Hec a posunutí vlastních hranic. To je extrémní překážkový závod Spartan Race

Do extrémně náročného závodu se běžci vydávají ve vlnách po dvě stě padesáti. Každý startovní výstřel provází odpálení dýmovnice a vyhecované pokřiky samotných účastníků. V následujících kilometrech je čekají překážky, které si zatím neuměli ani představit. Třeba tahání pytlů s pískem, plazení se pod ostnatým drátem nebo převalování traktorových pneumatik. To všechno v klouzavém, černém bahně.

„Původ závodu je v Americe s tím, že kolegové ze Slovenska se pro to nadchli, koupili licenci a je to i tady u nás v Čechách,“ odkrývá původ překvapivě oblíbeného trápení organizátorka Nikola Bartáková.

Česko rychle našlo ve svých řadách spartanské profíky a v září je vyslalo na mistrovství světa do amerického Vermontu.

„Do Ameriky jsme letěli s tím, že vůbec nevíme, do čeho jdeme a jak to bude vypadat. Jednalo se o závod Spartan Beast, tedy půlmaratón. Takže jsem očekával, že to bude těžší, i jsem to slyšel. Na druhou stranu jsem si říkal, že to poběžím kolem těch třech hodin a nějak to dám. Tak jsem si s sebou vzal tři energetické gely, nalepil si je různě na ruku a za krk. Pak jsem vyběhl a záhy zjistil, že je zle. Že jsem se hodně spletl a že to bude na delší dobu. Když jsem viděl, že musím s pětadvacetikilovým pytlem vylézt až nahoru na sjezdovku, pak s ním zase seběhnout dolů a další disciplíny, které byly mnohonásobně těžší, než v Čechách, tak jsem si teprve uvědomil, že Američani jsou úplně někde jinde. Bylo to opravdu hodně náročné a nečekal jsem to. Dost mě to překvapilo,“ dělí se o své dojmy mladoboleslavský Ladislav Šulc, dřív profesionální cyklista.

Jím očekávané tři hodiny se nakonec ve Vermontu protáhly na více než dvojnásobek. Na Spartan Race ale nezanevřel a překonáváním vojenských překážek se baví dál. „Nejoblíbenější překážkou jsou přítahy na laně a pak samozřejmě plazení se blátem pod ostnatým drátem. To je prostě nádhera, vážně super, to se mi moc líbí. Ti lidi tam přiběhnou, teď neví, co s tím, zachytávají se tam a dřou se. Hlavně se bojí, to je docela hezké a baví mě se na to dívat,“ komentuje Šulc.

Poslední překážkou v závodě bývají už tradičně obávaní gladiátoři. „Já jsem tady na objednávku, abych mlátil lidi. Nikdo nesmí doběhnout do cíle. Medaili si přece nezaslouží každý,“ popsal krátce, ale výstižně svoji funkci na posledním letošním podniku v Bořeticích gladiátor Pepa. A závodníky rozhodně nešetřil.

Přesto k sobě Spartan Race magicky táhne tisícovky nadšenců. „Myslím, že je láká ten extrém a možnost překonání toho sama sebe. Navíc nevím o žádném podobném závodě tady v Čechách, tak možná i proto,“ odhaduje Nikola Bartáková a bahnem obalení závodníci, kteří přežili bez úhony, jí dávají za pravdu. „Všichni jsme sportovci. Někteří aktivní, jiní si to chtějí vyzkoušet z hecu. Je to taková motivace do dalšího běhu.“ „Pro mě je to hlavně překročení veškerých hranic a pokus o to být nejlepší.“ „U mě vítězí ten záhul. Člověk si zase posune ten svůj práh někam dál a dokáže si třeba to, že i ve čtyřiceti letech na to má.“ „Já to jedu jenom kvůli kamarádům!“ „A já nesoutěžím, nejsem totiž takový blázen.“

Závody Spartan Race se běhají na 5, 13 nebo 20 kilometrů. Nejtěžší úroveň závodu představuje tzv. Death Race, který trvá 48 hodin. Příští rok by se měl tento věhlasný závod objevit i na libereckém Ještědu.