Tenkrát v Itálii: Hudba z nejslavnějších italských filmů
Pod italským sluncem se rodí ty nejkrásnější písně. Tatáž pověstná italská muzikálnost, která dala v 17. století zrod opeře, se ve 20. století zasloužila o genezi filmového soundtracku – jedinečného fenoménu, v němž se hudba osamostatňuje ze stříbrného plátna a žije dál na zvukových nosičích … a v koncertních síních.
Itálie byla jednou z prvních zemí v Evropě, kde se filmový průmysl rozvíjel od samého počátku 20. století.
Své „zlaté éry“ ale dosáhl italský film až po druhé světové válce s generací představitelů směru označovaného za neorealismus a jejich o něco málo mladších souputníků, kteří neorealistická východiska přetavili do existenciálních nebo někdy až surrealistických rozměrů. S režiséry přišla do filmových ateliérů i plejáda hudebních skladatelů, jejichž jména – spolu s jejich hudbou a ostatně i filmy, k nimž ji vybírali nebo přímo psali – jsou dnes většinou zapomenuta až, jak to tak bývá, na jedno: Nino Rota.
Nino Rota (1911-1979) měl klasické hudební vzdělání, ale díky své šťastné hvězdě dostal velmi záhy příležitost zorientovat se i ve světě muzikálů, hudby zábavné a lidové a všechno posléze zužitkovat v práci pro režiséry, z nichž s Federicem Fellinim vytvořil dnes už legendární tandem, z jehož dílny vzešlo celkem patnáct filmů.
Silnice patří k neorealistické klasice a pořád se na něj dá dívat – viděla jsem ho mnohokrát a abych si připomněla, jak v něm funguje hudba, podívala jsem se na něj znovu, což všem, kdo ho neznají, doporučuji.Wanda Dobrovská
V programu koncertního večera nahlédneme do hudebního světa Felliniho filmů Silnice, Sladký život, Osm a půl a Amarcord. V každém je hudba samozřejmě jiná, ale společný rys přece mají: kaleidoskopickou hudební představivost umožňující prudké změny výrazu a nálady. Rotova hudba zkrátka rezonuje s emocionálním nitrem postav i diváků/posluchačů.
Nina Rotu si zvalo ke spolupráci mnoho dalších režisérů, celkem skladatel vytvořil přes 170 filmových partitur. Složil hudbu k několika filmům Luchina Viscontiho – pro jeho historické drama Gepard (podle stejnojmenného románu G.T. Lampedusy) použil mimo jiné jeden nepublikovaný valčík Giuseppa Verdiho. Melodie z filmů Kmotr režiséra Francise Forda Coppoly a Romeo a Julie Franca Zeffirelliho patří dodnes k těm takzvaným „nesmrtelným“.
Zvláštní kategorii v dějinách italské kinematografie tvoří „spaghetti westerny“ a jim příbuzné dobrodružné a detektivní filmy z 60. let. Na jejich vlně se svezl režisér Sergio Leone a s ním jeho bývalý spolužák, hudební skladatel Ennio Morricone.
I Ennio Morricone (*1928) má klasické hudební vzdělání, stylově posunuté směrem k modernistické avantgardě, i on byl důvěrně obeznámen se světem populární hudby – od raného mládí zaskakoval za svého otce jako trumpetista po římských barech.
Díky své zvukové představivosti se brzy prosadil jako aranžér vyhledávaný televizními, rozhlasovými, divadelními a nakonec i filmovými produkcemi a to mu otevřelo cestu k autorským zakázkám. Dnes skoro devadesátiletý skladatel je králem filmové hudby nejen počtem zkomponovaných filmových partitur – více než 500 (!) – ale především svou nevyčerpatelnou melodickou invencí, instrumentační vynalézavostí a odvahou – někdy až hraničící s drzostí – experimentovat.
Ze společné dílny Sergia Leoneho a Ennia Morriconeho vzešlo osm filmů. Některé melodie z nich se staly hity dokonce i mimo stříbrné plátno – například slavná kojotí píseň z filmu Hodný, zlý a ošklivý v jedinečné popularizaci Huga Montenegra nebo hlavní téma z filmu Tenkrát na Západě v originále se skladatelovou dvorní zpěvačkou Eddou Dell´Orso, dnes v koncertním repertoáru mnohých dalších. Za hudbu k poslednímu Leoneho filmu Tenkrát v Americe byl Ennio Morricone nominován na cenu Zlatý glóbus a nejvyššího ocenění se mu za ni dostalo od Britské akademie a od Asociace losangelských filmových kritiků.
Na prestižního Oscara byl Morricone nominován pětkrát – že to v případě filmu Rolanda Joffého Misie nevyšlo, dlouho nemohli skousnout Morriconeho fanoušci ani skladatel sám, protože je to i po třiceti letech neobyčejně silný film i působivá hudba. Snímky Bio Ráj a Maléna spojuje osoba režiséra Giuseppe Tornatoreho, který si po Sergiovi Leonem vyvolil Ennia Morriconeho za svého dvorního skladatele a jejich spolupráce funguje dodnes. K Biu Ráj přizval také skladatelova syna Andreu. Ten si zvolil cestu věru nelehkou – kráčet v otcových stopách jako filmový skladatel.
Ani těm ostatním se ze stínu klasiků Nina Roty a Ennia Morriconeho nevystupuje snadno – Luis Bacalov (*1933) a Nicola Piovani (*1946) mají na svém kontě oba po jedné spolupráci s Federicem Fellinim a pro jejich profilaci jako autorů, jimž se v plně obsazeném ringu filmové hudby daří překročit řemeslo směrem k umělecké osobitosti, svědčí Oscar pro Bacalova za hudbu k Pošťákovi (režie Michael Radford) a pro Piovaniho za partituru k filmu Život je krásný (režie Roberto Benigni). Oba filmy jsou z devadesátých let a dobrá zpráva je, že drží tradici italské filmové hudby a nesou ji dál.
Záznam koncertu vysílá ČRo Dvojka.
