Astronomické mýty, domněnky, omyly

Leonidy
(Astronomické mýty, domněnky, omyly i aktuality 11/2002)

Astronomickou událostí měsíce listopadu bylo nepochybně maximum meteorického roje Leonid, které nastalo v úterý 19.11. kolem páté hodiny ranní. Letošní rok byl totiž na dlouhá desetiletí posledním, kdy bylo možné tento meteorický déšť pozorovat. Příští návrat roje lze podle astronomů očekávat až někdy po roce 2098, což samozřejmě velice zvýšilo přitažlivost letošního pozorování.
Leonidy pocházejí z rozpadlé komety Tempel-Tuttle, s jejímiž prachovými vlákny se Země potkává na své dráze vždy kolem 18. listopadu. V té době je možné na obloze pozorovat meteory, zdánlivě vystřelující ze souhvězdí Lva. Název Leonidy tudíž není odvozen od ruského jména, jak by se naivní laik mohl domnívat, ale od latinského názvu tohoto souhvězdí. Laiky (ale nejen je) obvykle u meteorických rojů zajímá počet jednotlivých meteorů. Astronomové uvádějí tzv. zenitovou hodinovou frekvenci. To je počet meteorů, které může pozorovatel vidět za ideálních geometrických a povětrnostních podmínek v průběhu jedné hodiny. Pravidelné každoroční roje, například srpnové Perseidy, jich mají kolem jednoho sta. Nejkrásnější, ale zároveň nejvzácnější jsou meteorické deště. O nich mluvíme tehdy, přesáhne-li frekvence jeden tisíc. Deště však trvají krátce, maximálně několik málo hodin, a štěstí mají jen pozorovatelé na neosvětlené části naší planety, která se dostane přímo do proudu přilétajících částic.
Leonidy jsou meteorickými dešti proslulé. V roce 1966, kdy se Země s rojem potkala přímo ideálně, přesáhla jejich frekvence neuvěřitelných sto tisíc za hodinu. V poslední době "pršely" Leonidy v letech 1999 a 2001. U nás bylo zrovna špatné počasí, ale jinde v Evropě, kde byla jasná obloha, viděli před třemi lety asi 3700 meteorů. Loni, kdy měl roj dvě maxima, si užili pozorovatelé v Americe a ve východní Asii. Napočítali kolem 1600, respektive 3400 meteorů za hodinu. A jak to bylo nyní, v úterý 19. listopadu?
Astronomové předpověděli dvě výrazná maxima. První, které způsobily částice, uvolněné při rozpadu mateřské komety v roce 1767 nastalo v úterý v 5 hodin ráno našeho času a viditelné bylo v Evropě. Druhé maximum, které obstaraly částice z rozpadu komety v roce 1866, viděli lidé v Americe o sedm hodin později. V Evropě mělo být k vidění, podle astronomické předpovědi, od jednoho do šesti tisíc meteorů za hodinu. Kdyby ovšem nebylo zataženo. Pozorovatelé v České republice měli opět smůlu, jen na jižní Moravě byla obloha jasná a pozorování Leonid umožnila. Astronomové pražské Štefánikovy hvězdárny pozorovali meteorický déšť Leonid v moravské pahorkatině Chřiby a za hodinu jich napočítali 5000. Výsledný součet však není přesný, protože i nad Chřiby se oblačnost měnila. Roj byl nejaktivnější od 4:45 do 5:30 hod. Na své si při jeho pozorování jistě přišel i ondřejovský meteorický radar, kterému nevadí ani měsíční či sluneční svit, ani oblačnost. Naši odborníci se mimoto zúčastnili mezinárodní pozemní expedice ve Španělsku a letecké expedice organizované americkou NASA. Ta byla spojena s pozorováním roje během letu ze Španělska do USA.
O tom, zda jste i vy měli štěstí a poslední šanci vidět meteorický déšť Leonid jste využili, a také kolik meteorů jste případně napočítali, nám můžete do Planetária napsat. Naše adresa je planetarium@ul.rozhlas.cz.

