Na kolech do Indie: Cesta do oblak aneb Poprvé v 5000 m n.m.

20. leden 2017

Probouzíme se na budík, ale po dobrém odpočinku a s vědomím toho, co dnes máme před sebou, opouštíme vyhřáté spacáky bez většího oddalování. Venku je velmi čerstvo, avšak první ranní paprsky slunce už osvětlují protější svah a dodávají pocit tepla. Po sluncem nasvětleném kopci se klikatí silnice v ostrých zatáčkách. Je to přesně dvacet jedna stoosmdesáti stupňových zákrut na zhruba deseti kilometrech stoupání, které konstruktéři silnice pojmenovali Gata Loops. Ty pro nás dnes budou něco jako rozcvička, předehra před hlavním dějstvím.

Než jsme všechno pobalili, nasnídali se a znovu donesli vodu z řeky, slunko už pokročilo o pěkný kus a teplé žluté světlo se rozlilo po údolí. Na obloze se pomalu plazily velké bílé mraky a vál chladivý větřík. Počasí bylo ideální na svižný výšlap ještě v plné síle. Už zase se těšíme na kolo!

Gata Loops

K první ze zákrut Gata Loops dorazíme opravdu ve svižném tempu. Jsme odpočatí, nohy poslouchají a zdatně překonávají odpor gravitace. Teplota je perfektní. Mám chuť nasadit pořádný rytmus a „vyběhnout“ všech 21 zatáček, které jsem už včera s obavami sledoval od stanu. Už aby to bylo za mnou… Mé racionálnější já a moje rozumně nesplašená parťačka Zuzka mě však naštěstí drží zkrátka. Je třeba mít na paměti, že tohle je jenom začátek, že dnes nás čeká opravdu dlouhý den.

Gata Loops máme za sebou

Jedu kousek vpředu a nahlas odpočítávám zatáčky, které projíždím. Abych pobavil Zuzku, kterou vidím pod sebou, vymýšlím si ke každému číslu nějakou rýmovačku, kterou na ni vždy zahalekám. Najít jakýkoliv banální rým mi trvá tak akorát od zatáčky k zatáčce. Skvěle to zaměstnává mysl, a tak cesta k poslední zákrutě a patníku oznamujícímu konec Gata Loops a nadmořskou výšku krásně uteče.

Rozcvička to byla dobrá. Hlava se nám ze všech těch zatáček nezamotala. Teď se svezeme kousek z kopce a po rovině a trochu si odpočineme.

Další cíl: Nakee La

V kratičkém sjezdu jsme bohužel vychladli. Navíc se ochladil i vzduch. Přece jen jsme už něco nastoupali, jsme okolo 4 600 metrů nad mořem. Na obloze také přibylo mraků, se kterými musí slunko bojovat, aby hřálo. Je nám zima, tak zastavíme na malé vyhlídce u silnice a trochu se přiodějeme.

V mysli už si projektujeme další dnešní dílčí cíl – průsmyk Nakee La. K tomu nám chybí ještě něco málo přes tři sta výškových metrů. Silnice je opět pěkně sjízdná, můžeme se tedy soustředit na požitky z bicyklování a krásné horské scenerie. Na to, že se nám zase o něco hůř dýchá a nohy už trochu bolí, nemyslíme.

Nijak se neflákáme a bez větších zastávek vyšlapeme až do sedla Nakee La ve výšce 4 915 m n.m. Při pohledu na hodinky jsme ale zklamaní, že už je ke druhé hodině odpolední. Autorka průvodce Himalaya By Bike sice doporučuje spaní mezi dvěma sousedícími sedly, my ale plánovali přejet i to druhé, Lachung La.

Měli jsme v úmyslu spát ještě o něco níž, v osadě Pang za druhým sedlem. I proto, že si nejsme jistí, zda bychom na planině mezi dvěma průsmyky našli vodu. Ráno jsme sice vstali na naše poměry celkem brzy, ale v klidu posnídat a vypravit se nám trvalo příliš dlouho. To jsou ty naše ranní rituály…

Vrcholovka v Nakee La

Ještě ale neházíme flintu do žita. V sedle na sebe navlékneme ještě víc svršků, odfotíme obligátní vrcholovku a vyrazíme poztrácet něco z draze nasbíraných výškových metrů.

Před sebou až moc dobře a zřetelně pozorujeme serpentiny vedoucí do dalšího průsmyku. Občas na nich zahlédneme i plazící se vozidlo. Musíme sestoupat něco přes tři sta metrů, abychom vzápětí zase bojovali s gravitací o nějakých čtyři sta. Lachung La má být naše první pětitisícové sedlo.

První pětitisícové sedlo před námi

Sjezd na planinu s poetickým názvem Whisky Nalah nám naštěstí pěkně odsýpá i díky dobře udržované silnici. Potřebujeme „dobít baterky“, ale nebudeme se dlouho zdržovat ani jídlem ani odpočinkem.

Dolů to šlo dobře, nějaký čas jsme nahnali, a navíc tu opravdu nikde nevidíme zdroj vody. Utvrzujeme se proto v našem původním přesvědčení, že i to druhé sedlo dnes dáme. Na chvíli slezeme z kol, zbaštíme nějaké datle, ořechy a pár sušenek a ještě než stihneme začít tuhnout, jsme zpátky v sedlech.

Díky včerejšímu lehkému dni jsme celkem odpočatí, nyní navíc odhodlaní zabojovat s druhým sedlem, a tak nám metry do kopce v počitadlech tachometrů celkem obstojně naskakují, i když se už častěji musíme prát s rozbitou cestou.

