Co s sebou na cestu „kolem světa“ na kole aneb Pohled do cyklocestovatelské „kuchyně“

21. září 2017

Věřím, že mnohé čtenáře bude zajímat něco víc o našem cyklocestovatelském „hardwaru“. Osobně i prostřednictvím sociální sítě jsme totiž obdrželi řadu dotazů stran toho, jak vypadalo naše vybavení, a co všechno jsme na naší rok a čtvrt dlouhé pouti na kolech vláčeli s sebou. Hned v závěsu vyvstává otázka, v čem jsme vše potřebné (i ne zcela nezbytné) měli sbaleno. Dnes vám tedy nabídneme krátké nakouknutí do naší cyklocestovatelské „kuchyně“.

Správné kolo, to je základ

Na cestu jsme si obstarali speciální cestovní bicykly. To nejdůležitější, čím se taková kola liší od současných „běžných“ kol, je asi jejich rám. Důležitý je materiál – cestovní kola se dosud staví na rámech z oceli. Ta se v minulosti používala na výrobu rámů běžně, dnes ji pro svoji nižší hmotnost nahradil především hliník, případně karbon, ze kterého se dělají rámy na ta nejlepší (a nejdražší) závodní kola.

Předností oceli, kterou ocení dálkový cyklista, je hlavně její pevnost. Také je důležité, že ocel lze běžně svařovat. Když vám totiž někde na cestách rám, třeba při nehodě, praskne, je nutné dát ho nějak do kupy, abyste mohli jet dál. Ocel vám svaří v každém větším městě i v méně rozvinutých oblastech světa. My jsme si museli nechat několikrát svařovat součástky k zadnímu nosiči, rám jsme nesvařovali nikdy.

Kromě materiálu se rám cestovního kola vyznačuje také specifickou geometrií. Konstruktéři samozřejmě musí počítat s tím, že cestovatel na kole bude trávit dlouhé hodiny. Geometrii rámu je tedy záhodno přizpůsobit tak, aby ty dlouhé hodiny byly co nejsnesitelnější.

Jízdní kolo, to není samozřejmě jen rám. Velmi důležitá jsou zapletená kola – ráfky musí být dostatečně pevné a ložiskové složení středů, tzv. nábojů, kvalitní, aby to celé vydrželo nejen tíhu bagáže, ale i zátěž v těžkém terénu.

S kolem se podíváte na různá místa. Navíc často rádi zastavíte a kocháte se krajinou, abyste si odpočali

Dále je bicykl ostrojen komponenty, jako je šlapací střed, převodníky s klikami a pedály, zadní kazetou s ozubenými kolečky, přesmykačem, přehazovačkou a brzdami. Celé to tvoří složitý organismus, který pro cestovní kolo musí být ve svém fungování a údržbě co nejjednodušší. To proto, aby cyklista zvládl co nejvíc problémů i pravidelnou údržbu zvládnout svépomocí.

Málo lidí si uvědomuje, že dálkové ježdění není jen o spolykaných kilometrech. Taky se musíte o váš stroj pravidelně starat a udržovat jej v kondici. Chvíli mi trvalo, než jsem správnému postoji a vztahu ke kolu naučil Zuzku. Jeden anglický dálkový cyklista napsal: „Love the bike you ride“ („Miluj kolo, na kterém jezdíš.“) Pod tuto radu bych se podepsal.

Co jsme vláčeli s sebou

Cykloturista i dálkový cyklista, stejně jako třeba vyznavač trekkingu, samozřejmě hledí na váhu vybavení a jeho objem, zároveň však také na komfort, které mu po náročném dni v pedálech může nabídnout. Ví dobře, že všechno, co si nabalí, bude muset povětšinou přemisťovat vlastními silami. Co nejnižší váha ovšem často ustupuje v kompromisu s dalším základním požadavkem na výbavu: aby poskytla možnost dobře se vyspat a kvalitně a chutně se najíst.

Kuchyně na cesty

Zůza v kuchyni

Protože je pro nás v zápřahu jídlo až na prvním místě, je pro nás důležitá výkonná a spolehlivá polní kuchyně. Naše nádobí sestávalo z dvojdílného ešusu (jeden rendlík a víčko), konvičky na čaj, dvou plastových talířků, které sloužily i jako prkýnka na krájení, dvou lžic, vidličky a dvou zavíracích nožů. Vařili jsme na benzínovém vařiči i na ohni. V Koreji jsme využívali i propan-butanové kartuše, neboť tam byly běžně k dostání. (Náš vařič funguje na benzín, plyn i petrolej.)

