Na kolech do Indie: Splněno, jedeme dál!

9. březen 2017

Zdravíme z Myanmaru a omlouváme se za dlouhou odmlku. Podmínky na psaní (a taky pro přenos napsaného k vám) tady nejsou ideální. Vy, kteří sledujete naši facebookovou stránku, máte alespoň nějaké ponětí o tom, kde se točí naše kola. Naše vyprávění čtete pod hlavičkou „Na kolech do Indie“. Je to proto, že když jsme vyjížděli z rodného Ústí nad Labem, byla pro nás Indie jako cíl „vyjížďky“ dostatečně vzdálená a nechtěli jsme se přecenit. Upřímně jsme si ani nebyli na sto procent jistí, že až do Indie došlapeme. Vždyť po cestě se může stát tolik věcí…

Indie byla zemí, kterou jsme oba dávno chtěli vidět a „ochutnat“. Vlastně subkontinent s neuvěřitelnou kulturní mozaikou a spirituálním nábojem. Proto, když přišlo na velkou pouť na bicyklech, rozhodli jsme se, že Indii pojmeme jako cíl. Prozatím. Pak se uvidí.

Teď už jsme v Myanmaru. Indii jsme si užili a oblíbili. Oba cítíme, že bychom se tam ještě někdy chtěli vrátit. Na kole nás to ale pořád ještě táhne dál, a tak jsme se rozhodli pokračovat do jihovýchodní Asie. V Indii jsme už celkem zdomácněli, a tak nám kulturní změna a potřeba překonávat jazykovou bariéru (angličtina tady už jako lingua franca nefunguje) rozvířila vody „všednodenního“ cykloputování.

Byrokracie na n-tou

Do Myanmaru jsme přejeli přechodem Moreh-Tamu. Hranici jsme museli přejít s pomocí předem nasmlouvaného „průvodce“ od jisté myanmarské cestovní agentury. Bez „převaděče“ to do Myanmaru prostě po zemi nejde.

Pomocníka k překročení hranice nám zajistila cestovka, od níž jsme si obstarali speciální povolení potřebné při pohybu v příhraniční oblasti. Tento permit jsme oba museli zaplatit dvakrát – při vstupu po zemi je totiž prý dle (pofiderního) myanmarského zákona nutné opustit zemi stejným přechodem (pro nás by to znamenalo zpátečku do Indie), a tak se logicky dvakrát ocitnout v oblasti s regulovaným přístupem. Náš plán je ovšem přejet do Thajska, proto povolení k druhému vstupu nepoužijeme.

Přechod hranice

Z cestovky nám ale napsali, že pouze jeden permit zakoupit nelze. Kdybychom „nespolupracovali“ v souladu se státem nastavenými pravidly, neposlali by nám další dokumenty potřebné k vystavení víz, např. fiktivní rezervace hotelů, itinerář naší cesty s průvodcem (to bychom asi zvládli zfalšovat sami) a hlavně potvrzení o tom, že jsme u agentury složili dostatečný obnos peněz potřebný pro náš 28denní pobyt v Myanmaru.

Když opravdu přišlo na věc a my se ocitli na hranici, bylo nám hned jasné, že je to celé velká fraška. Ano, „převaděč“, kterému jsem musel volat den předem z Indie, na nás čekal. Byl to kluk mezi 15 a 25 lety, blíž to tady člověk jaksi neurčí. Přijel na skútru, vyplnil za nás jakýsi formulář (to bychom opravdu nezvládli vzhledem k tomu, že byl pouze v barmštině) a poklábosil s imigračním oficírem.

Když jsem ho požádal o dokumenty, za které jsme zaplatili, začal mi tvrdit, že je nebudeme potřebovat, že na hranici je již vše domluvené. Domníváme se, že žádné dokumenty neexistují, že jde jen o dobrý byznys někoho s potřebnými kontakty.

Když jsme naši zkušenost konzultovali s kamarády cyklonomády ze Švýcarska, s nimiž se po cestě již od Nepálu občasně potkáváme a udržujeme kontakt, dozvěděli jsme se, že u nich celý proces probíhal v podstatě shodně, jen na drobné rozdíly v internetové komunikaci se stejným zástupcem stejné cestovní kanceláře, které potvrzují, že celá tato politika je značně nekonzistentní (pro stejné požadavky používali jinou argumentaci).