Miroslav Zimmer

Voda na Marsu
(Astronomické mýty, domněnky, omyly i aktuality 10/2002)

O existenci vody na povrchu rudé planety se diskutuje od roku 1877, kdy na něm italský hvězdář Schiaparelli objevil jakousi spleť záhadných "kanálů". Úzké, tmavé linie byly dokonce pokládány za umělé průplavy, dílo Marťanů. Voda na Marsu však není jen výmyslem bujné fantazie, či odvozená z přítomnosti bílých polárních čepiček.
Voda jako tekutina sice nemůže za současných podmínek na Marsu existovat, buď by zmrzla a nebo by se vypařila; už dříve se však předpokládalo, že se tu vyskytuje ve vázané formě pod povrchem. Důkazy pro to samozřejmě budou teprve tehdy, až si člověk na Mars "sáhne". Ovšem už první data, která získala kosmická sonda 2001 Mars Odyssey přinesla možné důkazy pro existenci vodního ledu ve vrstvách do několika metrů pod povrchem planety. Hned tři přístroje, tvořící balíček zvaný "spektrometr gama záření" zjistily dvěma různými metodami výskyt velkého množství vodíku v oblastech pod 60. stupněm jižní šířky.
Největší množství údajů o Marsu však stále přináší podrobný rozbor mnoha desítek tisíc výtečných snímků z kosmické sondy Mars Global Surveyor s rozlišením až 1,5 m. Vědci na základě tohoto rozboru tvrdí, že se polární čepičky planety od sebe navzájem zásadně liší. Zatímco severní čepička, tvořená výhradně vodním ledem, je plná děr a její povrch se podobá tvarohu, jižní polární čepička, kde se kromě vody vyskytuje i zmrzlý oxid uhličitý, vypadá spíše jako ementál s řidšími, ale velkými a hlubokými prohlubněmi. Severní čepička zcela nezmizí ani během marsovského léta. Američtí astronomové Dohm a Anderson objevili v zálivech na úpatí největších marsovských sopek stopy usazenin po rozsáhlých záplavách v dávné minulosti. Jejich kolegyně Leshinová tvrdí, že v kůře Marsu se nalézá až třikrát více vody, než se dosud soudilo; kdyby byla na povrchu, vytvořila by prý souvislý "oceán" o průměrné hloubce až 200 metrů.
Z poměru deuteria a vodíku v meteoritech z Marsu, které se dostaly až na Zemi lze soudit, že tento poměr je na rudé planetě několikrát vyšší než v mořské vodě na Zemi a podobá se spíše poměru, známému z komet. Zvýšené zastoupení deuteria však může být důsledkem slunečního ultrafialového záření, jež selektivně vytrhává z Marsovy atmosféry lehčí vodík.
Další tým vědců našel na snímcích z Mars Global Surveyoru svažující se stružky a usazeniny na jejich spodním konci. Přičítány jsou tekuté vodě, která po povrchu planety tekla před více než 3,5 miliardami let. Stružky jsou četnější na kdysi zřetelně teplejší jižní polokouli Marsu. Soudí se, že šlo o záplavovou vodu, která se dnes nalézá v hloubce 100 až 400 m pod obnaženým povrchem planety, případně o bahnotoky. Usazeniny jsou patrné v prohlubních i kráterech, což může být známka dávné existence mělkých jezer, ale také to může být důsledek větrných návějí.
Při výkladu těchto jevů se ovšem vyplácí opatrnost - rozhodně zatím není jednoznačně prokázáno, že na povrchu Marsu v minulosti byly vskutku nějaké řeky, jezera a moře. A pokud vůbec šlo o nějakou tekutinu, nemusela to být nutně voda! Není totiž nijak zřejmé, zda byl Mars v minulosti opravdu teplejší než dnes. Dokážeme si také představit, že pozorované sedimenty vznikly během klimatických výkyvů po gigantických prachových bouřích. Sklon polární osy Marsu totiž kolísá v intervalu 15 až 35° v periodě pouhých 100 tisíc let.
Mars zůstává zkrátka i nadále tělesem se záhadnou astronomickou minulostí i výtečnou perspektivou pro další výzkumy.

