Čtvrtstoletí po letu Vladimír Remka

Mohli bychom odpovědět slovy klasika: byl v tom úmysl a trochu i náhoda. Obé se podepsalo na skutečnosti, že jsme se jednou provždy stali třetí zemí, která má svého kosmonauta - po Sovětském Svazu (dnešním Rusku) a USA. Vývoj techniky v druhé půli 70. let zkrátka dospěl do stavu, kdy bylo možné začít vysílat do kosmického prostoru i piloty dalších zemí. To je v zásadě docela přirozená záležitost; stejně jako skutečnost, že naši odborníci měli po léta, vlastně od počátků kosmonautiky a možná i dříve zájem o přímý výzkum kosmického prostoru. Otázka jak dosáhnout toho, aby tak malý stát, ještě navíc s do jisté míry omezenou suverenitou byl schopen vysílat své přístroje na oběžnou dráhu, je řešitelná jen formou spolupráce s někým dalším. A spolupráce byla v té době myslitelná jen s mohutným Sovětským Svazem. Z tohoto hlediska k tomu začali přistupovat naši odborníci a i z letmého nahlédnutí do přehledových tabulek je jasné, že využili všech šancí, které se naskytly. Stali jsme se velmi platným členem programu INTERKOSMOS a nedá se říci, že bychom byli jen jednookým králem mezi slepými. Naše československé přístroje a zařízení obstály i v té nejtvrdší, skutečně mezinárodní konkurenci. A z tohoto podhoubí vyrostl i náš zájem o vrcholnou událost, tedy o vypuštění kosmonauta, který by přímo na oběžné dráze realizoval některé naše vlastní československé experimenty. Vypadá to naprosto logicky, ale situace byla přeci jen trochu jiná. Hlavní motivací k letu prvního československého kosmonauta do vesmíru totiž skutečně byly politické a ideologické cíle. To je naprosto neoddiskutovatelná skutečnost. Nelze vycházet z jiné doby, než z té, o níž hovoříme. Na "interkosmonautech" si navíc naši velcí bratři vyzkoušeli to, co dnes vlastně živí ruskou kosmonautiku. Dalo by se říci, že prvním, tehdy ještě neplatícím zkušebním králíkem byl právě Vladimír Remek. Nepochybně tu byly i další faktory, které v oné době sehrály svou roli a předurčily, že jsme se stali třetí vybranou zemí. Mohli bychom hovořit o osobních vazbách - a trochu i o té náhodě, která nakonec přispěla k tomu, že se právě posádka ve složení Gubarev (jako velitel) a Remek stala tou, která otevřela cestu do vesmíru pro všechny další.

Občas se spekuluje, proč byl ze skupiny Čechoslováků, kteří prošli náročnými testy, vybrán právě Vladimír Remek. Proč to třeba nebyl jeho náhradník Oldřich Pelčák, který se nakonec do kosmu ani nepodíval?

Odpověď je v zásadě velmi jednoduchá, i když obsahuje mnoho dalších složitých rovin. Zkrátka - do vesmíru mohl bohužel letět jen jeden kosmonaut. Podobně bychom se mohli ptát, proč neobstál třeba Ladislav Klíma a nebo některý z dalších, předběžně vybraných kandidátů. Všichni byli v zásadě stejně dobří; poslední rozhodnutí však bylo na ruské straně a ta rozhodla, že snad jen o jakousi desetinku je v hodnocení nejlepší posádka Gubarev - Remek. Dnes už můžeme samozřejmě spekulovat na téma, zda to nebylo proto, že tu byly některé osobní vazby, jak už jsem říkal a nebo proto, že šlo o vojenskou posádku, zatímco šéfem té druhé byl civilista - kosmonaut Rukavišnikov. Stejně bychom se však mohli ptát, proč byl právě Neil Armstrong prvním člověkem na Měsíci. Zkrátka - vyšlo to na něho. Někdo má trochu větší štěstí. I práce toho, kdo je druhý, třetí, čtvrtý, pátý nebo i další v pořadí má svůj smysl. I práce náhradníků svůj smysl má a Oldřich Pelčák, vynikající letec, udělal obrovský kus práce, za který se opravdu nemusí stydět.

Jak už jsme se zmínili, Vladimír Remek rozhodně nebyl kosmickým turistou. Na svůj let byl opravdu dobře připraven...

