Pravěké lomy na zelenou břidlici nalezeny

O tom, jak je pro archeology zajímavé a také významné sledovat původ a pohyb surovin, které byly v pravěku užívány k výrobě nástrojů jsme si s Antonínem Přichystalem povídali už jednou, před měsícem - v souvislosti s případem zvláštního těžebního okrsku, zkoumaného archeology na jižní Moravě, v Krumlovském lese. Řeč byla i o tom, že surovina se mnohdy transportovala na značné vzdálenosti; třeba i stovky kilometrů. To je také případ zelené břidlice, o které bude řeč tentokrát.

Začněme zeširoka. Proč vůbec docházelo k dálkovému transportu surovin? Proč dávali naši pravěcí předkové přednost dováženým surovinám před místními, mnohdy stejně kvalitními?

Velkou roli mohla hrát barva. Víme například, že na hranicích Moravy a Slovenska existují zdroje velmi zajímavého rohovce - říkáme mu radelarit. Vyznačuje se výrazně červenou barvou, která byla velmi populární ve starší době kamenné. Z Moravy známe některé lokality, které se nacházejí blízko zdrojů jiné vcelku kvalitní suroviny - například lokalita Tvarožná leží jen pár kilometrů od Stránské skály s hojným výskytem rohovců; přesto se tam v naprosté převaze štípalo právě z radelaritů, které musely být dopravovány ze vzdálenosti 120 i více kilometrů. Také se zdá, že se některé skupiny obyvatel chtěly odlišovat i tím, že používaly zcela specifickou surovinu. Když například někdy před 5000 lety přišli od jihovýchodu na Moravu zemědělci s tzv. lengyelskou kulturou, přinesli s sebou sopečné sklo obsidián, které štípali. Žádná jiná kultura už takto obsidián nepoužívala - jen lengyelská; úplně konkrétně mluvíme o kultuře s moravskou malovanou keramikou. Jejich kontakty s jihovýchodem se samozřejmě postupně přerušily a ti lidé hledali nějakou podobnou surovinu, jako byl obsidián ze Zemplínských vrchů - nějaké přírodní sklo. Nakonec začali sbírat a využívat západomoravský křišťál, což je opět naprosto neobvyklá a zvláštní surovina. Dokonce štípali i tzv. tektity neboli vltavíny či moldavity, což je naprostá rarita. Z Moravy známe nicméně hned několik lokalit, kde právě lidé kultury s moravskou malovanou keramikou štípali toto zvláštní přírodní sklo.

Na výrobu neolitických sekerek se zase používala zelená břidlice. To byl také žádaný materiál, transportovaný na velké vzdálenosti. Až donedávna se však nevědělo odkud pochází a kde ho pravěcí lidé těžili...

To byl skutečně velice zajímavý problém. Zemědělci z mladší doby kamenné používali různé typy plochých seker a také kamenné předměty, připomínající kopytovitý klín - také se jim tak říká. Tyto nástroje sloužily především k opracování dřeva. Asi před třiceti lety jsme přišli na to, že dominující surovinou při výrobě této broušené industrie byla zelená břidlice, a to dokonce jeden její speciální typ. Už v těch 70. letech jsme pátrali, kde by mohl být zdroj této suroviny, ale nepodařilo se nám ho najít; uvažovali jsme o Rýchorských horách a nebo o Jeseníkách. Někdy v roce 1982 za mnou přijela skupina německých badatelů, kteří tehdy přišli s velmi zajímavým zjištěním. Po zpracování asi dvou tisíc kamenných předmětů zjistili, že i u nich v Německu, a to konkrétně na mnoha nalezištích severně od Harzu taktéž dominují zelené břidlice. Tento typ horniny se, podle jejich názoru, v Německu nevyskytuje a musí pocházet odněkud z jihovýchodu - buď z oblasti Českého masivu, z Karpat a nebo dokonce z Balkánu. Provedli jsme tehdy petrografická studia - výbrusy, chemické analýzy - a vypadalo to skutečně na nějaký společný zdroj pro naše i německé kamenné artefakty. Vzhledem k tomu, že se nám tehdy ten zdroj nepodařilo v českých zemích najít, došli Němci k závěru, že břidlice pocházela nejspíš až z Balkánu.

To všechno se ale změnilo v roce 2002, kdy se vám nakonec podařilo zdroj objevit. Jak to takřka detektivní pátrání probíhalo?