Miroslav Zimmer

Omyly "lovců galaxií"
(Astronomické mýty, domněnky, omyly i aktuality 9/2002)

O nejvýznamnější objevy v galaktické astronomii se zasloužil americký astronom Edwin Hubble. Říkalo se mu "lovec galaxií" a 28. září 2002 si připomínáme 49 let od jeho úmrtí.
Dodnes se podle Hubblea dělí galaxie do tří skupin - na eliptické, spirální a nepravidelné. K této klasifikaci dospěl Hubble podrobným pozorováním více než jednoho tisíce těchto objektů. Ze zmíněné posloupnosti, tedy od kruhovitých eliptických galaxií až po ty nejvíce zploštělé spirály, odvodili astronomové tehdejší doby a Hubble nebyl výjimkou, že s jejich tvarem souvisí i vývoj galaxií. Jinými slovy: že jsou v nich zachycena všechna stádia, počínaje zrodem až po současný vzhled objektů. V mlhovinách kulatých ještě nejsou hvězdy, ty se ukazují až ve zploštělejších útvarech; takových, které se nakonec zhušťují ve výrazné hvězdné oblasti. A právě v této celkem logické úvaze a představě spočíval omyl tehdejších astronomů.
Přišel na něj v roce 1943 německý astronom Walter Baade, který pracoval ve Spojených státech. Jako jiné objevy, souvisel i tento se zdokonalením techniky; v tomto případě techniky pořizování astronomických fotografií. Ta mu umožnila zachytit podrobnosti např. spirální galaxie M 31 v Andromedě a rozlišit v ní obrovské množství hvězd skrytých v beztvarém plynu. Dokonce se potvrdilo, že hvězdy tvořící eliptické galaxie nejsou žádná čerstvě vylíhnutá hvězdná mláďata, ale že patří k nejstarším hvězdám. Zároveň se tak podařilo vyvrátit i další omyl Edwina Hubbla, Jamese Jeanse a dalších vědců, kteří předpokládali současnou existenci galaxií různého stáří a vývoje.
Dnes mají astronomové za to, že všechny galaxie jsou přibližně stejně staré: 12 až 16 miliard let. Proč se ale jednotlivé galaxie mezi sebou tak liší? Vysvětlení je docela jednoduché. Souvisí s tím, jak při svém zrodu rychle rotovaly zárodky galaxií. Z pomalu se otáčejících se utvořily eliptické, z rychleji rotujících vznikaly složitější útvary až po velmi zploštělé spirální galaxie.

Miroslav Zimmer - Planetárium IX/2002 (vysíláno 22. 9. 2002)

Kde se vzala měsíční "moře"?
(Astronomické mýty, domněnky, omyly i aktuality 8/2002)

Každý dnes samozřejmě ví, že tmavé skvrny na povrchu Měsíce nejsou skutečná moře. Na Měsíci není voda; přesto se jim tak říká. Tmavých skvrn si lidé všimli snad už v dobách, kdy poprvé zvedli svou tvář k obloze. Nejstarší dochovaná vyobrazení Měsíce pak pocházejí z více než pět tisíc let starých rytin v irském Knowthu. Do měsíčních skvrn si člověk promítal své představy - někdo v nich viděl panáky, jiný ušaté králíky či různé obrazce, třeba lidský obličej. Po skutečném původu skvrn začali pátrat až astronomové.
Traduje se, že název "moře" vymyslel samotný Galileo Galilei. Pozoroval Měsíc svým dalekohledem a viděl ve světlejších místech pohoří a v tmavších právě moře, oceány nebo zálivy. Italský badatel přitom vycházel z toho, že vodní plocha se nám zdálky jeví tmavší než pevnina. Podobný názor měl už Plutarchos v prvním století našeho letopočtu. Naproti tomu Johannes Kepler měl názor opačný, viz jeho dílo Dioptrice. Vycházel prý ze svých pozorování pevnin a řek z vysokých hor. Názor však změnil poté, kdy si přečetl Galileovy zprávy o pozorování Měsíce dalekohledem. Na základě toho v roce 1610 napsal: "Připouštím, že skvrny jsou moře a jasné oblasti pevniny."
Uvedená historie zjevně může za to, že se Galileo Galilei uvádí jako duchovní otec pojmu "moře", kterým se označují tmavé měsíční skvrny. Z jeho prací to však vůbec nevyplývá. Není ostatně třeba nijak zvlášť zdůrazňovat, že ani on, podobně jako jiní astronomové, nevěřil v přítomnost vody na Měsíci. Ostatně, čtete-li jeho spis nazvaný Dialog o dvou nejvýznamnějších systémech světa, Ptolemaiově a Koperníkově, přijdete na to sami. Toto své dílo sice Galileo Galilei vydal v roce 1632, tedy už v době po vynálezu dalekohledu, ale dávno předtím bylo jasné, že kdyby na povrchu Měsíce opravdu vodní plochy byly, viděli bychom v nich odražené paprsky Slunce. Jako když zrcátkem házíme "prasátko".
A jak tedy opravdu vznikly tmavé měsíční skvrny?
Nejspíše je také způsobilo kosmické bombardování; totéž, po kterém na Měsíci zbyly krátery. Jen dopadající tělesa byla poněkud větší. Obrovské kotliny pak v době vulkanické aktivity našeho nejbližšího souseda zalila žhavá láva, která tak vytvořila tmavé plochy. O pár miliard let později, v 17. století jim jezuitský hvězdář Riccioli dal jména, která se v astronomii udržela dodnes.

