Experimentální večer s 3FREE MEN: Překvapíme publikum i samotný SOČR!
Ondřej Brousek, Ondřej Gregor Brzobohatý a Jan Kučera spolu pracují, kamarádí se a tvoří více než deset let. I přesto je ale téměř nemožné potkat je všechny tři ve stejný čas na stejném místě.
Jistě se to ale podaří v pondělí 24. dubna ve Foru Karlín, kde si pánové, spolu se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, připravili večer plný filmové hudby, hudebních vtipů a scének. Na vážný večer zapomeňte, jisté je jen to, že se vážně pobavíte!
Jak jste se dali vy tři dohromady?
Ondřej Gregor Brzobohatý: Na pískovišti, řekl by Brousek! Ale teď vážně. Honzu Kučeru jsem poznal v hospodě U Hrocha, kde jsme se u výčepu bavili o důležitosti orchestru, živých muzikantů a jak ho strašně štvou samply. Já v té době dělal hlavně reklamy, které nemají takové rozpočty, aby si dovolily živý orchestr, takže jsem to se samply uměl velmi dobře! A Honza byl v té debatě až militantně proti. Pořád argumentoval, že samply zabíjejí tu živost, že pro něj kromě živých muzikantů nic neexistuje. A mně se to tenkrát hrozně líbilo. Díky němu jsem pronikl do světa živé orchestrální muziky.
Jan Kučera: Já bych začal tím, že dát nás tři ve stejný čas na stejné místo je téměř nemožné. I když projekt 3FREE MEN SHOW, který připravujeme se SOČRem, je důkazem, že se to občas podaří. Každopádně od doby, co jsme se potkali u Hrocha, funguje naše spolupráce skvěle. Navzájem se podporujeme a máme se rádi! Což v téhle branži není úplně běžné.
3FRE MEN SHOW aneb Symfonické harašení je večer plný hudebních scének, skečů, filmové i klasické hudby. Kdo je autorem tohoto večera?
OGB: Tady musí zaznít jedno důležité jméno: Victor Borge. Fantastický muzikant, famózní klavírista, skvělý dirigent a vynikající komik. On byl ten, který začal vážnou hudbu „odvážňovat“, zbavovat ji klišé a takových těch zvláštních chimér, které se k ní vážou. Uměl si z hudby dělat legraci a zároveň uchoval její preciznost. Ukázal její nádheru a zároveň jak těžká práce to je. My na to teď navazujeme a on se na nás dívá shůry, hlasitě se směje a drží nám palce.
JK: Ano, Borge je naší inspirací. Dal vzniknout hudebnímu klaunství, které je založeno na naprosté znalosti tohoto žánru. Muzikanti, kteří se chtějí do něčeho takového pustit, musí mít strašně moc zkušeností. My sice během naší show budeme zlehčovat věci z klasické hudby, ale všechno bude v naprosto prvotřídním provedení. Se SOČRem, s touto fantastickou kapelou, by byl hřích to vše nezahrát naprosto skvěle.
Pro večer je sestaven jakýsi bodový scénář, ale jde také hodně o improvizaci. Pro herce Ondřeje G. Brzobohatého a Ondřeje Brouska to nebude nic nového, ale co pro vás, pane Kučero? Jak se v takové roli cítíte?
OGB: Já rovnou odpovím za něj – fantasticky! Honza je v té roli naprosto úžasný, a hlavně ho to hrozně baví.
JK: Je jasné, že hlavní na pódiu jsou Ondřej a Ondřej. Já s tím ale vlastně taky nemám vůbec problém. Jsme pořád plní nápadů a spíše musíme celý program neustále zkracovat. Improvizace se nebojíme, naopak se na ni těšíme a baví nás.
Takže trému nemáte?
OGB: Já nikdy nejsem nervózní. Mám jen takový vnitřní třas, spíše bych to popsal jako těšení se. Takový ten pocit, když jste byli malí a čekali na Ježíška. Co se týká konkrétně večera se SOČRem, už chci být na pódiu a prožívat tu obrovskou energii, užívat si legraci s orchestrem i lidmi v sále.
JK: Pro mě je nejhorší přežít odpoledne před koncertem, protože to těšení mezi dopolední generální zkouškou a večerním koncertem je nekonečné!
