Alexandra Fraňková - zástupce ředitele a klinická psycholožka

Pohodu u poslechu Vám přeje Český rozhlas Sever!

Níže naleznete také přepis celého rozhovoru...

Slávka Brádlová, moderátorka: Posloucháte Český rozhlas Sever. V tuto chvíli už se můžeme pozdravit s dnešní návštěvou, doktorkou Alexandrou Fraňkovou. Tak vítejte, pěkný den.

Alexandra Franková, klinická psycholožka: Dobrý den.

Slávka Brádlová, moderátorka: Já už jsem na vás řekla, že jste zástupkyní ředitele a klinickou psycholožkou, že působíte v Dětském krizovém centru, což je pracoviště v Praze, ale působíte vlastně pro celou Českou republiku. Tak pojďme do úvodu, než se dostaneme k posluchačským dotazům, říci základní informace. Co si vůbec pod tím termínem dětské krizové centrum představit?

Alexandra Franková, klinická psycholožka: Dobrá otázka, protože samozřejmě název dětské krizové centrum může být zavádějící v tom, že je směřované, cílené pouze pro děti. Ale je to zařízení, které je specializované na problematiku syndromu zneužívaného, týraného, zanedbávaného dítěte. Na děti, které jsou nějakým způsobem ohrožené, ať vlastní rodinou či okolím, a děti nebo rodiny, které prošly nějakým traumatizujícím zážitkem. Tudíž služby zařízení jsou cílené jak na děti od toho nejútlejšího věku až po dospěláky. To znamená, že se pracuje komplexně i s celou rodinou nebo alespoň s částí rodiny, se zákonnými zástupci nebo s prarodiči a jinými účastníky toho konkrétního případu. Zařízení má svoji specializaci jak v rámci teda psychosociální pomoci, to znamená, že se řeší situace, které jsou ohrožující pro dítě v rodině, ať v souvislosti například s rozvodovou problematikou, sexuálním zneužíváním, abuzem alkoholu, drog ze strany rodičů, psychiatrickou diagnózou rodičů a jinými. A také část zdravotnickou, kam spadají veškeré vlastně případy, klienti, kteří už mají následky, které si vlastně odnášejí z řad těch traumatizujících zážitků a to můžou být oblasti depresivní symptomatiky, úzkostné, psychosomatických onemocnění, některé děti trpí enkoprézou, enurézou, nočními děsy, poruchami spánku. Takže i pro tyto případy vlastně je ta péče otevřená.

Slávka Brádlová, moderátorka: Zajímalo by mě, jaké je vaše postavení, protože vidím tam možnost spolupráce třeba s dětskými lékaři, s pediatry, kteří, dejme tomu, následky týrání, modřiny na děcku mají šanci vidět jakoby v první linii. A na druhé straně třeba s policí, protože leckde a v mnoha případech to souvisí vlastně už s trestnými činy.

Alexandra Franková, klinická psycholožka:

Ano, tak samozřejmě my spolupracujeme jak s kriminální policií, tak samozřejmě se soudy, ale i zdravotníky. Říkáte dobře, fyzické týrání je možná lehce zdokumentovatelný, protože jsou viditelné hematomy, zlomeniny a tak dále. Kdežto například psychická devalvace a zátěž tohoto charakteru je velmi těžko měřitelná a velmi těžko vyšetřitelná. A proč právě spolupracujeme například s kriminální policií v rámci toho trestněprávního procesního řízení, co se týká sexuálního zneužívání, ohrožení dítěte, ohrožení mravní výchovy dítěte, týrání, tak to je také proto, že se snažíme nějakým způsobem ochránit dítě od toho systému. To znamená od přetěžování, která jsou dána vytěženěním nebo výslechama ze strany policie. Tudíž vlastně jsme nápomocni ve spolupráci s kriminální policií tomu, že s dítětem se snažíme v té úvodní části nejprve zmapovat tu situaci, zdali skutečně k tomu činu a za jakých okolností mohlo dojít. Navíc vlastně poskytujeme oběti, dítěti informace o tom, jakým způsobem a co bude následovat. A připravujeme ho případně k tomu výslechu nebo k těm dalším krokům, které se budou konat.