Miroslav Zimmer - Planetárium VIII/2002 (vysíláno 25. 8. 2002)

Povrch Měsíce
(Astronomické mýty, domněnky, omyly i aktuality 7/2002)

"Toto je malý krůček pro lidstvo, ale obrovský skok pro lidstvo." Tento výrok zazněl na Měsíci a americký astronaut Neil Armstrong se jím 21. července roku 1969 nesmrtelně zapsal do historie. První otisk jeho bot zdobí zřejmě měsíční povrch dodnes. Než však mohl americký program Apollo vyvrcholit přistáním člověka na Měsíci a zmíněným výšlapem, panovaly obavy vědců, vyplývající z toho, jaký vlastně povrch našeho souputníka je.
Některé domněnky vedly k úvahám, že Měsíc pokrývá silná prachová vrstva, tvořená rozpadlým meteorickým materiálem; ten už po stovky miliónů let na Měsíc dopadá a víme o něm, že je křehký a drobivý. Pro silnou vrstvu hovořila i další vlastnost, zjištěná ze Země - že povrch Měsíce je velmi dobrým tepelným izolátorem. A pokud by ještě měla každá prachová částečka vzájemně se odpuzující elektrický náboj, mohl by mít měsíční prach vlastnosti kapaliny. Znamenalo by to, že by se i povrch choval jako kapalina a přistávací modul by se do ní doslova potopil... Podle radarových měření ovšem měl být povrch asi do jednometrové hloubky dostatečně vodivý a tedy celistvý. Obavy ale přesto zůstávaly. Něco jiného může být předpoklad a teorie, zvláště když se dělá "na dálku", a něco jiného pak skutečnost.
Ta potvrdila, že na Měsíci žádný volný prach s těmito vlastnostmi není. Dva a půl roku před přistávacím modulem Apolla 11 tu přistála sonda Luna 9, o něco později Surveyor 1 a následovala desítka dalších pozemských vyslanců. Na vlastní oči i nohy se pak o tom přesvědčilo i šest měsíčních lidských výprav.
Jaký tedy měsíční povrch ve skutečnosti je?
Horní nezpevněnou vrstvu tvoří sypká hornina, kterou nazýváme regolit. Skládá se z nejrůznějších úlomků hornin. Vědci usuzují, že jde o rozdrcený i natavený materiál, vzniklý při srážkách Měsíce s kosmickými tělesy. Vrstva regolitu není všude na Měsíci stejná, podle dosavadních zjištění a měření může mít na světlejších plochách až desetimetrovou mocnost, v oblastech tmavých měsíčních "moří" je zhruba poloviční. Ani pod touto vrstvou byste prý však nenarazili na pevný skalnatý podklad. Přesvědčili se o tom i astronauti, kteří sondovali povrch až do několikametrové hloubky. Podle seismických měření začíná pevná měsíční kůra snad až zhruba v šedesátikilometrové hloubce. Všude nad ní je hornina rozbitá. Řečeno selskou terminologií: přeoraná právě oním kosmickým bombardováním, kterým náš souputník prošel asi před třemi miliardami let.

