Trampoty se Satu
Besar a SatuFoto: Khalil Baalbaki
Besar zatím žije se samicí Satu ve starém pavilonu a v jejich vzájemném vztahu je znát pozitivní posun. Společně přecházejí do dalších prostor a jsou spolu v kontaktu. Ale i tak se drží každý v jiném rohu a když občas nechce Besar poslechnout, musí se mu pomoci proudem vody. Teprve potom, co Besar dostane pořádnou sprchu, přeběhne, kam ošetřovatelé potřebují. Ing. Zdeňka Jeřábková pokračuje ve vyprávění.
Ing. Zdeňka Jeřábková vypráví o soužití Besara a Satu a o tom, jak není snadné Satu dostat domů.
S orangutany je delší pořízení, od začátku jsme na to upozorňovali, že v tom je rozdíl oproti ostatním lidoopům. Můžeme sice říkat krásný rozdíl, ale pro posluchače nebo návštěvníky zoo to není příliš atraktivní.
Posun v vzájemném soužití Satu a Besara je tedy znát. V tuto chvíli zvažujeme, zda je pustíme do venkovních výběhů ve starém pavilonu. Máme totiž zkušenost se Satu, která nám utekla, seděla týden ve venkovním výběhu a nechtěla jít domů. Dělali jsme všechno možné, chodili jsme k výběhu večer i v noci, krmení jsme jí dali na cesty, kudy má jít domů, ale ani to krmení ji nezlákalo, celý týden seděla na stromě. Občas jsme jí tam hodili trochu krmení, aby nebyla zcela bez žrádla, ale bylo to v období, kdy už rostla tráva, takže ona si bez problémů slezla dolů, natrhala si trávu do hrsti, vylezla si zase na parkos a tam si krmení snědla.
SatuFoto: ZOO Dvůr Králové
Pak ovšem došlo k výkyvu počasí, v noci bylo asi jenom 9oC, do toho se přidal ještě déšť, který trval dva dny. Satu se chovala jako orangutani v pralese – opět si slezla, natrhala si trávu, vylezla nahoru a dala si ji na hlavu a tak byla schovaná před deštěm. Pro ni to bylo sice príma, ale my měli potom už obavy o její zdravotní stav, takže jsme museli přistoupit k tomu, že byla uspána foukací šipkou. Náš pan veterinář někdy slouží zvířatům jako odstrašující element – přestože je ten, kdo léčí, zvířata to nechápou a spíše se ho bojí. Ví, že od něj lze vždycky čekat uspání, injekci, zkrátka něco nepříjemného, a nikdo jim nevysvětlí, že jim vlastně pomáhá. Takže jsme použili pana doktora jako "antinávnadu", protože když ho zvířata vidí, utíkají. Satu ale neutekla – možná proto, že jí nemáme tak dlouho, přišla k nám z Británie a nevíme mnoho podrobností o tom, jak tam žila. Anebo nemá hrůzu z veterinářů, to je také možné. Zkrátka museli jsme jí uspat, vejít do výběhu a přenést domů. Uspání jsme také využili k tomu, že jsme provedli různá vyšetření a Satu jsme zvážili.
Po této zkušenosti se nám ji moc nechce pouštět do výběhu, ale v případě hezkého počasí to uděláme. Pokud by nastala podobná situace, museli bychom ji vyřešit stejně. Což samozřejmě není žádoucí, protože každé uspání je zásah do organismu, takže je rozhodně lepší, když je zvíře schopno se vrátit do pavilonu samo.
