Na kolech do Indie: Mezi světadíly

11. červenec 2016

Od našeho posledního pozdravu uběhlo už víc než čtrnáct dní, v pedálech máme skoro o tisíc kilometrů víc a ještě jsme přidali asi tisíc kilometrů na palubě trajektu přes Černé moře. Za delší odmlku se omlouváme. Bohužel však musíme řešit problém technického rázu a na psaní reportu zbývá méně času.

Dovolená u Černého moře

Jsme v Gruzii, ve městě Batumi ležícím na břehu Černého moře. Sem jsme před dvěma dny dopluli z ukrajinské Oděsy. Batumi, které jsme oba už nezávisle navštívili, nás velmi mile překvapilo. Od mé minulé návštěvy uběhlo devět let a město za tu dobu výrazně změnilo tvář. Nyní je z něj černomořské prázdninové letovisko, jehož ekonomický růst živí turisté (především z Turecka, Ukrajiny a Arménie) a značné turecké investice.

Centrum města se soustřeďuje kolem pobřeží. Jsou tady oblázkové pláže, za nimi restaurace, stánky, prodejci suvenýrů. Pro představu ‒ skoro to vypadá jako nějaké středomořské letovisko, jen místy trochu zašlé, jinde zase okázale vystavující na odiv nové vysokopodlažní budovy.

Svůj největší rozmach město zaznamenalo před víc než sto lety a z doby začátku 20. století pochází mnoho budov, které zde obdivujeme my. Těm bohužel většinou chybí péče, kterou by si zasloužily. Celé město pak obklopují hory, jejichž vrcholky jsou většinu dne schované v mlze. Celkový obraz města, který se nám naskytl během přistávacích manévrů našeho trajektu, byl opravdu velmi působivý.

Batumi

Minulý pozdrav jsme psali z ukrajinského Solotvina, kde jsme se zotavovali z neblahého působení prudkého ukrajinského slunce a poznávali kolorit tamní dovolenkové destinace. Jelikož naše představy o trávení volného času se od představ návštěvníků Solotvina diametrálně liší, rádi jsme toto místo opustili a s chutí vyrazili do Rumunska, konečně opět do hor.

S Rumunskem zpátky do EU

Rumunsko nás oproti nevkusné a šedivé Ukrajině mile překvapilo. Hraniční město vypadalo jako odněkud z Itálie, jen tady bylo všechno trochu zašlé a špinavější. Lidé nám přišli při prvním kontaktu přívětivější. Návrat do Evropské unie však negativně poznamenaly naše peněženky. Ceny potravin jsou v Rumunsku velmi podobné těm našim, služby budou zřejmě o něco levnější. Další výraznou a pozitivní změnou byla kvalita silnic. Po kličkování mezi výmoly, dřině v bahně a na nezpevněných „štěrkovkách“ jsme si opět začali užívat (ze začátku až překvapivě kvalitní) souvislé vrstvy asfaltu.

Příjemnou změnu nám připravil také přejezd z ukrajinských nížin do rumunských hor. Ty nabízejí nejen krásné přírodní scenérie, ale i působivé kláštery a kostely. O romantické výhledy zde není nouze.

Opět si vychutnáváme výšlapy do několika sedel a následující dlouhé sjezdy. Zdoláváme zatím naše nejvyšší sedlo Prislop ve výšce 1416 m n. m.

Rumunsko je nádherné!

Záhy ovšem musíme i rumunskou část Karpat nechat za sebou a postupně klesáme k moldavským nížinám. Ještě před přechodem hranic si u nás Rumunsko trochu zkazí reputaci.

Ve městě Botosani, kde se snažíme odpočinout v parku a přečkat největší popolední vedro, nás otravují romské děti. Ve chvilce nepozornosti se nám vkradou do brašen, z podřimování pod stromem mě vyruší podezřelé šustění. Jedním skokem jsem na nohou a držím blekotajícího klučinu pod krkem. Samozřejmě ho nechám běžet, ale odpočinku je konec. Zavíráme brašny a než se vydáme dál, drzé děti jsou zpátky a z bezpečné vzdálenosti na nás halekají.

Moldavskými nížinami aneb Nížina není rovina!

Další přechod, tentokrát do Moldávie, znamená další kulturní změnu. Tamní kultura výrazně inklinuje opět víc k té ruské. Ačkoli je Moldávie rovněž členem EU, zdá se nám, že Rusko tu má mezi lidmi výraznější vliv.

Patrné je to na první pohled. Veškeré nápisy se objevují, kromě moldavštiny, rovněž v ruštině. Azbuka je opět na pořadu dne. I mezi sebou mnozí Moldavané mluví rusky a ruština je prý druhým oficiálním jazykem. Vliv Evropy tu pro nás zůstává patrný především z hlediska cen ‒ potraviny jsou tu jen o něco málo levnější než u nás.

