Na kolech do Indie: První opravdu himalájské zážitky

Z horského letoviska Manali jsme k prvnímu sedlu vystoupali po ještě dost kvalitní silnici, převážně pokryté asfaltem. Toho jen pár kilometrů za průsmykem rapidně ubylo a cesta začala vykazovat známky značného opotřebení způsobeného kombinací přírodních vlivů a těžké nákladní dopravy.

Krajina se výrazně změnila – zelená barva ztmavla a často ustoupila hnědé a šedé, zmizely jehličnaté stromy, které tvoří husté lesy v okolí Manali a jejichž vegetace řídla s tím, jak jsme stoupali do sedla. Dostavilo se uvědomění, že už jsme tedy opravdu ve velkých horách. S tím přibyly i smíšené pocity – na jedné straně nadšené očekávání všech horských krás, na straně druhé tichý šepot někde vzadu v hlavě říkající nám, že jde do tuhého a začíná dřina.

Z mapy a z cykloprůvodce po Himalájích jsme vyčetli, že se na této cestě nikdy neocitneme fatálně daleko od civilizace, a také, že jediné možné drobnější nebezpečí může představovat potenciální nedostatek vody v některých úsecích a ze začátku rychle nabytá nadmořská výška.

Jistou komplikací může být i počasí, které od poloviny září (ano, bohužel jsme v našem vyprávění trochu pozadu…) už může pozlobit. A tak, když Zuzka v těžkém sjezdu z prvního průsmyku vyslovila svoje obavy s tím, zda tuto horskou pouť zvládne, uklidňoval jsem ji (i sebe) výše zmíněným a pobídl nás oba k dalšímu boji s prašnou, kamenitou cestou.

Samozřejmě se brzy ukázalo, že žádná kaše se nejí tak horká. Silnice se opět zlepšila a my s přicházejícím večerem došlapali do malé horské vesničky, kde se nám dokonce podařilo i nakoupit zeleninu na večeři a v ostrém svahu, kterým jsme museli vytlačit naše obtěžkaná kola, najít krásné místo na stan.

Setkání s indickým cyklodobrodruhem

V Keylongu s naším indickým kolegou|foto: ZigZagCycling

Na druhý den nás čekalo ještě několik příjemných kilometrů drobného klesání a následně začínající stoupání do dalšího sedla. A taky návšteva Keylongu, malebného městečka v údolí, které je posledním místem na této trase, kde lze doplnit zásoby proviantu.

Na tamním bazaru jsme tak učinili a při nakupování dobrot se nám naskytlo velmi zajímavé setkání s jedním indickým kolegou – cyklistou. Byl na cestě z Manali do Lehu o něco déle než my a v Keylongu si naplánoval odpočinek. Navíc ještě narychlo potřeboval sehnat nějaké teplé oblečení (které se později ukázalo být opravdu nepostradatelné).

My jsme odmítli pobídku k tomu, abychom zde také přenocovali, a po společném obědě a focení jsme pokračovali dál. Zároveň jsme věděli, že kvůli počasí, vízům a našim dalším plánům musíme přece jen trochu spěchat. Byli jsme si jistí, že jsme rychlejší a že na onoho zajímavého chlapíka bychom čekali, protože bychom nebyli s to odpojit se od něj a nechat ho za sebou, kdybychom vyrazili dál společně.

Ne že bychom tak věřili našim cyklistickým schopnostem a podceňovali jeho. Tento neuvěřitelný nadšenec totiž absolvoval cyklistickou pouť po své vlasti i s tak náročnou horskou vložkou navzdory svému postižení. Měl funkční pouze jednu paži… Doteď nechápeme, jak mohl zvládnout některé technické pasáže na horské cestě mezi Manali a Lehem, ani nevíme, zda do Lehu nakonec došlapal. Buď jak buď, má náš velikánský obdiv a respekt.

Po příjemné pauze v Keylongu jsme se obtěžkaní zásobami jídla vydali opět do kopců. Zamýšleli jsme ten den ještě ukrojit co nejvíc z dlouhého stoupání k dalšímu sedlu. Oproti původnímu plánu jsme po delším „zdržení“ na oběd trochu zaostali. Na druhou stranu jsme nevystoupali tak vysoko, a mohli si proto najít krásné místo na kemp u řeky blízko osady jménem Darcha.