Problém je, že žádná oficiální stanoviska nejsou nikde k mání, a proto jsou cestovatelé přijíždějící po zemi odkázáni na podobné lumpy.

Vedro, rybí odér a dobré pivo

V Myanmaru máme najeto něco přes tisíc kilometrů. Projeli jsme roviny i lehce se vlnící cesty v nížinách. Šlapali jsme na nevýrazně vysoké, ale velmi příkré kopce. Sklon mnohých výšvihů i sjezdů se tu podle mého odhadu pohyboval až kolem 18 stupňů. Něco podobného jsme zažili jen v indickém Sikkimu (odkud mám srovnání), který je takovými kopci mezi cyklisty nechvalně známý.

Myanmar Beer. Plzeňské to není, ale ve zdejším vedru i toto chutná skvěle

Projeli jsme rurální oblasti s primitivními bambusovými chatrčemi i některá větší města. Navštívili jsme jednu z nejturističtějších destinací Myanmaru – městečko Bagan, kolem kterého je rozeseto asi na tři tisíce budhistických stup. Všechna drobná i větší regionální specifika jsou v celkovém obrazu „našeho“ Myanmaru stmelena třemi všudypřítomnými jevy – vedrem, odérem ze sušených ryb a překvapivě dobrým pivem.

S tím, jak postupujeme na jih, stoupá teplota, která již začíná být v nejteplejší části dne na kole nesnesitelná. Jako v Íránu si i tady začínáme dávat pozor na to, abychom ráno vyjeli brzy a v největším teple si dopřávali nucenou siestu. Na tachometru Zuzka už naměřila i 44 stupňů Celsia. Takže hlavně pít! To je úkol, který nám usnadňují i zdejší sládkové. Nemyslete si, že do sebe lijeme litry piva denně. Prodávají zde i výborné izotonické nápoje malajské provenience a hlavním zdrojem tekutin je pro nás stále voda.

Přiznávám ale, že ve vedru a při aktivním pohybu na kole je velmi příjemné se odměnit studeným pivem. Už paní třídní profesorka na gymnáziu nám říkala, že jedno malé pivo po sportu je zdravé a dobré k doplnění minerálů. Její rady se držíme a jen málokdy překročíme doporučenou dávku.

Pivo, jak jsme se dočetli, se stává stále populárnější i mezi Myanmarci. K jeho konzumaci slouží „barmskou“ angličtinou přiléhavě pojmenovaná zařízení, takzvané „beer stations“. Tyto „pivní stanice“ se nacházejí ve městech i (politováníhodně) podél silnic a obvykle je v nich k dostání kromě piv lahvových a plechovkových i pivo točené. Rozhodně nelze v těchto podnicích vždy čekat něco k jídlu.

Původními místy ke společenskému setkávání, klábosení a nyní také sledování televize jsou takzvané „tea houses“, „čajové domy“. V těch se podává silný černý čaj s kondenzovaným mlékem. Jde o velmi chutný a značně energetický nápoj. Nejen v těchto čajovnách, ale ve všech restauracích či jídelnách je vždy k mání zelený čaj v termoskách, obvykle stojících na každém stole vedle misky s vodou, v níž jsou ponořené malé čajové mističky. Tento čaj je pro každého hosta zdarma, a když vám v termosce dojde, obsluha ho ochotně doplní… Krásný zvyk. Proč u nás v restauracích nedáváme na stůl alespoň karafu s vodou z kohoutku, říkáme si…

Od severu k jihu a od západu k východu je Myanmar prodchnutý zápachem sušených a sušících se ryb. Ryby visí ve stáncích lemujících ulice i silnice, jsou přepravovány spolu s cestujícími na otevřených dodávkách vybavených lavicemi nebo na korbách velkých náklaďáků. Suší se na obrovských modrých drobně tkaných sítích v podstatě kdekoli na slunci.

Při procesu sušení si na své přijdou místní volně se pohybující psi. Ze sušených ryb se tu připravuje tradiční nakyslý rybí vývar, který se podává snad s každým jídlem. Mně ryby nikdy nevadily, vlastně bych řekl, že jsem je svého času jedl radši než jiné zdroje bílkovin. Zmíněnému vývaru se ovšem po několika málo zkušenostech i já vyhýbám velkým obloukem. O Zuzce, která rybinu v jídle pozná, i když pokrm kolem ryby projede v rychlíku, ani nemluvě.

