Na kolech do Indie: Začátek himalájské odysey

24. listopad 2016

Minulý díl vyprávění jsem ukončil tím, jak jsme po náročném startu vstříc našemu cykloputování ve velkých horách nedošlapali ani do prvního testovacího průsmyku. Později se ovšem ukázalo, že rozbít tábor ještě pod sedlem bylo dobré (Zuzčino) rozhodnutí…

Našli jsme si krásné místo na stan s výhledem do údolí v poslední osadě pod průsmykem a těšili se na romantickou noc a svěží horské ráno. Jelikož však nic není ideální, z romantiky nebylo nic a z našeho kempu nás předčasně vypudil indický filmový štáb. Místo čistého horského vzduchu jsme se nadýchali výfukových plynů a rychle se odsud spakovali.

Po rozmrzelém ránu a snídani u prašné silnice nám začaly náladu zlepšovat až první paprsky horského slunce. Krátce jsme se ještě pozdrželi u zdejší svatyně, osedlali naše stroje a směle vyrazili k vrcholu dnešního dne ‒ bezmála čtyřtisícovému průsmyku Rohtang La.

Čtěte také

Indie je plná lidí, putujících po cestách

Stačí pár šlápnutí do pedálů, abychom se zahřáli a začali vyplavovat endorfiny. To už je zase dobře. Stav silnice je stále na danou nadmořskou výšku naprosto luxusní a doprava po ránu jen pozvolna houstne. Začínáme si ale uvědomovat, že v Indii je všude hodně lidí. Zdá se nám, že ani na horské silnici vinoucí se přes pětitisícová sedla si asi neužijeme mnoho chvil naprostého oddychu od rušné civilizace. Předjíždějí nás převážně taxíky, které vyvážejí indické turisty nastrojené ve vypůjčených zateplených overalech, lačné po kontaktu se sněhem, nahoru do samého průsmyku.

Toto není Tatra, to je Tata

V četnosti je následují indičtí i západní motorkáři, většinou na vypůjčených, ale i vlastních motocyklech, značky Royal Enfield. To jsou krásné a statné stroje schopné zvládnout náročný terén i velkou nadmořskou výšku.

Nejnepříjemnějšími společníky na cestě k vrcholu jsou ovšem těžké nákladní vozy Tata a Ashok Layland. Jejich ohromné výfuky míří zpod podvozku na levou stranu, neboť v Indii se jezdí vlevo. Nejsem si jistý, je-li toto pravidlo pozůstatkem po britské koloniální nadvládě. Kdykoli nás takový náklaďák se supěním a velkou námahou v kopci pomalu mine, nakrmí nás slušnou dávkou zplodin a těžkého černého dýmu. Z přemítání o krásách vysokohorské krajiny nás vždy už předem naprosto neomylně vytrhne ohlušující hřmot silného dieselového motoru.

Jak stoupáme nad údolí, mění se okolní krajina, řídne a ochlazuje se vzduch. Ubývá zeleně a my míjíme stále více žulových skalek. Asi kilometr pod průsmykem se údolí značně rozšíří v jakési obrovské a, až na jeden turisty přepravující minibus, prázdné parkoviště. Kousek nad tímto parkovištěm se pod skálou ve stínu schovává kopulovitý betonový hinduistický chrám, ve kterém ze země vyvěrá posvátný pramínek.

Do hinduistických i buddhistických svatyní se musí chodit na boso. Sundáváme proto cyklistické obutí a jdeme se podívat do studené a vlhké modlitebny. Znovu tady prosíme především o přízeň počasí a taky o zdraví pro nás a výdrž naší výstroje i výzbroje.

Nejtěžší úsek stoupání máme ještě před sebou

První himalájský průsmyk dobit! Začíná horská odysea

Nad parkovištěm nás čeká ještě relativně dobře sjízdný úsek. Ten se pomalu ale jistě mění z vyasfaltované silnice v kamenitou prašnou cestu. Závěrečný výšvih pod sedlo je fyzicky i technicky nejnáročnější.

Asfalt zmizí docela, vystřídá ho jemný prach, který pod sebou často schovává nepříjemně velké a volné kameny. Sklon cesty se značně změní v náš neprospěch. Napravo na obzoru je už ale vidět položená a opět vyasfaltovaná silnice. Posledních pár ostrých zatáček v nejistém terénu, kdy kolem nás zarachotí ještě několik náklaďáků, a už míříme po široké a mnohem méně strmé asfaltce ke žluté značce oznamující nám, že jsme dosáhli našeho prvního himalájského průsmyku. V těchto místech, jak tvrdí konstruktéři zdejší silnice, začíná naše horská odysea…

Užíváme si krásný pocit dostavující se vždy po náročné fyzické námaze i pohledy na okolní krajinu. Toto je zatím zdaleka nejvyšší horské sedlo, které se nám podařilo přejet na kole. Jelikož je ale toto místo ještě relativně snadno dosažitelné z posledního velkého a turistického města Manali, je plné turistů, kteří vyskakují z taxíků a předbíhají se ve focení se zdejšími ukazateli nadmořské výšky a jménem průsmyku.

Rohtang La - brána k naší horské odysee

I my se samozřejmě chceme vyfotit, a tak trpělivě čekáme. Skutečnost, že je tu lidí skoro jako dole na hlavní třídě nás přinutí sedlo hned po focení opustit. Velmi záhy si navíc ověříme nevyslovenou předtuchu, že toto bylo pouze zahřívací kolo.

Euforie z nás s vidinou toho, co nás ještě na více než 450 kilometrů dlouhé cestě do Lehu čeká, trochu vyprchá. Jsme ve velkých kopcích, a ačkoli jsme si vědomi toho, že zdaleka nejsme mimo civilizaci, dostaví se pocit naší zranitelnosti a respektu z mocné přírody. Slunko se schová za kopec a začne nám být zima. Rychle se oblékáme a pouštíme se do sjezdu po silnici, jejíž kvalita se oproti úseku, po kterém jsme stoupali, rapidně zhorší. Zuzka na jedné zastávce na oddych a uvolnění našich paží poznamená, že jestli v takovém terénu bude muset stoupat, neví, jak to zvládne.

Samozřejmě, že to všechno zvládla, jak správně tušíte. O tom, jaké to bylo, napíšu v dalším díle. Krásné a klidné dny před nadcházejícím adventem vám ze slunečného Nepálu přeje cyklocestovatelská dvojka Zuzka a Zbyněk alias CikCakCyklotým (ZigZagCycling).

Nálada se zlepšuje každým šlápnutím
autor: ZigZagCycling
Spustit audio