proto mají zvířata větší odvahu a možnosti zkoušet nové dovednosti. Redukuje taky hrozbu ztráty jídla během zkoušení dovednosti.
Mnoho autorů sledovalo chování orangutanů v různých podmínkách v přírodě. Popis jednotlivých rozdílů v chování, které se dají nazvat kulturou, je značné obsáhlý. 

Autor:  Marina  Vančatová
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas