Naďa Konvalinková: Na jevišti jsem se smála a v zákulisí plakala a platila pokuty

Naďa Konvalinková - Foto: Marie  Votavová

Naďa KonvalinkováFoto: Marie Votavová

Patří mezi nejpopulárnější a nejobsazovanější herečky své generace. Zahrála si v mnoha oblíbených filmech, seriálech a pohádkách např. Ženy v ofsajdu, Adéla ještě nevečeřela, Princ a chuďas, Honza málem králem, Dynastie Nováků, Bylo nás pět Andělské oči, O hloupé havířce aj.

Rozhlasoví posluchači znají Naďu Konvalinkovou nejen jako představitelku rolí v několika původních rozhlasových hrách, ale v posledních letech také jako moderátorku pořadu Pochoutky. Z manželství s Oldřichem Kaiserem má dceru Karolínu. O divadle, filmování i o vaření si s Naďou Konvalinkovou povídala Slávka Brádlová. 

Když se ohlížím zpátky za vaší profesní dráhou, myslím, že jste dostala spoustu krásných příležitostí a rolí ve filmu, v divadle i v televizi. Já osobně nemohu zapomenout na Květušku z filmu Adéla ještě nevečeřela. 

Naivky jako Květuška mě pronásledovaly dlouho. Jen jsem nastoupila do plzeňského divadla, to bylo mé první angažmá, hned první rolí byla princezna ve hře Úplně normální zázrak. Otevřely se mi dveře plzeňského rozhlasu, tam to také byly princezny a naivky v různých hrách pro mládež. Pak jsem hrála Verunku v Našich furiantech, ale už třetí rolí byla Ofélie v Hamletovi, to už byla trochu dramatičtější role. 

Vzpomínám si na jedno představení, to mi Václav Neužil hrál Polonia. Kolegové v divadle si brzy všimli, že jsem smíšek, takže každý z nich měl pro mě na jeviště připravený nějaký vtípek. Na jevišti jsem se vesele smála, ale v zákulisí jsem plakala a platila pokuty. No a jednou takhle vybíhám z orchestřiště a volám: „Tatínku! Tatínku! Hamlet se nám zbláznil!“ Václav Neužil ke mně přišel, obejmul mě a zazpíval mi do ucha: „Už troubějí, už troubějí, na horách jeleni.“ A zase jsem platila pokutu, i když jsem se v tu chvíli snažila předstírat, že pláču. 

Vy jste stále usměvavá, dobře naladěná. Máte také někdy den, kdy je Vám smutno? 

Určitě, jako každý jiný člověk. Ale víte, mám takový příklad v Pepíčkovi Bekovi. Toho se taky pořád ptali, jak je možné, že má stále tak dobrou náladu, a on odpovídal: „Já ráno vstanu a jsem strašně naštvanej. Jenomže vyjdu ven a tam na mě kluci popelářský křičej, tak co, pane Bek, jak to jde? A já na to, skvělý, kluci, skvělý, a jako když hodíš kačku do Forbesu, jedu v tom celej den.“ Jsem ráda veselá. Když se na mě někdo usměje, usměju se také. Myslím, že úsměv je taková zapálená svíčka, kterou máme předávat dál. 

A jak to tedy bylo s Květuškou a s Adélou? 

Adéla ještě nevečeřela, to byl můj druhý film. Pan režisér Oldřich Lipský si mě vyhlédl už na škole a obsadil mě do filmu Tři chlapi na cestách. Tam jsem hrála taky takovou naivku, která pronásleduje Jiřího Schmitzera a pořád ho nutí, aby se vyjádřil. Dokonce mu tam vlepí facku, i Jiřímu Krampolov To bylo hned na můj první natáčecí den. 

Abych nezklamala režisérovy představy, chtěla jsem to udělat pořádně a těm dvěma klukům jsem vlepila takovou, že potom maskéři chodili s kůžičkami a zahlazovali stopy. Ještě po letech, když jsem potkala Jirku Krampola, tak mi říkal: „Naďo, tys mi tenkrát málem přerazila sanici!“ Takže tam mě pan režisér poznal a později mě pozval na konkurz filmu Adéla ještě nevečeřela. 

Měla jsem tenkrát obrovskou trému. Víte, že toho Nicka Cartera mohl hrát Robert Redford? Pan režisér i pan Brdečka měli představu blonďáka s takovou tou krásnou americkou dokonale ostříhanou hlavou, a tak scénář poslali i Robertu Redfordovi. A on jim odpověděl, že má čas až za pět let. 

Na konkurz přijel i Láďa Štaidl – ten měl v té době koncerty s Karlem Gottem ve Frankfurtu nad Mohanem, tak si koupil letenku a přiletěl, jenže měl ještě větší trému než já. Chodil, chudák, ruka – noha stejná strana, ohryzek mu poskakoval, já jsem ho uklidňovala, když jsem viděla, jak trpí, a tím pádem jsem se uklidnila sama a vybrali si mě. Pan Brdečka chodil na každé natáčení, všechny ty větičky a slovíčka, která jsou dneska legendou, třeba „babočka minerál“, to všechno dotahoval na place. Byla to krásná práce.  

