Na kolech do Indie: V druhém nejvyšším průsmyku světa

My jsme si náš vlastní stan, náš dočasný cestovní domek, postavili za jedním ze zdejších zelených šapitó. Ještě než vklouzneme do spacáků, postáváme chvíli venku a rozjímáme po náročném a krásném dni. Užíváme si horskou noční oblohu plnou hvězd a posloucháme monotónní vrčení generátoru zpovzdálí. Nejsou to sice mantry zpívané lámaistickými mnichy, ale dá se na to zvyknout. Je jasno, a tudíž dost zima. Přece jen jsme v nadmořské výšce asi 4300 metrů. Máme na sobě veškeré teplé oblečení a péřové bundy. Doufáme, že vymetená obloha nám vydrží i do zítřejšího dne, že toto je předzvěst dobrého počasí.

Jelikož uléháme opravdu unavení, spíme tvrdým, nerušeným a spokojeným spánkem. I generátor uložili jeho majitelé k odpočinku, a tak se rozhostilo ticho přerušované jen občasnými poryvy větru opírajícími se do stěn stanu. Nadmořská výška už nám po čase stráveném v horách nedělá problémy.

Trochu sněží…

Ráno se budíme odpočatí a zregenerovaní za neidentifikovatelných zvuků, jako kdyby nějaké velké ruce hladily zvenčí plachtu našeho stanu. Snažím se rozlepit oči a zároveň otevírám stan, abych se podíval, o co jde.

Vystrčím hlavu do mrazivého chladu a probírám se rychleji, než bych si přál. To, co hladí zvenčí náš stan, nejsou žádné velké ruce, ale vrstvy napadaného sněhu, které gravitace stahuje z našeho iglú k zemi. Otevřeným vchodem začne sněžit i do stanu a hlavu i několik milimetrů krátké vlasy mám za tu chvilku dost mokré. Nahlas se směju a zavírám se zpátky do spacáku, abych se zahřál.

„Zuzi, mám pro tebe takovou ne úplně dobrou zprávu… Ehm, venku trochu sněží. Včerejší příslib dobrého počasí se jaksi nenaplnil.“ Ještě chvíli se hřejeme ve spacácích a přemítáme, co dál. Nemá cenu zůstávat na jednom místě. Jsme v horách, počasí se tu mění rychle a navíc „za rohem“ to může být jiné. Lepší snad.

Balíme mokrý stan i naše věci do brašen. Všude je sníh. Obloha je olověná. Musíme se oba smát. Takovou rapidní změnu počasí jsme opravdu nečekali. Rozhodujeme se, že za daných podmínek se opět trochu rozmazlíme a zajdeme si na snídani a čaj s mlékem do některého ze zdejších pohostinství. Vařit na sněhu a větru se nám nechce.

S nabalenými koly vyrazíme na lov ranních kalorií na „hlavní“ třídu. Vybereme nejsympatičtěji vyhlížející stan a zapadneme dovnitř k roztopeným kamínkům. Situace venku vypadá stále velmi bezútěšně. Objednáváme smaženou rýži a čaj a já ještě vyrážím ven na obchůzku a slovíčko s místními.

Informace, po kterých se pídím, se velmi různí. Někteří tvrdí, že počasí se brzy zlepší a sníh roztaje, a že se nemáme čeho obávat. Jiní máchají rukou někam ke kolenům a říkají, že pokud tady takhle sněží, bude v sedle Taglang La, kam se chystáme nazítří vyšlápnout, tolik sněhu. Naštěstí jsou zdejší lidé celkem malého vzrůstu…

Probuzení do chumelenice. Osada Pang|foto: ZigZagCycling

Na silnici ještě potkám rozpačitého brazilského motorkáře, s nímž jsme se střetli v posledním sedle. Ten přemítá, zda se nevrátit do Manali, zda nebude v Lehu již moc zima a sníh. I pro nás by to bylo velmi nemilé, neboť bychom tak mohli v Lehu zůstat odříznutí. Nicméně vracet se přes čtyři vysoká sedla dá jistě míň rozumu, než jet dál přes jedno, i když jde o to nejvyšší. Navíc žádná kaše se nejí tak horká, říkám si.