Slávka Brádlová, moderátorka: Aby to vlastně pro něj nebylo další trauma.

Alexandra Franková, klinická psycholožka: Zátěžové, přesně další trauma. To znamená, že vlastně ho můžeme i doprovázet k výslechům nebo pokud dojde třeba k přepadení, tak sestavování identikitu. Je to pro něj mnohem příjemnější, že už vás znají, dostávají podporu. Protože vždycky jakoby pachatel má svoje práva, má advokáta, má právníka, dítě ne, oběť mnohdy ne. Takže ta podpora je nutná.

Slávka Brádlová, moderátorka: Tak o tom se hodně mluví i v souvislosti s jinými trestnými činy a právech oběti a snad už se i blýská na lepší časy. Tak při písničce oddechneme, posluchačům připomínám, že se mohou doktorky Alexandry Fraňkové, našeho dnešního hosta také ptát na to, co je zajímá. Číslo pro esemesky 9077704, první slovo ve zprávě host.

písnička

Slávka Brádlová, moderátorka: Český rozhlas Sever, dnešní host doktorka Alexandra Fraňková a řekla bych velké smutné téma dětské krizové centrum. Říkám sice smutné téma, na druhé straně bychom to mohli brát tak, že to je vlastně místo, kde se dětem, obětem dostane určité pomoci. Takže je to práce do jaké míry radostná?

Alexandra Franková, klinická psycholožka: Určitě. Já si myslím, že pozitivum lze spatřit v tom, že pokládám za důležité, že když už se něco děje, když je něco špatně, že se tomu konkrétnímu člověku, klientovi, dítěti dostane odborné péče. Zažije tak emočně korektivní zkušenost, která je důležitá pro jeho další jakoby rozvoj, zdravý vývoj, zdravé vztahy pro jeho budoucnost. Protože pakliže zažije trauma nebo něco tak silného, co ho nějakým způsobem zasáhne uvnitř, já říkám, že dojde k takové zledovatělé ploše, a nemá možnost odborné pomoci a vedle toho je zatížený právě tím, že něco se odehraje třeba v rodině nebo rodina není tolik empatická a nenaslouchá, nevnímá potřeby toho dítěte, tak bez odborné pomoci nemá možnost dál nějakým způsobem vlastně postupovat v tom jakoby pozitivně zdravém vývoji, a to proto, že dítě je vždycky odkazané na druhé, na jeho pomoc. Takže pokud přichází, ano, přichází s nějakou zátěží, ale my se snažíme s tím klientem pracovat tak, aby byl v pořádku, aby si našel nějaké své to místo, kde mu je dobře a zažíval takové situace a naučil se takovým nástrojům v té terapeutické péči, aby je s jistotou a pro sebe dobře přenášel do toho běžného života. Takže potom jsem ráda, když někdy se vrací zpětná vazba, už jsou třeba dospělí ti klienti a teď vidím někde třeba je vidím napsané, že něco vytvořili nebo někde jsou v oboru třeba příbuzném a daří se jim. Tak to hrozně zahřeje za ně.

Slávka Brádlová, moderátorka: Určitě. Jak se k vám vůbec klienti dostávají, je to takzvaně z ulice, že dejme tomu, dítě asi samo ne, asi vždycky tady bude nutná součinnost toho rodiče nebo někoho z rodiny, někoho známého, který se na vás obrátí. Takže jakým způsobem nebo je potřeba nějaké doporučení třeba od lékaře, nebo?

Alexandra Franková, klinická psycholožka: Velmi dobře se ptáte. Každý ten případ je jiný, každý se k nám dostává jinou formou, ale nicméně začnu u toho dítěte, máte pravdu, že asi těžko samo dítě si nás najde, ale najde. Ale já mám zkušenost, že také až čtrnáctileté dítě v období opravdu puberty je schopno přijít samo. Ale zažila jsem možná 2 případy za tu dlouhou dobu, co v dětském krizovém centru působím. Nicméně kolem toho 10., 12. věku jsou schopni nějakým způsobem odečítat, co je normalita, abnormalita v jejich životě a mají možnost se svěřit vrstevníkovi nebo někomu, komu důvěřují, výchovnému poradci a podobně. A můžou přijít v doprovodu někoho jiného k nám bez toho, aby to ten rodič věděl. Protože pokud je dítě ohroženo v rodině, tak nemá jinou možnost. A tím, že jsme pověřeni sociálněprávní ochranou dítěte, já mám tu možnost nebo zařízení poskytnout dítěti krizovou intervenci v podobě třeba 5 setkání bez toho, aby ten rodič byl o tom obeznámený. Ale spolupracujeme s oddělením péče o dítě, který je kompetentní nebo opatrovníkem v případech toho dítěte a my vždycky informujeme toho konkrétního člověka o tom, co se bude dít. Takže vlastně ta spolupráce běží, není to tak, že bychom úplně eliminovali všechny dospělé, to vůbec ne, ale vycházíme z toho...