První část koncertu je zaměřena klasičtěji, druhá je již více uvolněná…
OGB: V první části chceme publiku představit svoji tvorbu. Především těm, co naši práci neznají nebo nás na pódiu ještě nikdy neviděli. Protože ve chvíli, kdy si z hudby začneme dělat legraci v tom nejlepším slova smyslu, lépe to pochopí.
JK: Propojování hudebních žánrů není žádná sranda. Ve chvíli, kdy to děláte nahodile, bez profesionálních znalostí, to nemůže fungovat. A my chceme na začátku ukázat, že ty znalosti máme.
V té klasičtější části zazní hudba z pohádky Anděl Páně 2. Co se vám na tomto pohádkovém příběhu nejvíc líbilo a jak se vám skládá hudba k pohádkám?
OGB: Na každé pohádce zbožňuju příběh dobra a zla. Skládal jsem hudbu už pro tři pohádkové příběhy a vždy mi ji dirigoval Honza. Tedy až na Anděla Páně 2, to se natáčelo na Slovensku.
JK: To je pravda. Naposledy jsme spolupracovali na pohádce Dvanáct měsíčků.
OGB: A tady bychom měli zmínit i Ondřeje Brouska, který dělal třeba na pohádkách Micimutr, Pohádkové počasí nebo O pokladech. Právě v pohádkách musí znít hudba neustále, je totiž součástí příběhu a dotváří situace, které se na plátně odehrávají. Partitura pro Anděla Páně 2 mi zabrala tři měsíce intenzivní práce. Navíc jsem měl navázat na úspěšný první díl, ke kterému skládal hudbu Miloš Bok, skladatel, kterého si velice vážím. Nebudu lhát, cítil jsem se malinko pod tlakem, jenže pak sedíte v kině, slyšíte, jak se děti kolem smějí, a místo přehnané sebekritiky cítíte pouze radost. A to je nejvíc.
Jak obecně vnímáte kritiky?
OGB: Mně osobně je to dost jedno. Samozřejmě, abych došel k tomuto statusu, musel jsem si projít nějakým procesem. Celý život žiju s předsudkem, že jsem Brzobohatý, což je dost otravný a nikomu bych to moc nepřál. Zase mě to ale naučilo, že není třeba neustále nosit masky a vymýšlet, jak se lidem zalíbit. Pro mě funguje už jen to, abych byl s dílem vnitřně spokojený já a následně mě kritika, ať už pozitivní nebo negativní, neovlivňuje. Na kom mi záleží, jsou lidé, kteří jsou mi blízcí, kteří mě mají rádi a nezávidí mi. Od nich si názor rád poslechnu a jsem schopný s ním pracovat.
JK: Já se tím dost trápil, ale naštěstí jsem to před několika lety překonal. Dělat věci podle toho, co na to řeknou jiní, to je strašně špatně a člověk by se z toho zbláznil. Navíc se vám to nikdy nemůže vrátit, protože ta hudba to ví!
Fungování hudby s příběhem odehrávajícím se na plátně budete představovat i posluchačům ve Foru Karlín. Tedy ke stejnému dialogu budete hrát různé typy melodií. Jak tento nápad vznikl?
OGB: Tohle vyšlo z hlavy nás dvou s Brouskem. My jsme totiž magoři do trailerů, a když se potkáme, vždycky si nějaké hrajeme. Ten fakt oblíbený je k filmu 2012, který hrajeme pravidelně, když se trochu opijeme (smích). Muzika ve filmu, obecně, je strašně důležitá. I když člověk řekne sebebanálnější kravinu, pomocí hudby může vytvoří motiv, který na diváka zapůsobí.
JK: K tomuto tématu jsme napsali vlastně úplně bezobsažný dialog, který můžete slyšet v každém nekonečném seriálu, kde spolu lidi mluví občas jak po mozkové lobotomii. Používají věty beze smyslu jako: „Co na to otec, už to ví?“ a druhý herec na to nesmyslně reaguje. Pak je tam většinou dlouhá pauza vyplněná hudbou. A my chceme ukázat sílu hudby, kdy Ondřejové budou opakovat jeden a týž dialog stejnou intonací, jen orchestr bude hrát různé hudební podkresy. Romantický, hororový, melancholický… a uvidíte, jak to bude fungovat!