Přišli jsme na to postupně, ve spolupráci s některými českými archeology. Slavomil Vencl z Archeologického ústavu nás upozornil na skutečnost, že největší koncentrace depotů, tedy jakýchsi skladů či pokladů broušených nástrojů z materiálu, který nás zajímá, je na našem území ve východních Čechách. A nebyly to žádné malé depoty. Například u dvou vesnic v okolí kopce Chlum severně od Hradce Králové, tam kde se odehrála ona památná bitva, se našly hned dva depoty. První vážil asi 150 kg a druhý zhruba 100 kg. Našly se i jiné, podstatně menší depoty. Další archeolog, dr. Kalferst z Hradce Králové zase zjistil ve východních Čechách řadu dílen, které tuto surovinu zpracovávaly; z toho bylo jasné, že zdroj musí být někde v oblasti severovýchodních nebo severních Čech, a že nemůže být příliš daleko. Problematiku jsem proto konzultoval s geology, kteří v té oblasti mapují a postupně jsme došli k názoru, že surovina nejspíš pochází z prostoru tzv. železnobrodského krystalinika. To jsou horniny, které tvoří jakýsi pruh mezi Železným Brodem a Tanvaldem. Je tam velmi pěkně odkryté území - díky tomu, že napříč tímto pruhem teče od severu k jihu řeka Kamenice, která se pak vlévá do Jizery. Když jsem údolím Kamenice procházel, skutečně jsem v jeho horní části, od Návarova směrem k Tanvaldu začal v řečišti objevovat valouny hledané horniny. V lese u Velkých Hamrů se mi pak konečně podařilo najít místo o rozloze několika set čtverečních metrů, kde jsou desítky jam o průměru od dvou do patnácti metrů, kolem nichž se i dnes dají sbírat polotovary kamenných seker nebo kopytovitých klínů. Našla se tam i palice z bazaltu, pomocí níž těžba probíhala a k tomu i tzv. polysoár - kámen, na kterém se sekery brousily. Skupina pražských geologů a archeologů učinila později podobný objev u Dolní Černé Studnice, to je asi 10 kilometrů na západ od Velkých Hamrů. Zdá se tedy, že zhruba v prostoru od Velkých Hamrů, přes Zbytky po Dolní Černou Studnici a Maršovický vrch u Jablonce nad Nisou existovala v neolitu celá velká těžební oblast, kde se těžilo na více místech naráz. Tato těžební oblast zásobovala zelenými břidlicemi nejen všechny známé české neolitické lokality, jako jsou Bylany u Kutné Hory a nebo Mšeno u Mělníka, ale zřejmě i území Moravy, dolního Rakouska a jak se zdá i Německa. Nemáme to zatím jednoznačně doloženo, na výzkumu se pracuje, ale vypadá to, že minimálně v severním Německu se používaly zelené břidlice původem z Čech; konkrétně právě z oblasti mezi Tanvaldem a Jabloncem nad Nisou.

V jaké fázi je výzkum lokality nyní?

Pokud jde o Velké Hamry, tam zatím došlo jen k základnímu povrchovému průzkumu. Předpokládám, že tam bude provedena podrobná dokumentace jam, zřejmě i za pomoci leteckého snímkování, pokud to bude možné, abychom zjistili celkový rozsah těch dobývek. Na druhé lokalitě - Dolní Černé Studnici - už v jedné jámě proběhl první archeologický výzkum. Někdy koncem podzimu a nebo v zimě 2002, za velmi těžkých povětrnostních podmínek ho ve spolupráci s Muzeem Českého ráje v Turnově prováděl Mgr. Šída. Zatím není ukončen ani zhodnocen. Seriózní archeologický výzkum by měl samozřejmě časem proběhnout na obou lokalitách, a to zejména proto, aby se podařilo najít nějaké datovatelné zbytky, například úlomky keramiky.

Existuje ve střední Evropě nějaký další podobně rozsáhlý těžební okrsek?

Ano - ve středním Polsku, v Górach Świętokrzyskich, kde se o něco později, v pozdní době kamenné těžil velmi krásný pruhovaný pazourek; Poláci mu říkají krzemień pasiasty. Z něj se vyráběly nádherné pruhované sekery - několik jich známe z Moravy a dvě nebo tři i z Čech. Probíhala tam rozsáhlá těžba na ploše několika čtverečních kilometrů, na níž se nachází několik tisíc dobývacích jam. Dnes je to chráněná přírodní rezervace. Tento těžební okrsek patří k absolutně největším v celé střední Evropě.

Máme nějakou představu o tom, jakým způsobem fungovala distribuce surovin a kdo ji provozoval?

Domníváme se, že na těžbu a vyhledávání surovin se v historii téměř určitě specializovali pouze nositelé určitých kultur, zatímco u jiných suroviny zase až tak velkou roli nehrály. Tady ve střední Evropě to byl například lid kultury s nálevkovitými poháry. O nich víme, že objevili a těžili takové zvláštní suroviny, jako byl třeba jaspis na Kozákově a nebo právě krzemień pasiasty v Górach Świętokrzyskich; těžili také rohovec na Stránské skále atd. Jak probíhala vlastní distribuce, to je velmi obtížné hádat. Můžeme o ní říci pouze tolik, že jsou jistá konkrétní období vývoje pravěké střední Evropy, kdy distribuce v žádném případě nemohla být náhodná. Bylo to právě tehdy, když na některých surovinových zdrojích vznikla rozsáhlá dobývací pole. Surovinou pak bylo zásobováno rozsáhlé území střední Evropy, a to takovým způsobem, že materiál, dovážený ze vzdálenosti třeba i několika set kilometrů zcela vytlačil poměrně dobrou domácí surovinu. Takový případ známe například z počátku mladší doby kamenné, z kultury s lineární keramikou. Když k nám tito nejstarší zemědělci přišli, zezačátku, ve starší fázi, používali pouze relativně lokální zdroje; známe to třeba z Bylan u Kutné Hory. Zpracovávali křemence ze západních Čech a sbírali také pazourky v ledovcových sedimentech v severních Čechách. Během mladšího stupně této kultury se uvedené suroviny téměř přestaly používat a naprosto začal dominovat pazourek, přinášený až z oblasti Krakova. Totéž jsme zjistili na severní Moravě a na severním Slovensku. V té době zkrátka v okolí Krakova existovalo množství dolů na pazourek, které měly tak velkou nadprodukci této kvalitní suroviny, že vytlačily široko daleko z užívání běžné lokální suroviny. Pro tento účel musela vzniknout i určitá distribuční síť, jinak se to dá těžko vysvětlit.

A o ní se asi těžko něco zjistí?

Je skutečně velice obtížné nějak se k tomu vyjádřit. Je možné, že se krajinou pohybovaly skupinky lidí, něco jako dealeři, kteří surovinu nabízeli. Když měli pocit, že je o nabídku zájem, distribuce uvedeným směrem samozřejmě zesílila.

S Antonínem Přichystalem hovořil Frederik Velinský