Slávka Brádlová, moderátorka: To ani nelze dost dobře.

Alexandra Franková, klinická psycholožka: ... že se musí pomoct tomu dítěti. Jinak dospělý buď přes známého, kamaráda se dozvědí, zavolají si. Většinou je nejlepší, když si zavolají a objednají se, protože ne vždy je úplně volno. Ale každopádně říkáte dobře, může přijít i klient, dospělý člověk z ulice. Je mu poskytnuta krizová intervence. Samozřejmě otázkou je, jestli bude čekat 10 nebo 15 minut, podle toho kdo bude mít volno, krizová intervence s tím, že se hledá řešení, zdali jsou indikovaní k nám nebo někam jinam. Případně se najít termín na standardní konzultaci k nám. Jinak dostávají samozřejmě doporučení do zdravotnické sekce od lékařů nebo zase můžou přijít sami a já nějakým způsobem vlastně indikuju, zdali půjdou do té sekce nebo do té sekce. Ale můžou přijít jen tak, skutečně jen tak nebo na doporučení oddělení péče o dítě nebo soudu nebo kriminální policie. Protože často se stane, že znásilněný člověk, oběť, dítě se dostane nejprve na kriminální policii, když je znásilněn mimo rodinu a policie tím, že už ví, že nějakým způsobem fungujeme a spolupracujeme, tak předá kontakt tomu...

Slávka Brádlová, moderátorka: Může se na vás obrátit.

Alexandra Franková, klinická psycholožka: ... tomu klientovi nebo se na nás obrátí pro terapeutickou pomoc.

Slávka Brádlová, moderátorka: Tak poslední otázka v tomto kole, do kdy vlastně je pro vás člověk dítětem?

Alexandra Franková, klinická psycholožka: Standardně tak jak studují, v podstatě do 26 let je, je dítě, ale každopádně pakliže bylo zatíženo nějakou formou teda zneužívání, zanedbávání, týrání, tak se může obrátit i starší člověk na nás. Je to transgenerační přenos. Takže tyto věci a modely výchovy a další jiné potíže se můžou i předávat.

písnička

Slávka Brádlová, moderátorka: Doktorka Alexandra Fraňková je hostem ve vysílání Českého rozhlasu Sever. Povídá o práci dětského krizového centra. Tak syndrom zneužívaného, týraného, nějak ohroženého dítěte, je to věc, o které se hodně mluví. Zdá se vám z té praxe posledních let, že těch jevů přibývá nebo se o tom právě že víc mluví?

Alexandra Franková, klinická psycholožka: Je pravda, že se o vůbec ohrožení mluví více, že už to není takové tabu. Vlastně nabízejí různá témata i média. Na druhou stranu nemám pocit, bohužel, že bych těch případů přibývalo. Já když si vzpomenu, jenom za rok například 2009, kdy jsme podali přes 5 tisíc konzultací, nemluvím o případech jednotlivých, tak je to obrovská částka, anebo velký počet. Ano, mluví se, zároveň přibývá nebo se obměňuje ta diagnostická kategorie, že v jednom roce nebo v určitém období je více rozvodových sporů a relativně standardně stejný počet statisticky sexuálně zneužívání. Pak najednou přicházejí problematiky, které se týkají nějakých domácích forem násilí, kde to dítě je nějakým nástrojem zneužívání těch, toho chování těch rodičů. Záleží, co která doba, co který časový úsek přináší. Já bych byla hrozně ráda, kdyby ten počet se snižoval, ale nezaznamenávám to. My vedle ambulantního provozu máme vlastně, poskytujeme i distanční formu pomoci, což je specializovaná linka dětského krizového centra, Linka důvěry, která je taky orientovaná na tuto problematiku. Ale nejenom na ní, může volat kdokoliv jiný. Tam trošičku se snížil těch počet volajících. Ale to si myslím, že z toho důvodu, že ta linka je placená běžnou formou, běžným tarifem tak, jak to je nastavené a je méně těch testovaných hovorů. I když je dobře, když si člověk testuje svoji nějakou odvahu do něčeho jít. Takže pro mě je otázkou, ale určitě případů v rámci syndromu CAN, syndromu zneužívaného, týraného a jinak ohrožené dítěte neubývá.