Moje myšlenkové pochody záhy podpoří chlapík, který provozuje stan, kde snídáme. Jednak se přidává k těm, kteří tvrdí, že počasí se ještě zlepší, jednak nás uklidňuje, že z Lehu se určitě případně dostaneme autobusem. Navíc dodává, že na silnicích sníh ještě rychle taje. Venku opravdu přestává sněžit, šeď na obloze se protrhává a objevuje se modro.

Řádně posilněni a oblečeni tedy osedláváme bicykly a vyrážíme k výšvihu na planinu Morei, směrem k sedlu Taglang La. To má být vrcholem naší horské odysey na cestě mezi Manali a Lehem. Konstruktéři Leh-Manali Highway, Border Roads Organization, tvrdí, že jde o druhou nejvýše položenou silnici světa. To sice zřejmě není pravdivá informace, ale nás to stejně motivuje v boji s větrem, výškou i občasným sněžením střídajícím se s deštěm.

Počasí během dne se mění mimořádně rychle. Občas se zatáhne a je velmi nevlídno a sychravo, jindy se obloha vyčistí a kromě fyzické aktivity nás zahřejí i sluneční paprsky. Výšlap na planinu Morei Plains nás odmění nádhernými výhledy do úchvatné scenerie vysokohorské pouště.

Přejezd planiny si maximálně užíváme. Vysvitne slunko, a přestože je zima a fouká velmi silný vítr, jede se nám skvěle. Máme totiž to velké štěstí, že nám fouká do zad. Silnice je skvělá, pokrytá novým hladkým asfaltem. Jsme rychlí a ještě v brzkém odpoledni doslova přisvištíme do osady Debring, kde máme v plánu nocovat. Zítra musíme vyrazit opravdu brzy, neboť nás čeká velmi tvrdý výšlap a mnoho výškových metrů. Chceme být v sedle kolem oběda, aby nám průsmyk nezasněžil, kdyby se opět zhoršilo počasí.

V Debringu zastavíme ještě před vlastním „centrem“ v místě, kde jsou vedle silnice postavené dva vojenské stany. Zde určitě bude k mání voda. Na planině si najdeme místo na stan u rozbořené kamenné zídky, pozůstatku jakési ohrady pro dobytek. Doufáme, že zde nalezneme alespoň nějaké závětří. Na vaření se bude rozhodně hodit. Bohužel není zídka nikterak vysoká a ochranu před větrem poskytuje jen minimální. Proto než stačíme stan řádně zatěžkat, zažije svůj první letecký den a zastaví se až o nedalekou hromadu kamení. Oba se Zuzkou běžíme zachraňovat náš domeček a při pohledu na jeho tvar poté, co se rozplácnul na kamení, nás jímá trochu hrůza. Co bychom si počali, kdyby se náš domov nějak pochroumal? Po rychlém ohledání zjišťujeme, že tyče stanu jsou neporušené. Naštěstí jsou dostatečně pružné. Škody jsou naprosto minimální. Jen několik malých trhlinek na plachtě stanu.

Napodruhé umístíme stan o něco lépe a hlavně do něj hned naházíme naše těžké brašny. Konečně je čas začít vařit čaj a ovesnou kaši. Vaření se chopí Zuzka a já zatím provedu rychlou údržbu kol, nosičů a svých předních brašen, které pod váhou vybavení, oblečení a jídla začaly vykazovat známky únavy.

Hlavně je třeba utáhnout veškeré šroubky úchytného systému. Na terénních úsecích se již některé šroubky kvůli nadměrným vibracím odporoučely. Musím proto odmontovat ty méně potřebné a přemístit je na důležité pozice.

Balíme v Debringu|foto: ZigZagCycling

Po jídle si jdeme do zdejšího hostince ve vojenském stanu vyprosit vodu, a abychom nebyli úplně škodní, dáme si čaj s mlékem. U vlastního stanu ještě jednou naplníme žaludky, a když se slunce schová za kopec, schováme se my před zimou do spacáků. Chvíli ještě oba koukáme do čtečky, zvládneme tak půl strany, a spokojeně usínáme. Budík na mobilu je nastavený…

Ani v noci vítr neustane a se stanem občas zalomcuje tak, že mě probudí. Zuzka, zdá se mi, spí nepřerušovaně, nebo se budí jindy než já. Jsme oba zabalení po hlavu ve spacácích jako mumie, na hlavách máme čepice. Je opravdu zima, a tak se k sobě ve spánku intuitivně tulíme. Musí to být zatím naše nejchladnější noc.