Makáme a já povzbuzuju Zuzku, že to dnes do Pangu dokroutíme a odměníme se nějakou dobrou místňáckou večeří. Vím dobře, že po této zátěži bude rýže a čočka to nejchutnější jídlo na světě. Skvělý bonus je, že člověk nemusí vařit sám, že se může nechat obsloužit.

Jde to, ale občas to dře

Zuzka se srdnatě pere s kopcem, špatnou cestou i nadmořskou výškou. Dýchá se jí o něco hůř než mně. Abych ji podržel, občas se pro ni vracím, jindy čekám a fotím. Vždy se jí snažím slovně trochu popíchnout, protože vím, že času není nazbyt. Ve tmě se na těchto cestách moc jet nedá a ze sedla do Pangu to máme ještě asi 700 výškových metrů sjezdu na zhruba 20 kilometrech.

I když to místy trochu dře, jde (nebo spíš jede) to vcelku dobře. Něco po čtvrté hodině už se můžeme radovat z vrcholu dnešního dne, fotit se, oddechnout a dát si vrcholovou pusu. Vyšlápli jsme poprvé na kole do pěti tisíc!

Vrcholový patník hlásá 16 616 stop, v průvodci se píše 5 060 m. Oblékneme se, je už zase opravdu zima, a ještě chvíli poklábosíme s brazilským motorkářem, který má stejnou cestu a dnešní cíl jako my. Jen jemu ta cesta pod koly utíká o něco rychleji. Ale třeba se ještě zítra ráno v Pangu potkáme.

Do Pangu!

Sjezd do Pangu je v měkkém podvečerním světle opravdu dechberoucí. Přestože vlastně docela spěcháme, neodpustíme si pár fotografických zastávek.

Už po několikáté litujeme toho, že nevezeme žádnou pořádnou fototechniku. Možná jsme s váhou i penězi šetřili na nesprávném místě. Krásný přírodní skalní most i pitoreskní krajinu tvořenou mnoha skalkami trčícími ze suťových polí míjíme už za tak chabého světla, že fotky odsud pořízené jsou bohužel nepoužitelné.

Padá tma, nasazujeme čelovky a nadáváme co pět metrů, když moc rychle a natvrdo vymeteme nějakou nepříjemnou díru nebo trefíme větší kámen. Přejedeme závěsný most přes suché koryto řeky a ještě musíme asi dva nekonečné kilometry stoupat těžkým terénem za světýlky z generátorem osvětlených hangárových stanů v Pangu.

Začátek sjezdu k osadě Pang. Zuzka hrdě reprezentuje české barvy

Je nám zima, máme hlad. Upínáme svoji mysl k teplému čaji s mlékem a talíři rýže s dálem, které nás čekají v jednom z oněch vojenských stanů.

Krásně unavení a šťastní doválčíme poslední metry. Osada Pang je jakási řada asi deseti velkých vojenských stanů po obou stranách silnice, která se tu díky rovině značně rozšiřuje. S vítězoslavným pocitem se projdeme kolem všech těch šapitó, za kterými vytrvale vrčí generátory do klidné hvězdné horské noci. Tyto lidské výdobytky zde sice působí jako vetřelci rušící přirozený přírodní řád, z našeho pohledu sem ale zároveň už jaksi patří. Přispívají k velmi specifické poetice a geniu loci tohoto místa.

Vchody stanů obestavěné cedulemi se jmény „restaurantů“ a pokrmů, které se tu nabízí (lživě, neboť nakonec vždy všude stejně mají jen rýži a dál), září do tmy a osvětlují tak celou tuto bizarní ulici.

Na konci ulice je prostor, kde parkuje několik náklaďáků, jejichž řidiči zde jedí a odpočívají, někteří nocují. Před některými stany stojí zaparkované motocykly Royal Enfield. Motorkáři rovněž využívají zdejší hostince. Za mnohými z restaurantů stojí další hangárové stany, ve kterých jejich majitelé poskytují cestujícím za úplatu základní ubytování – tvrdou palandu a pár dek. Ještě hlouběji na planině do tmy trčí ledabyle rozmístěné kadibudky z vlnitého plechu připomínající přístřešky obyvatel slumů.

Do některých z občerstvoven nakoukneme, a když dokončíme naše kolečko, vydáme se k hostinci, který poctíme svou návštěvou. Vybíráme takový, za kterým se otevírá prostor pro náš dnešní kemp, kde v zemi nezeje díra na odpadky ani nestojí polní toaleta.

Večeři i čaj si nevýslovně užíváme. Dáme si ještě druhý čaj, vyjdeme s ním před stan a zapálíme si oslavné cigárko. Jsme zabalení v péřovkách, pod kalhotami máme podvlíkačky, po jídle už je nám docela teplo. Sledujeme hvězdy a posloucháme motory generátorů. Ve společném mlčení si užíváme každou vteřinu přítomného okamžiku.

Přestože spěcháme, děláme občasné fotografické zastávky… Zbyňďa zdraví domů

O tom, jak jsme došlapali do malebného Lehu přes jednu z nejvýše položených silnic světa se s vámi podělíme v dalším článku. Prozatím přejeme krásnou bílou zimu, kterou si dle našich informací u nás v Česku právě můžete užít.

Za CikCak cyklisty zdraví už zase vlasatější Zbyněk.

autor: ZigZagCycling
Spustit audio