Pod policejním dohledem

V Myanmaru je (stejně jako u nás) oficiálně zakázáno kempovat nadivoko. My jsme z různých cestovatelských blogů před vstupem do Myanmaru nabyli dojmu, že je záhodno být při stanování velmi ostražitý. Dočetli jsme se, že volně se pohybující cizince policie kontroluje, a když je nachytá ve stanu, může jim stan i zabavit a donutit je přesunout se do státem licencovaných hotelů pro turisty.

Hotely pro turisty jsou tu dost drahé a za relativně hodně peněz (20 – 30 dolarů) nabízejí většinou velmi málo muziky (rozuměj hodně špatnou kvalitu). Při našem způsobu cestování na kole se stanování nevyhneme, i kdybychom měli rozpočet takový, aby nám dovoloval spát v ubytovacích zařízeních každou noc na cestě Myanmarem. Hotely zkrátka nejsou k mání tak často, abychom se na ně mohli spolehnout ve všech místech, kterými projíždíme.

Bagan v podvečer. Tisíce stúp a turistů

Vlastní zkušenost nám potvrdila, že se spaním nadivoko to tady nebude jen tak. Již několikrát jsme byli podrobeni „výslechu“ chabou angličtinou od uniformovaných policistů i příslušníků v civilu, kteří se oháněli slovíčkem „immigration“ a z jejichž špatné angličtiny bylo znát, že je zajímá, kde dnes budeme spát. Až na jeden případ se nám podařilo uspokojit je názvem nějakého města, které jsme považovali za dost velké, a tedy vybavené hotelem. A to i přesto, že se ono město mnohokrát nacházelo tak daleko, že bylo zcela nereálné, abychom tam ještě ten den zvládli na kole dojet.

Jednou jsme však byli donuceni za tuto taktiku pykat. Poté, co jsme strážci zákona, který nás nachytal při pivní občerstvovačce v závěru dne, sdělili, kde máme v plánu nocovat, přilepila se na nás civilní hlídka na dvou skútrech. Destinace, již jsme uvedli jako náš cíl, byla ještě asi 50 kilometrů daleko. Samozřejmě jsme záhy vytušili, že máme nechtěný doprovod.

Rozhodli jsme se zkusit vytrvalost policie a doufali, že je sledování brzy přestane bavit. Postupně se zcela setmělo a za námi se v pravidelných intervalech střídaly motorizované hlídky na skútrech. Když jsme zastavili na čůrání na benzínové pumpě čí na napití, dva skútry, které nám svými reflektory zezadu osvětlovaly silnici, zastavily kousek opodál a čekaly, až budeme pokračovat.

Předávali si nás jako štafetu, až jsme kolem jedenácté v noci dojeli do menšího města, které jsme uvedli jako náš dnešní cíl. Tam jsme se zastavili, leč jeden z hochů ze skútru za námi přišel a sdělil nám, že „here sleep no“ („tady spát ne“). Bylo jasné, že zde hotel není. Hlídka se nás snažila donutit, abychom jeli dál do většího města. To bylo ovšem vzdálené ještě asi sedm kilometrů a navíc mimo náš směr.

Rozhodli jsme se, že budeme vzdorovat. Sedli jsme na kola a dojeli ke vchodu do komplexu místního budhistického monastýru chráněného stříškou. Náš policejní doprovod jsme trochu nevybíravě ujistili, že dál nejedeme, že jsme unavení, a že budeme spát rovnou tady. Jali jsme se vybalit karimatky a spacáky a ukládali se ostentativně ke spánku.

Následoval celkem dlouhý rozhovor jednoho z policistů po telefonu. Záhy se na scéně objevil jakýsi místní muž, který nám celkem dobrou angličtinou a velmi mile sdělil, že je to pro nás nebezpečné, abychom spali tady. My jsme mu vysvětlili, že jsme na cestě devět měsíců a na kole jedeme ze své rodné země v Evropě. Že po celou dobu spíme převážně venku, a tady se nebezpečně necítíme.

