Nejdřív jsem myslel, že někdo zkouší nějakou hračku, a pak jsem viděl, že se střílí do lidí

15. červenec 2015

„Nejdřív jsem myslel, že někdo zkouší nějakou hračku, a pak jsem viděl, že se střílí do lidí,“ vzpomíná Robert Chvátal, který se před několika dny vrátil z dovolené v Tunisku. Na dovolené v Tunisku byl v době, kdy tam došlo k teroristickým útokům s tragickými následky. Většina z nás viděla videozáběry na televizních obrazovkách, Robert Chvátal viděl celou situaci z té druhé strany, z pohledu turisty, kterému šlo o život. O svých zážitcích vyprávěl v Českém rozhlase Sever.

Stanislava Brádlová, moderátorka: Dnes už si můžeme přát hezký den, ale vy máte za sebou tak dramatický zážitek, že ani nevím, jestli si budete chtít tu dovolenou v Tunisku ponechat v paměti, nebo jestli ji časem raději vymažete?

Robert Chvátal, turista v Tunisku: Myslím, že vzpomínka na Tunisko zůstane asi až nadosmrti.

Stanislava Brádlová: To se hned tak vymazat nedá?

Robert Chvátal: Vymazávat ji nebudu.

Čtěte také

Stanislava Brádlová: Ono se to asi ani nedá. V posledních dnech jste o tom asi vyprávěl mnohokrát, ale psychologové říkají, že když se o něčem vypravuje, tak člověk jakoby tu hrůzu ze sebe trošku setřese. Takže možná i my přispějeme k tomu, aby se vaše vzpomínka přeci jenom trochu obrousila. Vzpomeňte tedy na ten den, kdy se ta hrůza stala, kdy terorista na pláži postřílel skoro čtyři desítky lidí, naprosto nevinných, kteří nemají nic společného s jakýmikoliv politickými boji a půtkami. To ráno bylo asi normální?

Robert Chvátal: Byl to úplně normální den s tím, že jsme střídali dopoledne nebo odpoledne u hotelového bazénu, nebo u moře. Vybrali jsme si moře a jelikož ten den se na moři se objevilo více chaluh, které se vyplavovaly k písečnému břehu, tak jsme s kamarádkou rozhodli najít si nějaké příhodnější místo pro koupání a vlastně jsme tou pláží procházeli přes jednotlivé úseky plážových deštníků, které připadaly k jednotlivým hotelům, a byl to poměrně delší kus cesty, až jsme našli pár míst, kde by se koupat dalo a při cestě zpátky jsme si normálně povídali.

Stanislava Brádlová: Lovili jste mušle?

Robert Chvátal: Lovili jsme mušle, kterých tam opravdu moc nebylo, a najednou prostě slyším střílení, střelbu.

Stanislava Brádlová: Co vás napadlo v tu chvíli?

Robert Chvátal: No, trhlo to se mnou, pohledem jsem směřoval od pláže, moji pozornost okamžitě upoutala černá postava, která drží v ruce samopal. Co se jako se děje? Tak prvně mě napadlo, že to bude nějaká sranda, nebo se předvádí nějaká hračka a těch prodejců, kterých se tam pohybovalo, bylo poměrně velké množství, ale to prostě vteřina je dlouhá chvíle. Jak dlouho to mohlo trvat? Okamžitě jsem viděl, že se děje něco špatného, protože ti lidé prostě nereagovali tak úplně přesně, jo, někdo zůstal...

Stanislava Brádlová: Myslel jste, že by to byl prodejce s nějakým zbožím?

Robert Chvátal: Někdo zůstal přimražený stát, pak už jsem jenom viděl, jak se lidi odvalují z lehátek, jak jim padá ruka, noha, prostě že se střílí do lidí.

Stanislava Brádlová: To je věc, kterou člověk z filmu tak trochu zná, ale prožít to na vlastní kůži, to je opravdu úděsný zážitek. Co jste dělali? Protože nedovedu si představit, co člověk sám by v takové chvíli vlastně dělal, jak by zareagoval.

