„Když za mřížemi nekončí oni, musíme se zamřížovat my,“ konstatují zahrádkáři

„Co platí ten nový zákon o sběru druhotných surovin, je to lepší,“ říká paní Irena, která už třicet let zahrádkaří v jedné litvínovské zahrádkářské kolonii. Ztrácely se trubky, sudy na vodu, dokonce i ešusy. Po poslední krádeži sudu na vodu zůstala paní Ireně veliká díra v plotu. V létě natáhla nový a sud už má jen plastový.

Stejně před lety vyřešili s manželem i nezvané návštěvy v zahradním domku. „Když neskončí za mřížemi zloději, zamřížovali jsme se my!“ Okna jejich zahradního domku dnes chrání masivní mříž, přes dveře mají petlici.

„Kdysi se nám sem vloupali. Jednou nebo dvakrát, to už si přesně nepamatuji. Odnesli jednak užitečné věci, a pak taky suvenýry. Nebylo to žádné velké umění, ale manžel měl k těm měděným talířům citovou vazbu. Nakonec jsme ale byli rádi, že si jen něco odnesli a nezapálili dům. Policii jsme to hlásili, jenže pachatel zůstal neznámý.“

Dlouhá léta porto na podzim všechno z domku vozili do bytu a na jaře zase zpátky na zahrádku. Až když si pořídili mříže, přestali všechno stěhovat tam a sem. Mechanické překážka funguje. Za tři, čtyři roky, kdy mříže mají, sčítají ztráty po zimě jen na pozemku. Tyčky k rajčatům už dlouho používají jen bambusové, ty železné mizely rok, co rok.

„Jestli nové zákony opravdu fungují, zjistíme příští rok z jara,“ říká paní Irena, která si bez zahrádky a zahrádkaření svůj život neumí představit.