Miroslav Zimmer - Planetárium VII/2002 (vysíláno 28. 7. 2002)

Asteroidy bezpečné i nebezpečné
(Astronomické mýty, domněnky, omyly i aktuality 6/2002)

Shodneme se asi na tom, že uplynulému období kralovaly v astronomii - alespoň co do mediálního ohlasu, komety a zvláště asteroidy. Vzpomeňme třeba komety Borelly či Ikeya-Zhang, senzační přistání sondy NEAR na planetce Eros v únoru loňského roku, objev velkého asteroidu mezi Neptunem a Plutem a nebo rozruch kolem nečekaného průletu několika planetek v těsné blízkosti Země, které přinesly inspiraci hlavně bulvárnímu tisku. Je ovšem pravdou, že byly impulsem i pro vědce k intenzivnější vyhledávací činnosti.
Svět vyděsila především planetka s označením 1950 DA, která počátkem loňského března prolétla v nevelké vzdálenosti kolem naší planety. Astronomové spočítali, že tento kosmický projektil o průměru asi jednoho kilometru se s dráhou Země zkříží 16. března roku 2880. Pravděpodobnost srážky je prý asi 1:300. Můžeme jen doufat, že po více než osmi staletích bude ještě lidstvo schopno asteroidy nejen zkoumat, ale i ovlivňovat jejich pohyb.
Je hodné obdivu, že po dvou staletích, která nás dělí od objevu první planetky, Ceres, dospěli astronomové už k počtu 20 000 číslovaných planetek, u nichž známe spolehlivě jejich dráhu. Nárůst objevů lze přičíst právě vyhledávacím projektům a moderní technice elektronické detekce CCD. V posledních letech se o objevy nejvíce zasloužil americký program LINEAR, který objevil plné tři čtvrtiny velkých blízkozemních planetek. Těch teď známe už více než 1250. Jde o tělesa s průměrem od jednoho kilometru výše, které by znamenaly pro Zemi vážnou hrozbu.
Když už jsme se zmínili o oněch dvaceti tisícovkách planetek na kontě astronomů, nemůžeme vynechat ani podíl těch našich. Především observatoř českobudějovické hvězdárny a planetária na hoře Kleť, která je s téměř pěti sty objevy na vynikajícím desátém místě na světě, po boku takových pracovišť, jako jsou např. Lincoln Laboratory s již zmíněným programem LINEAR, nebo hvězdárny Mount Palomar, Evropská jižní observatoř v chilské La Sille nebo německý Heidelberg. Nejčerstvějším kleťským počinem je objev dosud neznámé planetky, která na přelomu letošního května a června minula Zemi jen o tři a půl miliónu kilometru. Objevitelům - astronomům Janě Tiché a Miloši Tichému, se jí podařilo zachytit novým teleskopem KLENOT o průměru zrcadla 106 centimetrů. Mimochodem: název teleskopu je anglickou zkratkou Kleťského teleskopu pro sledování asteroidů a komet s neobvyklými drahami.
Zajímavější než název teleskopu je pochopitelně sám objev. Planetka, která se od nás už bezpečně vzdaluje do hlubin vesmíru, patří mezi velmi vzácné asteroidy typu Apollo, které křižují dráhu naší planety. Takových těles známe zatím jen asi devět set. Výpočet dráhy tohoto tělesa pomohli kleťským astronomům zpřesnit jejich kolegové z Kanady a Nového Zélandu, kteří planetku pozorovali tu samou noc z 1. na 2. června. Nová blízkozemní planetka má v záznamech astronomů označení 2002 LK. Svými rozměry sice neudivuje - je to skála o průměru kolem 70 či 80 metrů, ale právě těleso o podobných rozměrech dokázalo podle vědců způsobit počátkem minulého století známou tunguzskou katastrofu.