OGB: My sami jsme zvědaví, jak to bude fungovat (smích). Bude to totiž premiéra!
Kdy jste vy sami začali vnímat hudbu jako nezbytnou pro svůj život?
JK: Odjakživa. Máme doma knihu, do které moje maminka zapisovala, kolik jsem při narození vážil, měřil a spoustu dalších maličkostí z mého vývoje. No a u kolonky 1,5 roku je napsáno: „Hudbu slyší všude.“ A to mi zůstalo.
OGB: Mně byl ve čtyřech letech diagnostikován talent. Takže já, pod taktovkou svého otce, jsem byl nucen hrát na housle. A to mě vůbec nebavilo! Pak ale přivezli klavír a najednou se ve mně všechno změnilo. Zásadní zlom přišel ve dvanácti letech. To jsem se naučil hrát na kytaru a tento um využil na táboře, kde byla spousta pěkných holek… V tu chvíli byla hudba jasná volba!
Co se vám vybaví, když se řekne Tři mušketýři?
OGB: Mně se vybaví tlustý Portos, kterého hrál Christopher Reef. Ta postava mě bavila. Byl takový dobrý pankáč. Všichni ostatní byli moc poctiví fešáci.
JK: Mně se vybaví první setkání s divadlem. Ještě na konzervatoři jsem jako pianista doprovázel soubor v Celetné a právě tam se hrálo představení Tři mušketýři. Bylo to v roce 1998 a hráli tam tehdy ještě neznámi herci jako Marek Taclík, Matěj Hádek nebo Hynek Čermák. Jezdili jsme na zájezdy a já díky nim poznal celou Českou republiku. Tedy, pokaždé náměstí, hospodu a divadlo. No a od jisté doby se mi pod tímto názvem vybaví balet.
Ten, jehož premiéra se odehrála 23. března? Co vás při komponování inspirovalo?
JK: Ano, je to můj první klasický balet. Tři mušketýry jsem psal sedm měsíců. Tato samotářská, asociální práce skladatele je vykoupena tím, když jeho hudba zazní. A pokud se to navíc někomu líbí, je to úžasný pocit satisfakce. Co mě inspirovalo? Jednoznačně termín! Nevěřím na procházky v přírodě, tohle je prostě třeba vysedět.
Druhou půlku večera zahájí souboj klavírů. Co si pod tím můžeme představit?
OGB: Krásnou příležitost, ve které jsme spojili moje a Ondřejovy vášně, tedy klavír a humor. My s Ondřejem u piana strašně blbneme, to uvidíte!
JK: A já se zase vrátím k tomu, že bez toho gruntu to nejde. Oba Ondřejové jsou vynikající pianisti. Navíc se u nich kloubí i smysl pro humor, což není běžné. A já je za to strašně obdivuji. Pánové, klobouk dolů!
Co skladba Bruna Lucia Přecenechtělovského „Ogral“? Jméno tohoto skladatele není úplně známé…
JK: Bruno Maria Přecenechtělovský, neznámý skladatel, trochu přírodní úkaz. Narodil se roku 1712, zemřel roku 1913 a dost ho kopíroval Dvořák.
OGB: Ano, Dvořák z něj hodně vycházel.
Na co se ten večer těšíte?
OGB: Úplně na všechno! Na skladby, které zazní, na improvizaci a interakci s diváky.
JK: A na spojení nás všech se skvělým SOČRem, což je naprosto zásadní říct. Protože mít za sebou právě tuhle kapelu je hodně důležité!
Je něco, čeho se ten večer obáváte?
OGB: Ne! Protože bát se je blbost. Strach nemá v životě co dělat. Je to prostě úplně zbytečná blokáda.
JK: Určitě ne. My nejsme mozkoví chirurgové, pořád jde o zábavu, takže když se něco pokazí, no a co?!
Pozvěte nás…
OGB: Já nejsem úplný příznivce takových těch povrchních, umělých pozvání, ale na tuhle akci rád pozvu všechny. Všechny, kteří mají rádi humor a jakoukoliv hudbu. A kdo nemá rád hudbu, je blbec, takže všichni dobří lidé, přijďte!
JK: Zásadní je říct, že bude překvapeno nejen publikum, ale i SOČR! A překvapený orchestr, to se tak často nevídí.