Příjemně unavení jsme nechali stranou starosti o zítřejší náročnou cestu a přejezd skoro pětitisícového sedla a užili si večeři i usínání při uklidňujícím šumění a klokotání silného horského toku.

Chránění před mrazem naším nejteplejším oblečením sestupujeme s vidinou lepšího počasí|foto: ZigZagCycling

Tu noc jsme se vyspali tvrdým plnohodnotným spánkem a obstojně odpočatí se vzbudili do krásného chladného rána. První sluneční paprsky olizovaly protější svah nad řekou, nebe bylo bez mráčku. Věděli jsme, že nás čeká dlouhý a náročný den a byli rádi za kvalitní odpočinek i počasí. Posnídali jsme a sbalili se pod dohledem dvou místních dětí a vyrazili pro další krásné horské kilometry.

Cesta do sedla Baralacha La byla nad naše očekávání velmi obstojná. Asfaltu bylo dost, rozbité a technicky náročnější úseky nebyly zásadně dlouhé, energie na boj s výškou a dlouhým stoupáním neubývala příliš rychle.

Oproti začátku horské silnice ubylo provozu. Stále jsme tu a tam potkali supějící náklaďák nebo motorkáře užívajícího si horská sedla na Royal Enfieldu, ale frekvence těchto střetů už nebyla nikterak únavná. Kromě ořechů a sušených datlí nám dodávaly energii výhledy na okolní krajinu, tak odlišnou od všeho pro nás známého a obvyklého.

Zing Zing Bar a vojenská pohostinnost

Z průvodce jsme vyčetli, že ten den bychom měli projíždět osadou zdejších cestářů s poetickým názvem Zing Zing Bar, kde mělo být k mání i základní teplé jídlo – rýže s dálem (luštěniny).

Do Zing Zing Baru zbývá ještě jeden kilometr. Nás na patníku samozřejmě zaujala i ona dvě zetka|foto: ZigZagCycling

Naplánovali jsme si zde pauzu a těšili se na dobré občerstvení před závěrečnými kilometry stoupání. Ukázalo se, že cestáři v horách stále jsou, ale stan s polní kuchyní a s občerstvením už nefungoval. Naštěstí jsme si opět ověřili, že lidé v horách jsou velmi nápomocní.

Osádku Zing Zing Baru, kromě cestářů, kteří právě pracovali na údržbě silnice v okolí své základny, tvořili rovněž vojáci starající se o klid v příhraničních oblastech. Ti naše dotazy na stan s kuchyní pochopili jako žádost o jídlo a podělili se s námi o své zásoby uvařeného jídla. Najedli jsme se dosyta, a když jsme za jídlo chtěli zaplatit, byli jsme s úsměvem odmítnuti.

Po vydatném jídle už nás čekala jen dřina v narůstající nadmořské výšce. Každé další šlápnutí stojí více úsilí. Za společného mlčení a s častějšími krátkými zastávkami jsme se každý po svém museli vyrovnat s narůstající únavou i s řídnoucím kyslíkem ve vzduchu.

Do sedla Baralacha La v nadmořské výšce 4950 metrů jsme dojeli už s nastávajícím soumrakem, a museli proto opustit plán sestoupat ještě do nižších poloh, kde bychom mohli lépe spát. Kvalita cesty za sedlem se navíc opět dost zhoršila a postup byl proto výrazně pomalejší. Výrazně se ochladilo a začal foukat silný mrazivý vítr.

Nadmořská výška se začíná projevovat…

Sklesali jsme asi do 4800 metrů, kde na planině stály vojenské stany. Tyto ještě naštěstí fungovaly jako občerstvovny pro cestující v horách. V jednom z nich jsme si zabalení do péřových bund dopřáli teplý čaj a osmaženou rýži a v prachu na planině rozbili tábor. Noc v této výšce pro nás byla dlouhá a náročná. Bolely nás klouby a hlava jako při začínající chřipce, spánek byl velmi přerušovaný. V unavených myslích nám začaly vytanovat poučky na nebezpečí horské nemoci. Doufali jsme, že ráno bude líp a že nepříjemné pocity spojené s výškou rychle ustoupí po sestupu.

