Žirafa z pralesa

Začalo to Stanleyem. Tím, co našel Livingstona.
Afričtí Pygmejové mu vyprávěli o jakémsi neznámém druhu pralesního osla. A protože ho Stanley nikdy nespatřil, věnovali mu pár pruhů z jeho kůže. V Anglii se o ně však nikdo nezajímal... Všechno se změnilo, když se o zvláštním pralesním oslu, kterému domorodci říkali okapi dozvěděl britský guvernér v Ugandě sir Harry Johnston. V té době už měl k dispozici i další svědectví Evropanů, někteří dokonce zvíře viděli a považovali je za pruhovanou antilopu. Když Johnston ukázal Pygmejům svého mezka, řekli mu: "Ano, právě tak vypadá okapi. Jenom je pruhovaná!" Usoudil tedy, že se jedná o pralesní zebru. Pak se mu však donesla další svědectví, z nichž vyplývalo, že okapi má na hlavě jakési rohy. Narazil dokonce na stopy zvířete. Byly to stopy lichokopytníka a ne sudokopytníka; o zebru jít nemohlo. Je to tedy přeci jen antilopa, myslel si Johnston. Jistý profesor Sclater v Londýně s ním však nesouhlasil a podle zaslaných pruhů kůže, bez jakýchkoliv dalších důkazů popsal v roce 1901 dosud neznámé zvíře jako pralesní zebru, Equus johnstoni. Mýlil se. Ale mýlil se i Johnston.
Zanedlouho mu náhoda přihrála do rukou dvě lebky a celou kůži neznámého tvora. Na lebce byly zřetelné růžky, pokryté srstí. Jen jeden tvor má takové růžky - a to je žirafa. Jenže žirafy žijí v otevřených stepích, jak by se dostaly do vlhkého a tmavého pralesa? Okapi se dokonce, a to bylo další překvapení, podobala více vymřelé třetihorní žirafě Samotherium boissieri z ostrova Samos v Egejském moři, než své novověké a o dost větší příbuzné. Byla jí dokonce tak podobná, že vědci chvíli váhali, zda okapi zařadit přímo do rodu Samotherium a nebo zda pro ní vytvořit rod samostatný. Nakonec učinili to druhé a tak se tajemná žirafa z pralesů Konga dočkala jména Okapia johnstoni. Pořád se ještě psal rok 1901. Tak dlouho se okapi dokázala ukrývat před zraky Evropanů a hlavně vědců. Do pralesa Ituri, kde se okapi vyskytují začaly vzápětí jezdit výpravy lovců a dobrodruhů a ukázalo se, že nové zvíře není zase až tak vzácné. Žilo jich tu dost. Bývali obyvateli stepí a do pralesa se stáhly druhotně, říkají dnes o nich vědci. Lokalita, kterou obývají, není velká. Tisíckrát dvě stě kilometrů.
Okapi se stala jedním z živoucích důkazů, že i v počínajícím 20. století je stále ještě možné objevit velkého neznámého živočicha - což se ostatně potvrdilo ještě mnohokrát v dalším průběhu století. Dokonce i v jeho samotném závěru: až koncem 90. let byl z pralesů východní Asie popsán tajemný lyrorožec, se kterým je to ještě složitější, než s pověstnou okapi. Víc než právě ty rohy totiž zatím žádný vědec z lyrorožce neviděl. I dnes je zoologům jasné, že v neprostupných džunglích, kterých je na naší planetě kupodivu pořád dost mohou stále ještě žít velká zvířata, o nichž nemáme ani tušení. Sběrem indicií o jejich možné existenci se zabývají kryptozoologové, sdružení v Mezinárodní kryptozoologické společnosti. Ve znaku mají pralesní žirafu okapi.

Frederik Velinský
(Pramen: Jaroslav Mareš: Po záhadných stopách)
Fotografie Jaroslav Mareš

Další texty, uveřejněné v rubrice Napínavé bádání najdete V ARCHIVU PŘÍSPĚVKŮ.