Nový zákon o sociálních službách
V těchto dnech poslanci projednávají nový zákon o sociálních službách. Jestli jej schválí a svým podpisem jej vetuje prezident republiky, radikálním způsobem se změní život lidí se zdravotním postižením i lidem v kritické sociální situaci. Více se dovíte z následujícího příspěvku.
Služby sociální péče budou od prvního ledna roku 2007 poskytovány na základě smlouvy. A ne jako dnes na základě administrativních rozhodnutí. Úředník bude posuzovat jen nárok na služby. Každý, kdo bude mít dojem, že potřebuje pomoc, požádá o posouzení své zdravotní nebo sociální situace, říká předseda Národní rady zdravotně postižených Václav Krása.
Krása: Změní se v tom, že lidé se zdravotním postižením budou moci sami za sebe rozhodovat o tom, od koho si nakoupí sociální služby, případně využijí nějaké zařízení, případně péči poskytne rodina. Obdrží určitou částku a na základě smlouvy si budou moci pořizovat služby.
Zní to jednoduše, a možná vás překvapí, že dosud tomu bylo úplně jinak. Poskytovatelé služeb se řídili čtyřicet let starým zákonem. Ten potřebné lidi tak trochu degradoval na občany druhé kategorie. Na občany, kteří musejí čekat, až jim někdo pomůže, místo toho, aby dostali možnost, pomoci si sami.
Krása: Člověk, pokud potřeboval služby, tak byl posouzen a bylo mu sděleno, že mu může být poskytnuta pouze pečovatelská služba nebo ústavní péče, ale vzhledem k tomu, že nejsou místa, tak si musí počkat. Také se dověděl, že pečovatelská služba funguje pouze od 8 do 16 hodin, takže spektrum služeb nebylo zdaleka dostačující a výběr nebyl vůbec žádný.
Proč poslancům trvalo tak dlouho, než se vážně začali zákonem zabývat? Slova předsedy Národní rady zdravotně postižených Václava Krásy odkazují ke známému pravidlu - za vším hledej peníze. V tomto případě čtyři miliardy, protože rozjezd celého systému na zmiňované čtyři miliardy asi vyjde.
Krása: To samozřejmě není tak moc, ale pro každou pomoc byly považovány 4 miliardy za velké peníze, ale musím říci, že z hlediska kvality života lidí se zdravotním postižením jde z našeho pohledu o zcela minimalizovaný požadavek.
Člověk se zdravotním postižením se ocitl v patové situaci. Nejenom že se musel srovnávat se svým handicapem, ale i s formou, jakou mu bylo umožněno žít ve společnosti. Ta mu direktivně řekla na co má právo a co má dělat. Zapomněla se ale přitom zeptat, co by chtěl on sám. Na to lidé upozorňují už od devadesátých let, od doby, kdy jsme začali o našem státě mluvit jako o demokratickém.