Domov na kolečkách

Domovem se nám na převážnou část naší cesty stal stan. S vědomím toho, že budeme ve stanu trávit hodně času, jsme zakoupili stan nový. Při výběru jsme uplatnili tato kritéria: musel být dostatečně vysoký, abychom uvnitř mohli vzpřímeně sedět, a dostatečně velký, abychom se do něj vměstnali i s veškerou bagáží a případně uvnitř mohli za špatného počasí i vařit. Jako dobrá varianta se nám zdál typ stanu, který je konstruován pro dvě a půl osoby (tedy třeba právě bagáž, psa či děcko). Samozřejmě jsme tím pádem museli ustoupit z požadavku na co nejnižší váhu.

Podobně tomu bylo i v případě spacáků a karimatek. Spacáky jsme měli oba péřové, tzv. třísezonní, tedy relativně těžké. Nejsou to rozhodně spacáky cyklistické. Já jsem svůj spacák dříve používal v náročných zimních podmínkách i ve velkých horách, Zuzka si ten svůj pořídila na výpravu na Kavkaz. I na kolech jsme ale vyšlapali do pětitisícových výšek, a tak se teplé spacáky hodily.

Karimatky jsme vezli dokonce tři. Dvě nafukovací a jednu pěnovou. Zuzka jako dáma si tedy mohla dopřát komfortu měkčí a teplejší postele, kterou ještě doplňovala o nafukovací polštářek. Já si polštář „tvořil“ z různého oblečení.

Náš dům, náš hrad. A našich pět švestek

Šatník cyklocestovatele

S představou, že budeme na cestách minimálně rok a zažijeme zimu, vedro i něco mezi, jsme se při sestavování šatníku nechali trochu unést. Je to ale součást výbavy, která může během cesty lehce podlehnout reorganizaci.

Prvních věcí jsme se začali zbavovat v Jerevanu. V první himalájské vesnici jsme pak vyselektovali z naší „skříně“ velmi objemnou igelitovou tašku nepotřebných svršků, jimiž jsme obdarovali jednu místní rodinu. Kromě velmi specifických věcí, jako jsou třeba péřové a nepromokavé bundy – za ty jsme byli věru vděční – nebo nepromokavé návleky na cyklistické boty, je záhodno na oblečení „šetřit“. Svršky totiž v případě nutnosti seženete všude na světě.

Hygiena a praní v jednom

Jelikož jsme zvyklí používat speciální cyklistické boty na nášlapné pedály, museli jsme vézt i sandále na přezutí. Chvíli jsme rovněž vezli lezečky (obuv pro lezení na skalách), které jsme pak vyměnili za lehké tenisky. Chyba – obojí bylo tak trochu navíc.

Hygiena

Jelikož jsme na cestě žili značně přírodním životním stylem, tvořily hygienické prostředky spíše zanedbatelnou část našich zavazadel. Vše se smrsklo do jedné malé taštičky. Velmi se nám osvědčil pětilitrový vak na vodu, který lze použít jako závěsnou sprchu. Důležitým doplňkem hygienické výbavy se ve vlhku jihovýchodní Asie stal dětský zásyp.

Doplňky, nářadí, náhradní díly

Tyto položky tvoří součást výbavy, se kterou je nutné počítat, a jejíž nutnou přítomnost v bagáži dálkového cyklisty si mnozí „laici“ neuvědomují. Je toho ve finále hodně, co je třeba vézt, a navíc je to dohromady dost těžké.

Mezi základní náhradní díly patří duše, lepení, dvě lanka, několik drátů do výpletu, řetěz, nějaké ty šroubky a matičky a máte-li na kole kotoučové brzdy (my je máme), také brzdové destičky. My si vezli pro každého i jeden náhradní plášť – sehnat po cestě dostatečně kvalitní pláště může být docela problém.

Například řetěz je nutné pravidelně měnit, chcete-li všechny související komponenty udržet v bezproblémovém chodu. Dva náhradní řetězy už se docela provezou. Samozřejmě je možné řetězy dokupovat po cestě, ale jsou na světě i místa, kde je záhodno mít řetěz s sebou (já vezl i tři řetězy, a to v Indii). Podobné je to i s brzdovými destičkami.

