Bylo to podobné jako u lidí, opice se držely za ruce i v okamžiku smrti

20. červenec 2015

„Bylo to opravdu hodně emočně náročné,“ říká Jan Javůrek, ošetřovatel slonic v ústecké zoologické zahradě, který byl v českém týmu záchranářů v Zoologické zahradě v Tbilisi. Ta byla v červnu letošního roku postižena bleskovou povodní.

Jak říká Jan Javůrek, šlo to všechno velmi rychle. 14. června byl osloven vedením ústecké Zoologické zahrady, jestli by byl ochoten vycestovat během čtyřiadvaceti hodin do Tbilisi.

Celý tým záchranářů z Česka dával dohromady Miroslav Bobek z pražské ZOO, prezident Unie českých a slovenských zoologických zahrad. „Ještě druhý den v 10 hodin jsem nevěděl, jestli ano nebo ne, protože jsem zjistil, že mám propadlý pas a řešilo se to na úrovni ambasád, zda se dá vycestovat na občanský průkaz. Nakonec to dopadlo dobře, ve tři hodiny jsem odjížděl do Prahy na letiště a někdy v osm hodin večer jsme odlétali směr Tbilisi,“ vypráví o cestě Jan Javůrek.

„První dojem? Šok. My jsme tam byli už asi 40 hodin po té povodni, to teprve opadávala voda a do některých ubikací se nedalo ještě dostat,“ vzpomíná Jan Javůrek. „Byl to veliký šok, všude spousta bláta, spousta klacků, auta. Měli jsme zprávy o tom, že některá zvířata jsou ve městě, což, jak jsme nakonec zjistili, nebyla pravda. Spousta těch fotek, které byly na internetu, třeba ta známá s medvědem, který je na klimatizaci, tak to je přímo správní budova zoologické zahrady, nebo obrovský aligátor, vedle kterého vypadalo auto úplně malinkaté, tak to byla asi fotomontáž, protože ten aligátor měl maximálně metr a půl.“

O tom, že celá mise byla pro všechny zúčastněné mimořádně emotivně náročná, svědčí i fakt, že byli předem informováni o tom, že nejedou pomáhat se živými zvířaty, ale pomoci s vyprošťováním uhynulých zvířat, která zůstali klecích.

„V podstatě jsme se je nějakým způsobem snažili vyprostit z bláta, které mělo místy až 80 centimetrů," líčí průběh akce Jan Javůrek. "Ve spolupráci s hasiči jsme vnikli do klecí a potom jsme nějakým způsobem museli ta zvířata vytahat ven a předat je tbiliským ošetřovatelům, kteří si je nakládali na těžkou techniku a odváželi je do kafilérie. To bylo hodně emočně náročné jak pro nás, tak pro ně, protože ta zvířata, která byla uvnitř, byli často jejich svěřenci od mláďat a měli je opravdu vypiplané od mimina, na flašku. Není divu, že měli dost často slzy v očích. Navíc jim v domku hned vedle pavilonu šelem zahynuli tři jejich kolegové, ošetřovatelé.“

„Asi úplně psychicky nejtěžší bylo pro mě vyprostit primáty, protože to už je hodně podobné lidem, a v momentě, kdy vidíte, že i ty opice se držely za packy i v okamžiku smrti, kdy se nějakým způsobem snažili zachránit, tak to už bylo, jako když vyprošťujete lidi. Nebo když jsme hledali sinemanga, což je nádherná opice z dlouhýma rukama a nohama, našli jsme ho v blátě, kdy na nás vykoukl ten vyděšený obličej, tak to už bylo hodně emočně náročné. O tom se těžko povídá,“ svěřil se Jan Javůrek, člen českého týmu záchranářů, který pomáhal v červnu v ZOO postižené povodní v Tbilisi.

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.