Jan Kučera: Život jazzmana a dirigenta nejde dohromady. Vždy si ale rád zajamuji

Jedna z nich vznikla jednoho říjnového dne minulého roku, jmenuje se Traveling Blues a je z pera Jana Kučery.

Jak dlouho vám skládání zabralo?

Traveling Blues vzniklo velmi rychle, během jediného dne, 31. 10. 2016. Je ovšem pravda, že jsem několik týdnů před tím přemýšlel, o čem by měla skladba být, jaký má mít průběh, jakou formu a během toho se zrodilo i hlavní téma. Takové promyšlení celkové koncepce, než napíšu první notu, je pro mě důležité. Chci mít vždy nejprve jasnou vizi, co a jak chci hudebně sdělit a mít skladbu pohromadě v hlavě. Pak si vše utřídím a ověřím u klavíru a napíšu skicu. Samotná práce na partituře je potom věcí spíše technickou a jde rychle od ruky.

Co bylo vaší inspirací?

Je to skladba o muzikantském cestování, které je nedílnou a výraznou součástí naší profese. Je to cestování za prací, někdy monotónní, někdy únavné, ale většinou objevné a krásné. V průběhu trubkového sóla jistě pozornému posluchači neunikne citace ze Scherza Dvořákovy Novosvětské symfonie, zde stylizovaná coby rytmická basová figura. Antonín Dvořák stihnul procestovat na svou dobu opravdu velký kus světa a toto nenápadné připomenutí jeho motivu je jakýmsi výrazem mého obdivu.

Co by měla v posluchači vyvolat?

To je asi hodně individuální, ale titul této programní skladby může posluchači napovědět. Lze ji vnímat i bez cestovatelských podtextů.

Váš skladatelský záběr je velmi rozsáhlý a různorodý, lze popsat, jak prožíváte uvedení skladby a její první „konfrontaci“ s publikem?

Každé provedení svých skladeb prožívám s očekáváním a reakce publika mi není lhostejná. Slyšel jsem nedávno vyjádření jednoho svého skladatelského kolegy, který tvrdil, že ho ohlas publika nezajímá a nevnímá ho. To mi přijde poněkud arogantní a pokrytecké. Každý skladatel hluboce touží po tom, aby jeho hudba měla u posluchačů ohlas, jinak nevidím důvod cokoli psát.

Já rád přiznám, že mě nesmírně potěšila výrazná odezva publika například při mých skladbách Tokyo Pulsing a Zrození, které SOČR uvedl v premiéře v minulých sezónách. Je to neuvěřitelně silný návrat energie a pozitivní impuls pro další kompoziční práci. SOČRu jsem za toto pravidelné uvádění mých děl upřímně vděčný, je v tom jistá kontinuita a návaznost na můj intenzivní styk s tímto orchestrem během mých dirigentských začátků.

Jaký vy konkrétně máte vztah k jazzu?

Jazz jsem vždy aktivně hrál na klavír a svého času i trochu na trubku, coby samouk. Se svým triem a se smyčcovým kvartetem Epoque Quartet jsem v roce 2000 natočil autorské CD „Stav beztíže“. Miluji improvizaci pro nekonečnou svobodu a okamžitý účinek, ovšem život jazzmana a dirigenta klasické hudby dost dobře skloubit nejde. Občasné příležitostné „jamování“ s jazzovými přáteli mě přesto vždy moc baví, kolektivní improvizace je jedna z nejkrásnějších forem hudebního tvoření!