Miroslav Zimmer - Planetárium VI/2002 (vysíláno 23. 6. 2002)

Adaptivní optika
(Astronomické mýty, domněnky, omyly i aktuality 5/2002)

Dlouhá léta pozorovali astronomové nebe jen pomocí klasické optiky. S velikostí optiky rostlo zvětšení i rozlišení a tím i touha astronomů stavět větší a větší dalekohledy. Svět spatřila mnohdy podivuhodná, ale nepoužitelná monstra. Klasická optika má totiž své meze. Rozdíl mezi teoretickým a praktickým výkonem dalekohledů padá hlavně na vrub zemské atmosféry.
Jistě víte, co dokáže turbulence. V létě se stačí podívat na povrch rozpálené asfaltové silnice. Neklidná atmosféra obraz v dalekohledu dokonce úplně rozostří. Už dlouho proto fyzici přemýšleli, jak tento problém vyřešit. Dnes, v době kosmických letů je samozřejmě jedním z řešení doprava pozorovací techniky na oběžnou dráhu, kde atmosféra nepřekáží. Co ale dělat, pokud chceme pozorovat a zůstat přitom na Zemi?
Výsledkem vědeckého bádání byla myšlenka tzv. adaptivní optiky, s níž přišli v padesátých letech Američané. Uplynula však více než tři desetiletí, než mohli vědci adaptivní optiku vyzkoušet na velkém dalekohledu. Došlo k tomu na Evropské jižní observatoři v Chile; poté co s cennými zkušenostmi o adaptivní optice přišla počátkem 90. let po odtajnění svých výzkumů a projektů i armáda.
Co je vlastně principem zmíněného způsobu?
V podstatě jde o to, že eliminuje atmosférickou turbulenci, která nám kazí výhled? Princip lze připodobnit ke kódování a dekódování televizního signálu. Zařízení zjišťuje zkreslení vlnoplochy; laicky řečeno - zjišťuje to, jak je plocha v každém okamžiku zvlněna. Do cesty světlu se pak vloží zkreslení opačné. Tím se vlastně vliv turbulence vyruší. K tomu se používá speciální tenké korekční zrcadlo, na které se chvění přenáší piezoelektrickými krystaly. Systém prý nejlépe pracuje v infračervené oblasti spektra.
Je několik metod, jak vyhodnotit tvar vlnoplochy a jak systém realizovat, některé jsou však příliš komplikované a nelze je u větších dalekohledů složených z řady zrcadel použít. V současné době se pro konstrukce obřích teleskopů vyvíjí technologie, která kvůli zmíněné korekci sestaví aktuální obraz atmosféry za pomoci několika senzorů a tzv. laserových hvězd. Zjednodušeně řečeno - laser prosvítí turbulentní atmosféru a pomůže zjistit informace o deformaci vlnoplochy. Je samozřejmé, že vše se neobejde bez vysoce výkonné výpočetní techniky.
Podle amerického časopisu Sky and Telescope je prvním systémem adaptivní optiky vybaven jeden ze čtveřice nejvýkonnějších pozemských dalekohledů na observatoři VLT v chilském Paranalu. Zkoušky ukázaly, že rozlišení dalekohledu se dá zvýšit až k teoretické hranici. V tomto případě až patnáctkrát. Před astronomy se tak otevírají dalekosáhlé možnosti.

Miroslav Zimmer - Planetárium V/2002 (vysíláno 26. 5. 2002)

Dvojité asteroidy
(Astronomické mýty, domněnky, omyly 4/2002)