Slávka Brádlová, moderátorka: Do závěru si pro vás nechám otázku možná provokativní.

písnička

Český rozhlas Sever, dnešní host a poslední pro dnešek vstup s doktorkou Alexandrou Fraňkovou z Dětského krizového centra, které sídlí v Praze, ale působí pro celou republiku, tak to jenom pro úplnost opakuji. Tak a teď ta provokativní otázka na závěr, jak poznáte, že dítě nelže, že si nevymýšlí?

Alexandra Franková, klinická psycholožka: Tak určitě jsou metodická východiska, se kterými spolupracujeme, se kterými pracujeme tak, abychom mapovali, zdali to jednání je, či není účelové. Neříkáme, že lže, nebo nelže. Nepoužívám toto slovo směrem, směrem k dětem. Spíš zdali je to reálné, či nereálné. My se snažíme k těm klientům přistupovat tak, že jim primárně věříme, důvěřujeme a mapujeme, zdali to může být účelové jednání. Ale dítě samo o sobě nelže. Vždycky je to vliv ze strany toho dospělého, rodiče nebo někoho jiného, který s ním manipuluje. A to jak u těch nejmenších, tak i u těch starších. A to se netýká jenom sexuálního zneužívání, ale i dalších jiných forem syndromu CAN. Zejména ta účelová jednání ne lahní primárně od dětí vycházejí z rozvodové problematiky, kdy rodiče na sebe různě házejí špínu, podávají trestní oznámení pro to či ono a takzvaně vymývají mozek dítěti. A samozřejmě je velmi dobře rozpoznatelné, zdali to dítě je ovlivněno, zmanipulováno, zdali hovoří pravdu či ne, či nikoli. Ty zkušenosti už jsou, určitě tady do etéru nemůžu dávat ten návod, jak to chodí, jak to vypadá.

Slávka Brádlová, moderátorka: Jak tomu čelit, samozřejmě.

Alexandra Franková, klinická psycholožka: Ale samozřejmě k tomu je určena specifická diagnostika, která se tímto faktorem zabývá. Je to něco jiného než komplexní psychologická diagnostika nebo standardní diagnostika. A často nejenom, ptáte se na to, jak to rozpoznáme, zdali dítě hovoří, či nehovoří pravdu, ale často je to i o tom, že mapujeme i ty situace, kdy to dítě v podstatě v rámci té specifické diagnostiky neřekne nebo nesdělí a není možné se o cokoli chytit, protože to nepřináší s sebou a ukáže se to naopak, až v té následné péči. Teď skutečně hovořím obecně, ale stává se, že v rámci specifické diagnostiky nezjistíme vůbec nic. Ale vnímáme, že to dítě je zatížené, že například vykazuje agresivní symptomy, je více hyperaktivní, je více plačtivé, tudíž indikované do péče nebo má nějaké poruchy spánku nebo poruchy příjmu potravy, až v té následné péči se otevírají různá dvířka.

Slávka Brádlová, moderátorka: Doberete se příčin.

Alexandra Franková, klinická psycholožka: Přesně tak.

Slávka Brádlová, moderátorka: Tak pro dnešek děkuju za váš čas, za jistě užitečné informace. Popřejme sobě, vám, dětem hlavně, aby těch pomocných konzultací vlastně bylo co nejméně, aby těch dětí, které mají nějaký vážný problém, nebylo tolik. Díky, mějte se moc hezky a na slyšenou.

Alexandra Franková, klinická psycholožka: Děkuju za pozvání, hezký den, na shledanou.