Robert Chvátal: Kamarádka měla svoji dceru s babičkou na vedlejší pláži. Byl to poměrně ještě dost velký kus od místa, kde se střílelo, ale přesto okamžitě začala křičet, že tam má dítě. Naprosto zoufale a s nakročeným postojem, jako že...

Stanislava Brádlová: Že je půjde zachránit?

Robert Chvátal: Chtěla jít k pláži. To jsem samozřejmě nepřipustil, slovně i nějakým tahem jsem jí naznačil, že musíme zůstat ve vodě, nejlépe zmizet tou vodou někam dál, odplavat.

Stanislava Brádlová: No, podařilo se, ale nebylo to až tak jednoduché ještě.

Robert Chvátal: Později jsem zjistil, že v křeči ještě držela pár mušlí sevřených v dlani, co mi pak řekla, že ani nechápala, proč je vlastně držela, prostě byla v šoku. Já jsem začal plavat, vlastně jsem se chtěl i potápět, abych radši ani hlavu nedržel nad vodou, a slyším za sebou, že ona nemůže plavat, že jí to nejde. Tak říkám, chyť se mě, nějakým způsobem se mě chyť. Tak se mě chytila nejdřív okolo krku, to se nedá plavat, pak okolo pasu a pak jsme nějakým způsobem pokračovali a i když ta plavba musela být hodně pomalá, rozhodně jsme se nějakým způsobem vzdalovali.

Stanislava Brádlová: Alespoň tak, že jste se vzdalovali…

Robert Chvátal: Vzdalovali jsme se od toho břehu, přičemž co všechno se mi honilo hlavou…, všechny ty představy. Každou chvíli jsem čekal, že uslyším ten šustot střel někde po vodní hladině, že se ten s tím automatem otočí a začne pálit do vody.

Stanislava Brádlová: Tak, nakonec to ale pro vás dobře dopadlo, protože vás z té vody dostal člun, je to tak?

Robert Chvátal: Zachránil nás člun, který se tam přiblížil, a to poměrně po kratší chvíli, ale to jsem taky hned nevěděl, protože nevíte…Ježíšmarjá, kdo to je, co to je, patří to k té střelbě? Je to někdo, kdo nás má zachránit?

Stanislava Brádlová: Záchrana, nebo další terorista?

Robert Chvátal: Ano, nebo další terorista. Byl to nějaký místní Tunisan na jednoduchém člunu, kamarádku jsem s jeho pomocí povytáhl dovnitř do lodě, já jsem se tam pak nasoukal taky. Přes svoji váhu mi to moc dobře nešlo, ale do toho člunu jsem ani nechtěl, protože spíš radši zůstal někde v té vodě, pořád mi to připadalo, že jsme tam jak vrabci na ráně nebo prostě, že někdo začne střílet do člunu, začne hořet benzín nebo cokoliv. Ještě jsme popojeli kus, nabrali jsme asi dva lidi, byl to nějaký pár, chlap a žena, a pak ještě někdo, mohlo nás tam být tak pět, šest v tom člunu celkem. Vím, že jsme byli pěkně naklonění, protože ta stabilita, jak jsme leželi na dně, držet hlavy dole, moc nevykukovat, tak ten člun byl poměrně hodně nakloněný a takovou opsanou kosou nás ten místní Tunisan dopravil k nějakému hotelu, mohlo to být tak kilometr od toho našeho.

Stanislava Brádlová: Naštěstí, jak se říká, pro vás konec dobrý, všechno dobré. Člun vás vytáhl z vody, dostali jste se do jiného hotelu a mě by zajímalo, jak se k vám v tu chvíli chovali Tunisané nebo ten personál hotelu a jak zareagovala cestovní kancelář?