Následoval další telefonický rozhovor, po kterém se objevili dva mniši z kláštera. Ti nás zavedli do komplexu a ukázali místo, kde jsme mohli konečně složit hlavu. Přemístit naše vybalené karimatky a spacáky nám pomohl náš policejní doprovod.

Zúza se zády Budhy v zádech

Ke spaní nám mniši nabídli vyvýšenou bambusovou platformu pod bambusovým domkem na kůlech. Tam jsme si kvůli komárům postavili vnitřní stan. Ráno jsme zjistili, že nad námi byla kuchyně, jídelna a jedna ložnice. K snídani jsme dostali studenou rýži se studenou vařenou zeleninou. Osazenstvo klášterního komplexu (evidentně tam nebydlí jen mniši) bylo moc milé a usměvavé. Po snídani si s námi někteří pořídili telefonické selfie a vyprovodili nás k bráně kláštera.

Z pohledu gastro-cyklo-turisty

Jelikož náš denní kalorický výdej je při pohybu na obtěžkaném kole značný, je pro nás místní kuchyně celkem důležitý aspekt každé kultury, kterou na cestě poznáváme. Rádi si jídlo užijeme a pochutnáme si na něm, a tak nám není lhostejné, v jaké podobě potřebné kalorie přijímáme.

Na naší cestě se již dlouho pohybujeme v oblastech, kde jsou hygienické standardy výrazně nižší než ty, na které jsme byli z Evropy zvyklí. I proto se z nás postupně stali neortodoxní vegetariáni.

Indická kuchyně je pro své skvělé a rozmanité vegetariánské pokrmy celosvětově známá, a tak jsme se tam docela slušně rozmlsali. Dostupnost převážně rostlinné stravy v nejrůznějších podobách je v Indii bezkonkurenční. Vaří se, smaží a jí skoro všude, v malých pojízdných stáncích na ulicích, podél silnic, ve vesnických špeluňkách i městských jídelnách či restauracích různých kvalit. Zkrátka najíst se v Indii je většinou velmi jednoduché.

Není divu, že po takové zkušenosti nás Myanmar v tomto ohledu trochu zklamává. Jednak je tu základem jídelníčku maso, převážně kuřecí a vepřové, a již zmíněné rybí vývary, jednak zdejší chutě jsou často těm našim trochu vzdálené, například až moc často se objevuje chuť kyselá.

Veškeré jídlo je tu velmi výrazně mastné. Smažená jídla masová i vegetariánská (různé druhy zeleniny či banány obalované v těstíčku) doslova plavou v oleji. Zelenina ze zdejšího „woku“ se v oleji přímo topí. I rostlinné pokrmy pak mají často příchuť ryby, neboť zelenina se tu hodně vaří v rybím vývaru nebo přímo s rybou.

Tudy prochází obratník Raka

Najíst se někde v menším městečku či na vesnici není vůbec jednoduché (a my si v Indii docela odvykli vařit). Často se tu musíme spokojit s instantními nudlemi (které vám přímo v krámku zalejí do misky teplou vodou z termosky) někdy vylepšenými smaženým vejcem, případně studenou rýží.

Problém je, že s výjimkou opravdu velkých měst není jednoduché sehnat něco k snědku ani v obchodech. Obchůdky na vesnicích jsou spíš takové stánky, jejichž sortiment potravin tvoří převážně různé lupínky, sušenky, žvýkačky a podobné pochutiny.

Chléb a pečivo, jak ho známe z Evropy, tu samozřejmě neexistuje. Při troše štěstí se dá sehnat něco jako toustový chléb, který má ale nasládlou chuť, a jíst ho jako chleba náš je nemožné. Navíc by ani nebylo s čím, protože třeba na sýr či na máslo tady můžete opravdu zapomenout. Čerstvá zelenina je k mání velmi poskrovnu. Při troše štěstí seženete rajče či cibuli. Trochu to zachraňují skvělé banány, které se dají sehnat skoro všude.

Abych však Myanmarskou kuchyni jen nehanil, musím uznat, že některé zdejší kulinářské výdobytky jsou velmi zajímavé a opravdu chutné. Velmi nám zachutnal salát z fermentovaných lístků zeleného čaje s praženými fazolemi a arašídy. Ten se často smíchává i se studenou rýží a případně smaženým vejcem.