Vladimír Remek má na tom, že se dostal do vesmíru, poměrně malou zásluhu, dalo by se říci. Měl spíš velké štěstí, že se mu to podařilo. Ovšem když už ve vesmíru jednou byl, dělal tam vše, co bylo zapotřebí a dělal to dobře. Totéž dělal i po návratu na Zemi... Mám tím na mysli skutečnost, že na oběžné dráze realizoval několik původních československých experimentů. To není samozřejmá záležitost a tato skutečnost se pak stala jakýmsi vzorem pro celou řadu dalších mezinárodních letů. To je to, co odlišuje náš, československý let, od jiných - třeba afghánského, syrského nebo kubánského. Naši odborníci, byť v nutné tajnosti a ve zkrácené době, připravili velmi hodnotný výzkumný program a prokázali tak, že mezinárodní pilotované lety mají ještě další smysl, než jenom ten politicko-ideologický. Staly se jakýmsi předobrazem budoucí spolupráce francouzsko-ruské, německo-ruské a nakonec i americko-ruské nebo evropsko-ruské. V tomto směru má Remkův let mimořádný význam pro celý další vývoj kosmonautiky. Kromě toho byl Vladimír Remek prvním kosmonautem, který předem věděl, že má téměř nulovou šanci se ještě někdy v budoucnosti do vesmíru znovu podívat. Všichni kosmonauti před ním se na Zemi vraceli s nadějí a přesvědčením, že poletí znovu. Někomu se to podařilo, někomu ne. Vladimír Remek jako jediný věděl, že už letět nemůže a že jeho druhá cesta do vesmíru je vyloučená. Právě proto se nesnažil nic skrývat. Všichni kosmonauti před ním, ať už vědomě nebo podvědomě se snažili mnohé problémy utajit nebo zlehčit. To nebyl případ Vladimíra Remka. Teprve po jeho návratu se začalo mezi lékaři otevřeně hovořit o problémech, které způsobuje pobyt na oběžné dráze. Už od letu druhého kosmonauta v historii, Titova, jsme věděli o kinetóze, nemoci z pohybu, k níž právě na oběžné dráze dochází. Možná kdyby Titovův let v roce 1961 trval kratší dobu, než 24 hodin, kinetóza by se u něj neprojevila; kdyby trval delší dobu, třeba by se všechno ještě ustálilo. Tak, jak tomu bylo i u jiných kosmonautů. Až po Remkově návratu se poprvé začalo diskutovat o tom, kdy postihuje kosmonauta jakási krize ze stavu beztíže, kdy se jeho zdravotní a pracovní stav zhoršuje a jak ho zase postupně vylepšovat. V tomto ohledu má otevřený Remkův přístup, včetně jeho referátů na mezinárodním vědeckém poli mimořádný význam.

Vladimír Remek se už asi do vesmíru nikdy nepodívá. Odešel z armády a žije dnes především v Moskvě. Do Čech sice občas zajede, ale o svém letu hovoří s novináři dost nerad. Je to ale pochopitelné. Lidé od tisku se totiž více než o let samotný zajímají o jeho nejasné pozadí. A o tom jim, popravdě řečeno, první český kosmonaut může říct dost málo. Rozhodovali za něj totiž tehdy ti mocnější a on se jen, lidově řečeno "svezl". Nechápejte to však nijak pejorativně. Co by za to jiní dali...

Jaká je šance, že se nějaký Čech v budoucnosti blízké či vzdálené zase podívá do vesmíru?

Naděje umírá jako poslední... Můžeme si klást otázky, zda to potřebujeme, zda nám to k něčemu je a zda na to máme peníze. Samozřejmě - peníze na to dnes nejsou. Na druhou stranu - podniknout nějaký kratší "výlet" na oběžnou dráhu už dávno není tak finančně náročné, jako kdysi. Je mnoho zemí, které si mohou dovolit zaplatit nějakých 12-15 milionů dolarů za let svého vojenského pilota na ruské kosmické lodi. To ale zřejmě pro nás není to nejvhodnější řešení; užitečnost podobné cesty by byla minimální. Budeme-li však mít vhodný výzkumný program pro kosmonauta - vědce, není nereálné uvažovat o jeho práci třeba na palubě mezinárodní kosmické stanice.

Vraťme se znovu k penězům. Měli bychom na to?

Záleží samozřejmě na pečlivé rozvaze a koncepci, zda by mělo smysl investovat tímto způsobem peníze, byť jsou to investice do vědy a tedy i do budoucnosti. Nepochybně jisté investice, ale s poměrně dlouhou návratností. Finanční náročnost takového českého kosmického letu by se mohla snížit například odpisem některých našich pohledávek v současném Rusku. Poctivě řečeno - osobně nemám pocit, že bychom dostali od Ruska všechny peníze, které bychom dostat měli. Podobnou formou odpisu nakonec řeší svou spolupráci s Ruskem třeba i Kazachstán. Cesta do vesmíru zůstává tedy i pro nás otevřená, budeme-li mít co ke kosmickému programu říci.

S Marcelem Grünem hovořil Frederik Velinský

LITERATURA:
START - Z'78 (Zápisník). Zvláštní číslo na počest startu prvního československého kosmonauta, březen 1978.
PACNER, Karel - REBROV, Michail - DUFEK, Otto: Devět dnů kosmických. Vyprávění o letu první mezinárodní kosmické posádky a o podílu Československa na výzkumu vesmíru. Mladá fronta, Praha 1978.