Robert Chvátal: Tak, určitě musím říct, že všichni ti Tunisané, ať to byli obchodníci, ať to byli hoteloví manažeři nebo personál nebo kdokoliv, co se tam pohyboval, se k nám jako k turistům choval velice slušně, hodně, tam nebyl vůbec nejmenší problém. Jedinou věcí, kterou jsem si všiml, už samozřejmě před celým tím incidentem, bylo to, že prostě oni nejsou, podle mě nebyli na takovou akci připraveni ji zvládnout, protože nebyli vybaveni nějakou střelnou zbraní, prostě nebyli ozbrojení, takže to byl asi největší problém toho selhání, že prostě ti hoteloví vrátní samozřejmě dbali na to, aby tam byl pořádek, aby někdo někde neusnul, neutopil se v nějakém bazénu nebo prostě se někomu něco nestalo, ale zasáhnout proti ozbrojenému člověku, to byl v tu chvíli problém.

Stanislava Brádlová: Tak, s tím se opravdu asi nepočítá, že by na pláži k něčemu takovému mohlo dojít. Bohužel tedy, ukázalo se, že může. Já si myslím, že pro Tunisany je to velká rána, protože přeci jenom ten cestovní ruch tedy asi půjde dolů.

Robert Chvátal: Ještě chci vzpomenout na následující den, kdy jsme už tedy o tom hovořili, a spousta lidí chtěla odletět. Tak k nám přiletěl na resort pan Vyčítal z Libye, jakoby ambasador, atašé a byly tam i delegátky z naší cestovní kanceláře. Hrozný je to, že prostě ta cestovka nebyla schopná se o nás postarat, vypravit nějaký speciální let, a vlastně ani naše vláda, která se měla sejít na nějakou radu svého výboru s premiérem a ministrem vnitra.

Stanislava Brádlová: Nějak to vyhodnotit?

Robert Chvátal: Vyhodnotili to tak, že prostě nedali doporučení k tomu, aby byl vyslaný speciál, přičemž, což jsme se dozvídali postupně, Slovenská republika speciál vyslala. Atašé, nevím proč, jestli to považoval jakoby adekvátní odpověď, triumfoval tím, že ale Tunisané jim povolení k přistání stejně nedali. Tady nejde o to, jestli to povolení Tunisané dali, nebo nedali, ale tady jde o to, že jedna z těch věcí je, jak se zachová i ten stát, jestli považoval tu situaci pro 40 lidí, kteří tam jsou, se nedá nic víc udělat, než je prostě odkázat na to, aby se za svoje peníze za letenku dopravili zpátky. Víte co, já jsem si třeba v tom Tunisu všiml, že na každém kruhovém objezdu vlají jejich národní vlajky, všude jsou vlajky. Tady u nás v Čechách se pořád mluví o malé národní hrdosti, ovšem v tomhle, ale když se podíváte na tohle všechno, tak vlastně tady je každý u těch voleb, u těch svých nějakých řečiček, chce podporu lidí, obyčejných lidí, slibuje jim kdoví co, ale pak ten obyčejný člověk, když se dostane za hranice republiky a dostane se do velice problematické a tíživé situace, tak politik...

Stanislava Brádlová: Neměl jste pocit, že by vám někdo chtěl nebo mohl pomoci?

Robert Chvátal: Neměl jsem pocit, že by mně někdo mohl pomoci.

Stanislava Brádlová: Tak to je smutná zkušenost. Nicméně, pořád to vypadá tak, alespoň podle aktuální informace z webové stránky ministerstva zahraničních věcí České republiky, že v souvislosti s tím útokem teroristů nabádá ministerstvo maximální obezřetnosti, doporučuje vyhýbat se místům s velkou koncentrací osob a individuálnímu cestování. V Tunisu tedy je dočasně zaveden režim výjimečného stavu, a tak samozřejmě pak je nutné, aby i turisté poslouchali nebo respektovali pokyny těch ozbrojených složek a ještě ministerstvo doporučuje, aby se cestující nebo i turisté do Tuniska mířící zaregistrovali v databázi cestovatelů do správy na webu ministerstva zahraničí nebo ministerstva zahraničních věcí v kapitole cestujeme. Tak, tolik pro ty, kteří se do Tunisu ještě chystají. Je taky fakt, že cestovní kanceláře později zareagovaly tak, že lidem, kteří tam zájezd už měli zaplacený, tak nabídly třeba jiné destinace. Co, kdyby vám někdo nabídl znovu zájezd do Tunisu, jel byste?