Nad ránem už nespíme úplně tvrdě. Zhruba deset hodin spánku nám k regeneraci, zdá se, stačí. Během postupného probouzení si už vědomě užíváme polohu ležmo a teplo spacáku a stanu. Moje mysl poskakuje kdesi na prahu úplné bdělosti a přemítá, za jak dlouho nám melodie z telefonu oznámí, že už je třeba vstát a začít konat.

Podvědomě jsem plný očekávání, jaká bude silnice do pětitisícového Taglang La a budeme-li mít štěstí s počasím. Taky se těším na výhledy na druhé straně průsmyku. Krajina se při přechodu horského hřebenu vždy mění, někdy jsou změny pozvolné, jindy překvapivě rapidní.

Zacvrlikání telefonu je tentokrát pro mě něco jako výstřel ze startovní pistole. Vysoukám se ze spacáku, rychle na sebe hodím oblečení, abych moc nevychladl, a s lehkým napětím začnu otevírat stan. Mám radost, že Zuzka se mnou sdílí onu lehkou nervozitu a zvědavost. Ještě než odhrnu venkovní plachtu stanu, je taky připravená vstát.

Ráno ve stanu člověk nikdy přesně neví, jaké počasí ho venku čeká. V horách bývá slunce dlouho schované za nějakým vrcholem, takže není přes stan cítit, a více prozradí až pohled na oblohu. Bude jasná, nebo plná šedivých mraků předznamenávajících déšť či sníh? Každopádně výrazně nefouká, což je dobré znamení.

Výhled ven ze stanu mě docela potěší. Přímo nad námi je obloha vymetená. Nad údolím, kterým pojedeme směrem k průsmyku, se sice válí mraky, ale jsou to mraky bílé, které se často přes den po obloze rychle přemístí nebo rozplynou. Nejsou to ony těžké šedivé mraky plné vody.

Vylezu ze stanu a překvapí mě, že veškerá voda, která se na vrchní plachtě vykondenzovala, je stále zmrzlá. Stan i ochranné povlaky na naše kožená cyklistická sedla jsou pokryté bílou vrstvičkou námrazy. Pohled na lahve s vodou, které jsme se snažili uchránit před mrazem a umístili je do stanu k našim nohám, nás utvrzuje v tom, že v noci byla velká zima. I přesto, že lahve byly s námi „v teple“, je voda v nich částečně zmrzlá.

Na sedlech vzhůru do sedla!

Morai Plains s větrem v zádech|foto: ZigZagCycling

Ráno je stále velmi mrazivo, ale vidina toho, co nás dnes čeká, nám dodává energii na boj se zmrzlou vodou i studeným nádobím při rychlé přípravě snídaně. Slunko začíná pomalu získávat převahu nad studeným vzduchem a my u snídaně rozmrzáme a postupně redukujeme vrstvy oblečení. Ještě jednou navštívíme stan s občerstvením u silnice, doplníme vodu a vychutnáme si sladký čaj s mlékem na slunci.

Z Debringu do sedla Taglang La už je to jen krásná dřina, těžko slovy popsatelná. Vzduch opět citelně řídne, svaly se zakyselují o něco rychleji. Silnice je dobrá, asfalt převažuje. Počasí nám drží. Sice s přibývající výškou fouká stále mrazivější vítr, ale nevypadá to na sněžení ani na déšť. Obloha je modrá, slunce jen tu a tam zastíní bílé mraky. Občas nás mine supějící Tata nebo Ashok Leyland, ale frekvence, s jakou se tu náklaďáky plazí, je natolik malá, že nás nijak neobtěžují. Výhledy do krajiny pod námi jsou unikátní. Vidíme daleko do údolí, ze kterého jsme sem došlapali. Všude kolem vysokohorská poušť.

Dnešní etapa je naplánovaná dost dlouhá, abychom ze sedla ještě sjeli někam do přívětivých míst. Jinými slovy se těšíme, že po přejezdu hor se opět objeví civilizace a s ní rozmanitější možnosti ukojení hladu a chutí, než jaké se nám nabízely v horských osadách. Víme, že díky brzkému startu to dnes můžeme natáhnout až do městečka Upshi, odkud to budeme mít do Lehu „cobykamenem“. Taky chceme být nahoře co nejdřív, kdyby se k odpoledni zase chtělo horšit počasí. Děláme tedy jen krátké pauzy na pití a na rozdýchání.