Počasí se během dne lepšilo jen velmi pomalu|foto: ZigZagCycling

Ráno na vysokohorské planině bylo krásné, ale velmi mrazivé a větrné. U našeho stanu bylo zcela nemožné uvařit čaj a ovesnou kaši ke snídani, a tak jsme se pobalili a přesunuli do závětří vojenského stanu, ve kterém jsme předcházející večer jedli. Cítili jsme se velmi neodpočatí, bolela nás hlava a byli jsme oteklí jako alergici na rozkvetlé jarní louce.

V úkrytu vedle velkého stanu jsme se jali vařit, ale ukázalo se, že vysoká nadmořská výška a rapidní ochlazení pod nulu neudělalo vůbec dobře našemu benzínovému vařiči. Ohřívajíc konvičku s vodou se zřejmě pod vlivem trochu extrémnějších podmínek vařič náhle rozpadl, jaksi puknul.

Představa, že skončíme bez možnosti uvařit si, nás vyděsila a vůbec nepřidala k už tak pokleslé náladě. Naštěstí se ukázalo, že po drobnější opravě a s pomocí kamenů k vypodložení rendlíku z vařiče ještě prozatím nějaké výkony dostaneme. Přes jistou nechuť k jídlu (u nás něco tak netypického) jsme do sebe dostali teplou snídani a čaj a oblečení do našich nejteplejších svršků jsme se vydali k sestupu do přívětivějších míst.

Ten den se již počasí nijak zásadně neumoudřilo. Stále se honily mraky, slunce schované za nimi nemělo dostatečnou sílu, aby nás výrazně zahřálo. Teplota nicméně s nižší nadmořskou výškou stoupla a naše mysl se i díky pohybu na bicyklu opět rozjasnila. Věděli jsme, že dnešní den bude nutné věnovat řádnému nabrání sil do další cesty.

Projeli jsme krásným údolím s vojenským táborem a osadou Sarchu, kde jsme si dopřáli zdejší výživný čaj s mlékem. Věděli jsme, že musíme najít místo na kemp ještě před nadcházejícím stoupáním, abychom si dostatečně odpočinuli. Navíc jsme věděli, že jakmile opustíme řeku, nebudeme mít možnost nabrat vodu.

Zuzka se soustředí na náš další postup před krásnou branou do městečka Keylong|foto: ZigZagCycling

Rozhodli jsme se proto dojet k patě dalšího výrazného kopce, kterým silnice šplhá po nekonečné klikatici jednadvaceti zákrut známých jako Gata Loops. V závětří skalky nad řekou jsme se s naším stanem vmáčkli do jakéhosi pasteveckého úkrytu obehnaného zídkou z kamenů a začali nabírat síly do následujícího dne, kdy nás čekala hned dvě veliká sedla. To druhé z nich mělo být naše první pětitisícové. Vodou jsme se zásobili z řeky, ke které jsme museli slézt nelehkým skalnatým terénem. Vařič naštěstí přes veškeré újmy stále fungoval. Opadla bolest hlavy i kloubů, cítili jsme se opět dobře jak na těle, tak na duši. Nastavili jsme budík na brzkou ranní hodinu a v bezpečí stanu rychle usnuli.

Do dalšího dne jsme se naštěstí vyspali opět tvrdým a posilňujícím spánkem. Na budík se nám vstávalo překvapivě dobře i díky brzkým paprskům slunce, které si do širokého údolí našly brzy cestu. Teplota byla stále celkem nízká, ale to nám s vidinou dlouhého stoupání nijak zvlášť nevadilo. Už jsme se zase těšili na další vybojované kilometry v horách… O těch vám poreferuji zase v dalším díle našeho vyprávění.

Po dlouhé odmlce vás nyní zdravíme už z východoindických nížin. Dodatečně ještě přejeme všem čtenářům našich reportáží krásný a spokojeně a ve zdraví prožitý rok 2017.

Za CikCakCyklotým zdraví Zbyněk