Astronomie přináší stále nové objevy, z nichž mnohé po náležitém vědeckém vyhodnocení uvádějí na pravou míru leckterá dosud nezpochybňovaná fakta. Takového druhu může být i nový poznatek, který rozšiřuje naše poznání o planetkách. Vyplývá z něj, že asteroidy mají v mnoha případech své průvodce a že se tedy nejedná - jak se astronomové dosud domnívali, o samostatná tělesa. Jeden z nejvýznamnějších objevů tohoto druhu učinili vědci v polovině loňského roku. Radarový snímek asteroidu 1999 KW4 potvrdil domněnku z posledních let - jde o dvojitou soustavu. Snímek ukazuje malé těleso, které obíhá ve směru hodinových ručiček kolem svého třikrát tak velkého společníka. Objev asi deseti binárních asteroidů byl učiněn radarem proslulé sondy Galileo. Jako první to byla planetka 243 Ida, která má svůj miniměsíc Dactyl.
K podezření, že mohou existovat dvojité planetky přivedl astronomy výzkum párových dopadových kráterů na Zemi. Ne všechny asteroidální měsíce ale obíhají kolem asteroidů. Dva marsovské měsíce Phobos a Deimos, jsou sice pravděpodobně asteroidálního původu, ale přitáhla si je planeta, okolo níž teď obíhají.
Nečekané průlety asteroidů kolem naší planety v prvních měsících roku 2002 znovu nastolily otázku možné srážky Země s takovými tělesy. Český astronom Petr Pravec se blízkozemními asteroidy zabývá a rovněž i on zaznamenal při svých pozorováních dvojitou povahu některých asteroidů. Páry jako 90 Antiope jsou téměř dvojčata, každé o průměru asi 80 kilometrů. Objekt 2000 DP107 je také dvojitý a obě tělesa jsou téměř stejně veliká. Jiné asteroidy ale vykazují velké rozdíly, jako třeba asteroid 87 Sylvia. Ten má průměr asi 282 km, kdežto jeho trpasličí průvodce pouhých 14 km.
Planetka zmíněná v úvodu, tedy 1999 KW4, může být podle astronomů zbytkem vyhaslé komety. I kometa se totiž, po vyčerpání plynných zásob může stát asteroidem, v tomto případě rozpadlým na dva kusy. Z pozorování dvojitých asteroidů astronomové mohou určit jejich hmotnost, hustotu i velikost. Útěchou při náhodné kolizi se Zemí by nám to samozřejmě asi nebylo, ale přeci jen - vědět o těchto tělesech co nejvíc je prvním předpokladem, jak takovým srážkám v budoucnu čelit.

Miroslav Zimmer - Planetárium IV/2002 (vysíláno 28. 4. 2002)

Jak je to se stářím hvězdokup a samotného vesmíru?
(Astronomické mýty, domněnky, omyly 3/2002)

Už před třemi roky pořídil Hubbleův teleskop podrobné snímky chumáče mlhovin v okolí hvězdy Merope v otevřené hvězdokupě Plejády. Z nich vědci zjistili, že stáří tohoto seskupení není 120 miliónů let, jak se dosud udávalo, ale jen 80 miliónů.
To ale není jediný rozpor mezi dosavadními a novými poznatky. Družice Hipparcos změřila vzdálenost Plejád a k překvapení vědců zjistila, že jsou o plných 15 parseků, tj. o více než 50 světelných let blíže, než podle měření ze Země. Ještě nepříjemnější překvapení přinesly údaje zmíněné družice, týkající se průměrného stáří kulových hvězdokup v naší Galaxii. Podle starších dat astronomové odhadovali toto stáří na 11,5 miliardy let, s tolerancí plus minus asi 2,5 miliardy. Nyní se tato hodnota zvýšila na téměř 13 miliard plus minus 2,9 miliardy let. Ještě starší je podle těchto měření kulová hvězdokupa M 92 v Herkulu. A podobně vyšlo vědcům i stáří další kulové hvězdokupy M 15 v Pegasu, které zjišťovali pomocí radioaktivního thoria ve spektru tří hvězd - červených obrů v tomto seskupení. Podle toho je hvězdokupě 14 miliard let, plus minus 3 miliardy.
Asi se teď ptáte, čím jsou tato zjištění vědcům nepříjemná a jaké důsledky to může na dosavadní poznatky mít. Ona nepříjemnost je v tom, že se takto zjištěné stáří kulových hvězdokup v Galaxii prakticky srovnalo s nejnovějším určením stáří vesmíru od velkého třesku. Přitom je zřejmé, že od vzniku vesmíru do vzniku prvních hvězd a celé Galaxie musela uplynout delší doba. Hvězdy na svůj zrod musely mít minimálně 700 miliónů let a tento čas vlastně nyní vědcům schází.
Jak se s tímto novým zjištěním poperou - to je zatím opravdu ve hvězdách.

Miroslav Zimmer - Planetárium III/2002 (vysíláno 24. 3. 2002)