Na posledních asi pěti kilometrech pod sedlem se zhorší povrch, přibývají úseky bez asfaltu. Zuzka opět trochu bojuje s nadmořskou výškou, a tak si ji beru „na tkaničku“ do vleku, abych jí trochu pomohl. Je to osvědčená metoda, která nám pomáhá sladit tempo, když to silnějšímu jede líp. Silnice vinoucí se do sedla je před námi dobře viditelná, a tak si přesně určíme místo, kde si ještě oddychneme a napijeme se. Přes dílčí cíle se vždycky snáz dosahují ty náročnější.

Ještě několik chvil, které podléhají jinému než běžnému vnímání času, těžce dýcháme a trápíme svaly, které pracují na kyslíkový dluh. Pak se objeví závěrečná rovinka, sklon silnice se trochu zmenší, opět se zlepší povrch a za zatáčkou na nás vykouknou modlitební praporky na malé stupě, kolem které silnice tvoří jakýsi malý kruhový objezd. To už je naše slavné Taglang La! Ještě párkrát šlápnout a už se dostavuje euforie. Tak jsme tu! Na kole v 5328 metrech nad mořem!

Projíždíte druhým nejvyšším průsmykem světa. Neuvěřitelné, není-liž pravda|foto: ZigZagCycling

Opřeme kola o zídku z kamení a rychle se soukáme do péřovek. Přes boty navlékáme návleky, ruce schováváme do rukavic. Vítr je opravdu ledový a před sjezdem není radno vychladnout. Následuje focení se všemi patníky a cedulemi, které nesou jméno průsmyku. Asi abychom měli dostatek důkazního materiálu, až jednou budeme vzpomínat na to, jak jsme bývali udatní.

Jeden z nápisů hlásá krásnou indickou angličtinou, „You are passing through second highest pass in the world. Unbelievable is not it?“ Než se vydáme ke sjezdu do tepla a za jídlem, ještě se pořádně rozhlédneme po okolí a navštívíme zdejší budhistickou modlitebničku, za kterou si v závětří obřadně vykouříme jedno vrcholové cigárko.

Zpátky mezi lidi

Sjezd odsýpá jako po másle i díky skvělému povrchu, který je na této straně průsmyku očividně velmi zánovní. Na pozdní oběd stavíme ve vesničce Rumtse, ve výšce asi 4100 m n. m. Výškový rozdíl přes tisíc metrů je opravdu citelný, a tak si jídlo užíváme v teple na slunku.

Z Rumtse už to máme jen necelých třicet kilometrů z kopce do Upshi, kde chceme dnes nocovat. Cesta se vine údolím plným pitoreskních skalních útvarů a prochází dvěma malebnými horskými vesničkami. Je to pro nás třešnička na dortu dnešního dne a krásná odměna za vynaložené úsilí.

Naše kamarádka v Upshi|foto: ZigZagCycling

Do Upshi dorazíme se soumrakem, najdeme si velmi základní ubytování v prázdném pokoji nad jedním hostincem a užijeme si skvělou večeři v podobě pšeničných placek potřených přepuštěným kravským máslem (tzv. paratha) a čočkového dalu.

Na druhý den krásně zregenerovaní a posilnění už v pohodě došlapeme zbývajících 43 kilometrů do malebného Lehu. Etapu si užíváme, i když v závěru musíme opět stoupat. Město leží ve výšce 3524 metrů nad mořem a je obklopené horami. Se zbytkem Indie jej spojují dvě horské silnice.

V Lehu a jeho přilehlém okolí je mnoho budhistických stup a několik klášterů. Samotnému městu dominují pozůstatky královského paláce. Díky své poloze i duchovní tradici má neopakovatelnou atmosféru. I proto láká k návštěvě relativně hodně západních turistů. Každopádně je to krásné místo k zaslouženému několikadennímu odpočinku, který si tu hodláme užít.

V posledním díle himalájského seriálu vám popíšu, jak jsme si užili vyjížďku do odlehlého údolí Nubra Valley, částečně v doprovodu jednoho úžasného slovinsko – českého páru.

Krásné dny za CikCak cyklotým přeje Zbyněk