Moldavské VW s rumunskou poznávací značkou

Z pohledu cestovatele bažícího spíše po horách je Moldávie rozhodně nezajímavá. Ne že by zdejší nížiny nenabízely občas libé krajinné výjevy, ale po několika dnech se nám zkrátka omrzely.

Z měst žádný velký dojem také nemáme, ačkoliv návštěvu Kišiněva můžeme rozhodně vyzdvihnout jako jeden ze zajímavějších moldavských zážitků. Jelikož máme zaplacený trajekt z Oděsy, míříme bez jakýchkoliv větších zajížděk opět na Ukrajinu. Vynecháváme tedy návštěvu vinných sklepů i monastýrů, které snad mohou být zajímavými turistickými atrakcemi.

Z Moldávie si ale odvážíme jedno zajímavé ponaučení. Nížina se nemusí nutně rovnat rovina. Zdejší nížiny totiž tvoří mnohé malé kopce a kopečky, řez krajinou by připomínal jakousi nepravidelnou křivku podobající se sinusoidě. Šlapání je proto překvapivě náročné, i nějaké to převýšení člověk nasbírá. A do toho je třeba se potýkat se s horkem.

Z Moldávie opět za ukrajinskými řidiči

Ještě jednou vjíždíme na ukrajinskou půdu. To abychom došlapali k Černému moři do Oděsy, odkud se chystáme přeplout do gruzínského Batumi. Na Ukrajině se opět odlehčí našim peněženkám, avšak přitíží našim kolům.

Ukrajinská silnice první třídy. Líp se jede po zelené krajnici

Kvalita silnic klesá jak mávnutím kouzelného proutku. A opět ti ukrajinští řidiči… O těch jsme se zapomněli zmínit. Jak je jednoduše popsat? No, rozhodně nepatří mezi ty ohleduplné. Cyklista pro ně není partnerem v silničním provozu, je jen jeho jakýmsi méněcenným účastníkem, který v případě úzké silnice nemá nárok na pruh cesty ani o píď širší, než je nezbytně nutné, aby nebyl smeten do příkopu.

Navíc kdykoliv se kvalita asfaltu jen trochu zlepší, ve většině řidičů se probudí dosud dřímající závodník. Jako všude, ani zde není generalizace zcela vhodná, najdou se i lepší a ohleduplní řidiči ‒ ti ale tvoří jasnou menšinu.

Cesta od hranic do Oděsy nenabízí kromě koupání v Dněstru nic výrazně zajímavého. Oděsa sama má hezké zašlé centrum, ve kterém nepatřičně září několik velmi luxusních podniků. Jsou zde drahé obchody i restaurace, většinou v přízemí chátrajících domů připomínajících svou architekturou koloniální styl. Bez zjevné údržby zde také přežívají mnohé pěkné secesní budovy. Turistickou atrakcí v centru Oděsy jsou Potěmkinovy schody, jejichž konstrukce nabízí zajímavý optický klam.

My jsme si našli levné ubytování v rozpadající se ubytovně někde před branami samotného města. Zůstali jsme dvě noci a do centra se podívali jeden den maršrutkou. Jinak jsme odpočívali, hodně jedli a koupali se v Černém moři.

Ukrajinska zmrzlina s mákem. Aspoň že tu mají smysl pro humor

Veškeré nabrané síly pak ztratili při asi sedmihodinové anabázi, kterou představovalo čekání a naloďování se na trajekt. Ve finále jsme byli především rádi, že jsme na palubě my, a s námi i naše kola.

Ještě před naloděním jsem nám připravil trochu stresovou situaci, když jsem se předním kolem zapíchl do kanálu a ohnul rám svého kola. Na palubě nic řešit nemůžeme, tak to necháváme odležet a užíváme si klidné plavby a překvapivě dobré lodní kuchyně ‒ v ceně palubního lístku totiž máme tři vydatná jídla denně, na která pasažéry svolává palubní rozhlas.

Přechod mezi světadíly

Naši dosavadní cestu až sem považujeme spíš za rozcvičku, nebo-li „hezky česky“ za „warm-up“. Konečně totiž měníme nejen okres, kraj, region nebo stát, Ale opouštíme Evropu a měníme světadíl!

Do Asie jsme se od začátku těšili, cestování na tomto světadíle nás oba už dřív bavilo, a tak s napětím očekáváme nové asijské zážitky. Škoda, že náš vstup na asijskou půdu předznamenala nehoda a z ní pramenící starosti. Problémy jsou ale od toho, aby se řešily!

Zasloužená pauza od cyklosedačky

Myslete na nás a přejte nám, ať máme štěstí a ať kolo drží, případně ať se nám podaří závadu odstranit, bude-li to nutné. Chceme totiž šlapat dál!

Krásné a pohodové léto vám z Cikcak cykloexpedice přeje Zbyněk!

autoři: Zbyněk Michal , Zuzana Wurstová
Spustit audio