Robert Chvátal: Takhle, určitě se svojí povahou a takovou jaksi menší odpovědností k životu, jelikož prostě nemám třeba malé děti a věrně milující manželku, tak já bych se tam klidně vypravil. Myslím si, že i ta bezpečnost se bude navyšovat, že se rozhodně navýší, ale asi bych se určitě jinak zachoval s dětmi, člověk by musel být opravdu trochu ostražitější. Hodně jsme o tom mluvili a rozebírali to, že vlastně kam dneska vycestovat? Ty zahraniční destinace, ať je to Afrika, ať je to celý ten jih, já nevím, já bych snad jel asi na to Slovensko asi (se smíchem).

Stanislava Brádlová: (se smíchem) Tak možná, že tam byste se dočkal taky hezkého přijetí, protože vím, že Slováci na cestovní ruch také dbají a samozřejmě je to docela vítaný přínos do jejich národního důchodu. No, ale vraťme se ještě k tomu Tunisku, znovu se vracím k tomu, jak se k vám chovali Tunisané, k vám jistě dobře jako k hotelovým hostům, ale měli jste i šanci poznat, jak to oni prožívají?

Robert Chvátal: Tak, určitě. Druhý den tam svolali nějakou demonstraci, protože asi kolem jedenácté hodiny a možná do dvou, do tří hodin, se tam ozývalo troubení, pochod, v době toho ramadánu, který tam probíhal, tak asi je to všechno udělaný až na ten večer. Rozhodně odliv turistů pro ně bude znamenat velkou ztrátu. Já osobně jsem si dokázal projít několik míst, já nevím, byl jsem se podívat na stavbě, byl jsem se podívat v nemocnici, mapoval jsem si okolí. Seznámil jsem se tam s několika lidmi, které mám jako přátele na facebooku, domlouvali jsme se lámanou češtinou a pomocí různých několika složitých jazyků.

Stanislava Brádlová: Ruce, nohy, nejspolehlivěji? (se smíchem)

Robert Chvátal: Složeninou několika jazyků a překladačů a tak podobně, tak můžeme komunikovat, a myslím si, že jsou to lidé stejně jako my, že mají stejné zájmy, když se podíváte na jejich profily, je tam láska, je tam sranda, vtip a tohle všechno. Tak si myslím, že rozhodně chtějí žít úplně normální život, že to prostě není nějaký fanatismus, že to se týká zase jenom určitých lidí, kteří jsou schopni vyprovokovat nebo někoho vyslat, aby střílel ze samopalu. Obyčejní lidé na tom určitě nemají zájem, chtějí tam určitě normálně žít. Ještě bych se chtěl jenom zmínit, protože jsme to s kolegou rozebírali, jak obrovskému tlaku jsou vystaveni lidé třeba v Izraeli, oni se vlastně už naučili žít ve strachu, protože ta Palestina…, prostě raketa přelítne tam a sem… Vlastně nám to stačilo.

Stanislava Brádlová: Tam to patří k dennímu pořádku.

Robert Chvátal: Nám to stačilo pár dní. Když pak člověk vidí tu pláž, pořád vidí toho teroristu a to, co se ještě může stát, kdy kam odjedeme, nebo neodjedeme. Ale ti lidé v Izraeli prostě jsou tomu nebezpečí vystaveni pořád a vlastně nemají, kam odejít. Takže ta psychika, to, s čím vším je se člověk schopen se srovnat, vyrovnat, je to hodně zajímavý…

Stanislava Brádlová: Tak, asi pokud je to riziko dennodenní, člověk možná malinko i otupí, a jak se říká, život nakonec jde dál. Já děkuji za váš čas, děkuji za vyprávění, kéž bychom se mohli příště sejít u něčeho opravdu příjemného a povídat si třeba i o hezkých zážitcích z nějakých vašich cest. Pro dnešek tedy díky, mějte se moc hezky a na viděnou, na slyšenou.

Robert Chvátal: Děkuji za pozvání do rádia a přeju hezký den.

Spustit audio