Proč se nám "tam" vlastně nechce?

5. květen 2004

Radost z našeho vstupu do EU se rozhodně nepodobá dávné polistopadové euforii, jejíž součástí přitom bylo i těšení se z "návratu do Evropy". Dnes se zdá, že tento krok u nás vyvolává pocity víceméně smíšené. A že v té směsi pocitů většinou převažují ty méně příjemné. Za těch bezmála 15 let jsme v tomto směru prodělali posuv od euforie k nejistotě, ba k obavám. - Má to své důvody. Některé už známe. O některých se dokonce nahlas mluví, ale nejsem si jist, zda jsou to ty pravé.

Například uváděná ztráta či citelné omezení naší suverenity. To není skutečný důvod. Žádná země v EU ničím takovým netrpí a ani ty kandidátské se toho neobávají. Může to být důvod velmi osobní u lidí ve výsadním postavení, např. u prezidenta republiky. Ostatní nejvyšší ústavní činitelé nic takového nenaznačují.

Existuje i obava z poklesu životní úrovně. K němu na čas dojít může, ale zatím si žádná země vstupem do EU po této stránce nepohoršila, spíše naopak. Pokles životní úrovně není chimérou. Sám ho pociťuji, musím se stále víc uskrovňovat, ale nesvádím to na EU. Je to důsledek kolapsu socialistického experimentu a neschopnost společnosti (a nejen té naší) chytit rychle druhý dech.

Je tu i skličující pocit ze ztráty jistoty o budoucnosti. Ani ten nesvádím na EU, neboť i on vyplývá ze změny celosvětového klimatu. Z té je úzko i samotné EU. - Připouštím, že osobité obavy z našeho členství mají činitelé těch našich institucí, které fungují hůř než ty na Západě a jimž tedy Unie nastavuje vyšší laťku. Nejsem si jist, zda právě na jejich obavy máme dát, i když. - I když co? Nu, kdyby se ukázalo, že žádný z našich resortů a žádná z našich institucí nedostojí náročnějším požadavkům, pocítil by to každý z nás velmi bolestně. Hrozí snad něco takového?

Netvrdím, ale nevylučuji, že nějaké takové tušení hlodá v mysli mnohých. Je to projev nedostatku sebedůvěry, ta tzv. "blbá nálada", kterou k nelibosti mnohých veřejně pojmenoval prezident Havel a kterou přímo i nepřímo projevuje prezident Klaus. - Neviním žádného z nich, ani toho prvého za to, že to vyslovil, ani toho druhého za to, že se tak cítí.

Při tom všem si nemyslím, že popsané poměry jsou fatální, diktované neúprosným osudem. I v té svízelné situaci nám zůstává otevřen prostor svobody. - Všimněme si: čas od času čteme v novinách stesky na to, jak se bráníme změnám, jak odmítáme reformy (i když jsou podmínkou přežití). Jak naši mladí nevyužívají možností, které Evropa nabízí. Jak jsme zemí bez znalostí a bez nápadů. - Přitom o nápady u nás není nouze! A jak jsou důmyslné! Od technických inovací (jak vytáhnout z bankomatu cizí peníze, jak přimět taxametr, aby vykázal vyšší sazbu) až po složité strategie (jak vytunelovat firmu, jak si přivlastnit televizní stanici). Jenže tato nápaditost, někdy dokonce geniální, má parazitní povahu. - Začíná už zamlada: jak zamlžit, jak ukecat, jak na to vyzrát.

To ale není žádná fatalita. To je věc volby! - Zkrátka: zdroje té neutěšenosti, žehrat na niž je tak snadné, se velmi často nalézají v rovině morální. Říkám to nerad, moralizování je žánrem nejméně oblíbeným. Ale morálka, po staročesku mravnost, patří do říše svobody. Je to věc volby.

autor: Petr Příhoda
Spustit audio