I další „saláty“ jsou dobré, ačkoli pro Barmánce neznamená salát jídlo založené převážně na kombinaci různé čerstvé zeleniny. Základem zdejších salátů jsou především studené nudle ochucené například cizrnovou mouku, různým kořením a bylinkami a zalité olejem.

Ve větších městech je někdy možné se rozšoupnout avokádovým salátem s limetkou. To je můj osobní favorit na myanmarské gastro scéně. Skvělým vyhozením z kopýtka jsou i čerstvě připravené ovocné koktejly – například rovněž z oblíbeného avokáda, banánu nebo papáji, či ovocné šťávy z limetky, pomeranče nebo cukrové třtiny. Při jejich konzumaci je třeba ovšem dát pozor na původ přidaného ledu či vody, kterou se ředí. S vodou tady člověk samozřejmě musí být opatrný.

Ve městech si člověk také pochutná na svačinkách od pouličních prodejců. Pro masožravce je v nabídce celá škála různých párečků, kousky vařeného vepřového masa či špeku na špejlích či různé kousky grilovaného kuřete.

Zuzka vítězí nad silnou konkurencí

My si oblíbili smažené taštičky plněné bramborami a cibulí (variace na indické samosy) či smaženou zeleninu v teštíčku (podobné indickým pakorám). Skvělé jsou i sladké chuťovky jako smažené obalované banány, smažené vdolky plněné kokosem nebo pastou ze žlutých fazolí, či rýžové nákypy s banánem nebo kokosem. Jak jsem však už poznamenal, nevýhodou všeho smaženého jsou koňské dávky oleje.

Další plány

Kam bychom rádi nasměrovali naše říditka z Mynamaru? Už jsem nakousl, že se chystáme do Thajska. Původně jsme měli v plánu navštívit nějakou z tamních oblíbených pláží a rozmazlit se „dovolenou“ u moře. To by ovšem znamenalo ještě dlouhé šlapání na jih a ještě víc sužujícího vedra. Tuto myšlenku jsme proto museli přehodnotit a rozhodli se z Thajska zatočit zpátky na sever do Laosu. Další plány budou opět vznikat za pochodu.

Kdybyste si chtěli na mapě Myanmaru nakreslit prstem přibližnou čáru, po níž jsme šlapali a ještě budeme touto zemí k přechodu do thajského Mae Sotu (to je jediný otevřený přechod s Thajskem) šlapat, můžete se zorientovat podle těchto měst (rozepsaný dokument předávám Zuzce, která má na naší expedici starosti navigování, aby záchytné body vypsala):

Hraniční přechod Moreh – Tamu – Kalewa – Monywa – Pakokku – Bagan – Sagu – Padan – Gote Gyi – Ann – Ma Ei – Thandwe (Ngapali) – Yangon – Bago – Thaton – Mae Sot (Thajsko)

Poznámka na závěr

Pobřeží Andamanského moře v Myanmaru

Než jsem stačil tento článek psaný s velkým úsilím na mobilním telefonu dokončit a odeslat, skoro celý jsem ho ztratil. Psal jsem ho bohužel rovnou do emailu, kde se mi kvůli problému s mobilním internetem v rozepsaných zprávách neuložil. Byla to lehkomyslnost, za kterou jsem zaplatil. Po velkém běsnění jsem ve volných chvílích opět ťukal na telefonu, tentokrát do aplikace s poznámkami. Chybami se člověk učí. Klišé, ale nanejvýš pravdivé.

Jsme v Yangonu, odpočíváme na klimatizovaném hotelovém pokoji. Report dopisuji a rychle kontroluji na počítači, do kterého jsem ho díky hotelové wi-fi z již uloženého rozepsaného emailu stáhnul. V bývalém hlavním městě konečně wi-fi, i když pomalá, k mání je. Cestu odsud přes Bago a Thaton do Thajska jsme ještě neabsolvovali, je to plán.

Na cestu máme přesně sedm dní do vypršení víz. Dříve než z Thajska další report nepošlu, takže kdyby po cestě došlo k jakékoli změně kurzu, dám zpětně vědět.

Za CikCak Cyklotým opět vřele zdraví Zbyněk.

autor: ZigZagCycling
Spustit audio