Základní nářadí také vydá na nějaké ty nezanedbatelné dekagramy. Nejlepší je opatřit si tzv. cyklistický multitool, tedy několik udělátek v jednom (imbusy různých velikostí, nýtovačka na řetěz, centrklíč).

Hodí se také malé kombinační kleště, nejlépe v podobě jiného multitoolu (např. Leatherman). To jsou vlastně skládací kleště ve spojení s nožem, pilkou, pilníkem apod. v jednom těle. Nezbytná je samozřejmě pumpička. Velmi užitečné jsou tzv. montpáky, které vám pomohou při sundavání a montáži plášťů na ráfek. A vhod přijde i měrka na řetěz, abyste byli schopni sledovat jeho opotřebení.

Pro správnou údržbu je zcela nezbytné vézt také mazání na řetěz, případně i olej na promazání lanek a různých pohyblivých částí kola jako je přehazovačka či přesmykač.

Mezi nutné doplňky cyklisty na podobné expedici pak patří čelovka, fotoaparát, mobilní telefon a powerbanka. K tomu připočtěte baterie (do čelovek a foťáků), nabíječky a kabely. Postradatelné jsou pak papírové mapy (máte-li off-line mapu v chytrém telefonu), knihy, časopisy, čtečky elektronických knih, karty, kostky nebo třeba notebook na psaní reportáží a editaci fotek. My to vezli všechno…

Léky a první pomoc

Párkrát jsme museli sáhnout do lékárny i pro antibiotika. Zuzka léčí dutiny v Nepálu

Je určitě vhodné mít při sobě alespoň základní léky v malém množství (např. analgetika), dezinfekční přípravek pro drobná poranění, něco na průjem, pár náplastí, obinadlo a navíc některé specifické léky jako jsou širokospektrální antibiotika. Dál se lékárnička rozrůstá podle individuálních potřeb třeba o léky tlumící příznaky alergií.

Pakliže ale máte v rodině lékaře (což je případ Zuzky, jejíž rodina je lékařů plná), nafoukne se vám hned lékárna do olbřímích rozměrů. Ještě před odjezdem se mi přes Zuzčiny protesty podařilo lékárnu o něco málo osekat, i tak ale zabírala velký prostor v našich zavazadlech.

S tím, jak jsme se blížili zpět do důvěrně známé Evropy, podařilo se mi Zuzku přimět k dalším redukcím léčiv. Nakonec jsme naštěstí skoro vše, čeho jsme se nezbavili po cestě, přivezli zpět domů. Důležitý postřeh je, že léky se dají koupit opravdu všude. Když se začnete přibližovat místům, kde budete třeba nějaký čas vzdálení od civilizace, můžete si lékárničku dovybavit těsně před vstupem do „neznáma“. Navíc všude na východ od nás jsou léky výrazně levnější.

Kam tu hromadu krámů nacpat?

Sečteno a podtrženo, z výše popsaného je patrné, že náš náklad nebyl malý. Díky nutnosti naložit naše bicykly včetně celé výbavy třikrát na palubu letadla to máme všechno zvážené (část nákladu pojala příruční zavazadla, která jsme nevážili). Bez jídla, vody a ingrediencí k vaření (váha proviantu samozřejmě kolísá v závislosti na vzdálenosti od civilizace) mohla naše kola v plné polní vážit přes padesát (pánské), respektive třicet (dámské) kilogramů.

Celý ten náklad, naše cestovní živobytí, jsme balili do speciálních cyklistických brašen, které se uchycují na nosiče. Každý jsme měli dvě velké zadní brašny (dohromady 40 l objem), dvě malé přední brašny (25 l), jeden vak na zadní nosič (31 l) a jednu brašnu na řídítka (7 l).

Někdy jsme kola čistili a mazali v rámci normální denní etapy

Závěrem

Při pohledu zpět a po zkušenostech z první velké cesty jsem dospěl k závěru, který lze dle mého aplikovat na lidskou existenci obecně – čím méně matérie, tím méně starostí a strastí, a tím více svobody. Touto poučkou se hodlám řídit nejen při plánování další expedice, ale i v běžném životě.

autor: ZigZagCycling
Spustit audio