Adam Plachetka: Nejsem zastáncem zjednodušování klasiky

Tedy jak sám říká: „ Nabízelo se tomuto mému působení u SOČRu dát nějakou oficiální formu.“ A stalo se. Adam Plachetka se stal residenčním umělcem rozhlasového orchestru.

SOČR se v 91. sezoně může pyšnit novým residenčním umělcem a to vámi. Co ale tento statut znamená pro vás? Jak tato spolupráce vznikla a co si posluchači pod pojmem „residenční umělec“ mohou konkrétně představit?

No třeba to, že mám vlastní slovo v katalogu! (smích) Ale vážně, se SOČRem jsme spolu poslední roky hodně spolupracovali, navíc toho máme i hodně před sebou. Konkrétně v 91. sezoně se nám sešly hned tři projekty, každý z jiného odvětví. Dát tomu jakési formální pojmenování se tedy nabízelo. Velmi mě těší, že SOČR projevil zájem naše jména spojit. I pro mě je to krásný závazek!

Mezi zmíněné tři projekty patří koncert Pocta Jarmile Novotné, Na Broadway s Adamem Plachetkou a interpretace Dvou větších zpěvů pro hluboký hlas Richarda Strausse. Je vám některý z projektů nejbližší?

Úplně bych nechtěl jeden program vysazovat nad ostatní, všechny totiž budou stát za to. Dva zpěvy Richarda Strausse jsou asi dramaturgicky nejzajímavější. Těším se na ně, jelikož je budu zpívat poprvé. Na druhou stranu se nejedná čistě o můj koncert. Více se tedy budu moci realizovat například 18. října v muzikálech. Tento žánr jsem vlastně také ještě nikdy nezpíval (smích), ale byl to můj sen!

Operní gala Pocta Jarmile Novotné pak bude zase z úplně jiného soudku. I proto, že se jedná o projekt pro organizaci, se kterou dlouhodobě spolupracuji. Tedy každý koncert má něco do sebe a je nutno říci, že žádný z nich jsme nevymýšleli proto, abychom uměle vycpali statut „residenční umělec“. Koncerty jsme řešili dříve, než jsme mému působení u SOČRu dali oficiální název.

Právě si připomínáme 110. výročí narození Jarmily Novotné. Jak vnímáte odkaz, který nám zanechala? Čím vás jako osobnost inspiruje?

Jarmila Novotná je rozhodně jedna z nejvýznamnějších pěvkyň naší historie. Rád ji poslouchám, líbí se mi její hlas a interpretace. Nemáme moc pěvců, kteří se na nejvyšší úrovni pohybovali tak dlouho. Během své operní kariéry měla navíc přesah i do filmu, což mě osobně velmi oslovuje. Opera s činohrou k sobě mají velice blízko, a pokud je zpěvačka schopna i činoherně hrát, beru ji jako inspiraci a vzor.

18. října Vás čeká večer plný muzikálových melodií, jaký je tedy váš vztah k muzikálu obecně?

Můj vztah k muzikálu je velice vřelý! Když jsem se rozhodl, že půjdu na konzervatoř, bylo to s vizí vystudovat klasiku a následně se věnovat muzikálu. Ale klasika mě opravdu chytla, takže mě tento záměr záhy přešel. Muzikály jsou svět, který se mi líbí, ale asi bych v něm nezvládl žít dlouhodobě. Muzikáloví herci se musí opravdu otáčet a já k nim mám velký respekt. Když si třeba představím, že bych měl stokrát za sebou zpívat a hrát tu samou roli, ke konci už by mě to nejspíš nebavilo. Obdivuji každého, kdo v tomto programu zvládne neupadnout do rutiny a každé představení znovu odvede na sto procent.

Ano, muzikálové melodie nejsou vaším klasickým repertoárem…

To nejsou. Popravdě to bude má úplně první zkušenost a na nějakou dobu zřejmě i poslední :-). Mám rád hlavně starší muzikály, které budou ostatně převládat i v dramaturgii samotného večera, neboť jsou psány ještě pro klasické hlasy. Tedy v tomto typu programu budu snad mít divákům stále co říct. Z celého projektu navíc vznikne i CD, tak tento můj počin zůstane uchován.

Večer s názvem „Na Broadway s Adamem Plachetkou“ je součástí abonentní řady N - Nové horizonty, jejímž hlavním cílem je objevování, hravost a hudební experimenty. Jste vy sám fanoušek například crossoverových spojení?

To je hrozně ošemetná otázka. Já jsem zastáncem toho, že by se hudba měla představovat širší veřejnosti. Zároveň si myslím, že pokud se vybere správná hudba, je možné ji představit tak jak je. Právě v tom, že je jiná, je přeci její kouzlo a krása! Například ten, kdo si jednou poslechne Novosvětskou, protože ji odněkud zná, dost možná přijde zkusit i jinou Dvořákovu symfonii. Nebo ho ani známá melodie nezaujme a pak ví, že příště musí hledat jinde.

Crossover jako takový se mi líbí, ale spousta lidí ho používá jako výmluvu. Prostě když neprorazili v klasice, jdou dělat crossover a následně jsou tito druhořadí muzikanti bráni laickou veřejností jako špička, což mi úplně správně nepřijde. I proto jsem se rozhodl populární vody rozčeřit. Rád bych nabídl interpretaci někoho, kdo se do popu pustit chce, nikoli musí.

22. ledna 2018 představíte spolu se SOČRem písně, které českému publiku nejsou tak úplně známé, a to Dva větší zpěvy pro hluboký hlas Richarda Strausse. Proč právě tyto skladby?

Programy se vždy snažím koncipovat tak, aby se neopakovaly. Velice často jsem prezentován jako specialista na Mozarta, pokud budu ale v Praze každý rok uvádět pouze Mozarta, za chvíli už to nebude nikoho zajímat. Navíc, pokud mám možnost zpívat vícero koncertů v jedné sezoně, chci, aby byl program odlišný, aby všechny koncerty měly svoji exklusivitu. Společně s panem dirigentem jsme hledali orchestrální kousek, který jsem v Praze ještě nikdy nezpíval. A našli jsme! A to kompozici, kterou jsem nezpíval nejen v Praze, ale ještě nikdy (smích). Dva zpěvy Richarda Strausse nejsou moc známé obecně. Hlavně pak ten druhý, ten jsem zatím viděl pouze v notách.

Jak tedy vypadá příprava na uvedení písní, se kterými se setkáváte poprvé? Inspirujete se u jiných umělců?

Pravda je, že se mi až tak často nestává, že bych připravoval věc, kterou vůbec neznám. Nyní k tomu přistupuji tak, že se snažím být spíše neovlivněn interpretací ostatních a raději si dělám o skladbě vlastní obrázek. Je také důležité spolupracovat s dirigentem.

Na co se tedy 22. ledna 2018 těšíte a čeho se naopak bojíte?

Cokoliv zpívat poprvé je vždycky radost i výzva! Naštěstí mám v lednu naplánováno relativně dost zkoušek s orchestrem, což mě uklidňuje. U Strausse je totiž největší problém, a nezažil jsem to u žádného jiného skladatele, že je obrovský rozdíl mezi klavírním výtahem a následným zvukem, který se line z orchestru. Je třeba mít korepetitora, co daný kus zná a hraje ho tak, jak zní s orchestrem. Klavírní výtah totiž často akcentuje jiné linky, než které jsou výsledně dominantní. Pak se snado stane, že si interpret navykne nastupovat podle melodií, které při představení zaniknou.

Pozvěte naše posluchače…

Přijďte, něco uslyšíte!