Jaké filmy se vám líbí jako divačce? K čemu se ráda vracíte? 

Miluju filmy s Audrey Hepburn. Známí a přátelé, protože to o mně vědí, pořád mi něco nosí, plakáty nebo kalendáře. Teď naposledy bratranec o vánocích přinesl takovou obrovskou věc a povídá: „Naďo, kde máš místo? Nesu běžeckou dráhu.“ Já na to: „Ty ses zbláznil! Jaká běžecká dráha?!“ Pak to rozbalil a byl to paravan s fotkami Audrey Hepburn. Miluju Prázdniny v Římě, Odpolední lásku, ale také vážnější filmy např. Čekej do tmy. Mám ji ráda ve všem. Jsou to nádherné herecké výkony. 

A v divadle? V jakých rolích vás teď můžeme vidět? 

Teď mám v repertoáru osm her a mám je ráda všechny. Vždycky mám nejradši tu, kterou právě zkouším. Jako poslední jsem nazkoušela Její pastorkyňu ve Vinohradském divadle. To je nádherné představení! Máme vyprodáno. Hlavní roli kostelničky hraje Dáša Havlová a podle mě je skvělá. Pak hrajeme v Divadle Palace hru Stará dobrá kapela. 

Jestli si pamatujete televizní inscenaci Jana Hubače Nezralé maliny, tak to je ten příběh. Místo Ladislava Peška a Miloše Nedbala tady hraje Václav Postránecký, Svatopluk Skopal, já tam hraji Andulu Ličmanovou. Pak mám moc krásné představení v Divadle v Řeznické „Sheldon a jeho matka paní Levinová“. 

Je to hra o neschopnosti přetrhnout pupeční šňůru mezi mámou a synem, syna mi hraje Jan Zadražil. Myslím, že to je postava, po které touží každá herečka v mém věku, protože má spoustu barev. Je jak komediální, tak vážná, tragická, dají se v ní uplatnit opravdu všechny herecké polohy. A pak máme ještě krásné představení v Divadélku Viola „Stará dáma vaří jed“ podle předlohy finského autora Arta Paasalliny, ten za tuto novelu dostal Nobelovu cenu. 

Jak došlo k vaší spolupráci na rozhlasovém pořadu Pochoutky? 

Patrik Rozehnal a Jan Menger z Českého rozhlasu Region za mnou tenkrát přišli do divadla ABC, poprosili mě o rozhovor a nabídli mi, abych se společně s Patrikem ujala moderování v nově připravovaném pořadu. Já jsem jim na to řekla, že jsem herečka, nejsem moderátorka, naučím se roli, neumím improvizovat, to je pro mě naprosto neznámá krajina. Navrhla jsem, že to u mě doma vyzkoušíme, že něco uvařím, a ať si řeknou, jestli se na to hodím, nebo ne. Proběhlo setkání u mě doma, já jsem navařila a oni řekli, to už nemusíme dál zkoušet, to už je dobrý. Takhle to začalo. 

Nejdříve to byl pořad, kdy pozvaný host většinou z řady umělců, spisovatelů nebo politiků, si přinesl nějaký recept, který buď potkal někde na cestách nebo ho má po mamince, po babičce nebo ho sám vymyslel. My jsme během natáčení to jídlo uvařili a u toho jsme si povídali. Většinou jsem vařila já, ale měla jsem k ruce profesionálního kuchaře, aby se to všechno během hodiny stihlo. To jsem si hodně zavařila, to je pravda. Teď je forma pořadu taková, že navštěvujeme různé skvělé restaurace, vždy se tam najde nějaký špičkový kuchař, který uvaří jídlo pro našeho „VIP ochutnávače“. Takže teď vaří profík a my se učíme od něj. S naším hostem si povídáme o jídle, o vaření, je to takové pokecání při vaření. Je to příjemné. 

Poslechněte si Naďu Konvalinkovou a Patrika Rozehnala v Pochoutkách každou neděli mezi 10. a 11. hodinou. 

Autor:  Alena Škraňková
Pořad: Host Dopoledního expresu  |  Stanice: Sever
Čas vysílání: pondělí-pátek 11:30  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

Stojíme o váš názor

Pište nám své názory přes webový
formulář, SMS, Facebook nebo
Twitter, můžete je i sdílet se svými
přáteli. Nejzajímavější názory rádi odvysíláme.

Ústecký kraj
  Srážky: sněžení, D8-88,7
  Stav vozovky: nebezpečí námrazy, Rumburk
  Srážky: sněžení, Rumburk

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace