Lukáš Vondráček před koncertem 4. listopadu
U příležitosti exkluzivního vystoupení Lukáše Vondráčka se SOČRem jsme umělce požádali o odpověď na pár otázek, které se přímo nabízejí v souvislosti s jeho závratným úspěchem v Soutěži královny Alžběty v Bruselu i při pohledu na život koncertního umělce jako takový.
Lukáši, bylo hodně složité najít termín, ve kterém by bylo možné uspořádat váš koncert v tuzemsku?
Kalendář mám teď velmi nabitý, takže snadné to nebylo. Jen během čtyř týdnů před pražským koncertem vystupuji v Belgii, Polsku, Norsku, Hong Kongu, Číně, Španělsku, Lucembursku a Makedonii. Už 6. listopadu mě čeká recitál v americkém Washingtonu. Není toho málo, ale těším se na každý koncert.
Tedy ještě jednou upřímné poděkování a klobouk dolů, mj. i při zvážení časového posunu, kterému musíte čelit. Znáte se z minulosti s Michałem Nesterowiczem?
Ano, absolvovali jsme spolu turné po Španělsku s Baskickým národním orchestrem a za pár týdnů nás čeká vystoupení v polské Lodži s tamní filharmonií. Michał je velmi seriózní, kvalitní dirigent s přirozenou autoritou. Naše spolupráce byla vždy inspirativní a bezproblémová
Jak se vyvíjel váš vztah k Prokofjevově 3. klavírnímu koncertu? Co pro vás bylo při jeho zvládnutí určující?
Jedná se o poměrně novou skladbou v mém repertoáru. Sergej Prokofjev byl bezesporu velký génius s nesmírně přesvědčivým a originálním hudebním rukopisem. Na vaši otázku ale bohužel odpovědět nedokážu, protože tímto způsobem o hudbě neuvažuji. Můj vztah k ní se vyvíjí každým dnem, podobně jako se vyvíjí má osobnost.
Vlivů je velká spousta a umělec by měl být schopen a ochoten je přijímat a třídit tak, aby ho posouvaly a naplňovaly. Samozřejmě můžeme hovořit o tematickém materiálu, frázování, dynamice a jiných specifických kvalitách či nedostatcích toho či onoho díla, ale pro mě to není podstatné. Řekl bych, že v současnosti všechno příliš analyzujeme a rozebíráme do nejmenších detailů. Hudba má být osobní a emocionálně silná, ať si v ní každý najde to, co ho inspiruje, těší či dojímá.
O Soutěži královny Alžběty už bylo řečeno mnohé. Proč jste do ní vlastně vstupoval? Nepředpokládám, že byste byl umanutý vítězstvím, určitě vás zajímaly i další okolnosti, nabyté zkušenosti. Co konkrétně jste očekával a co skutečně získal – nahlíženo s odstupem času a zklidněnými emocemi?
Žijeme ve společnosti, která si potrpí na různé tituly a ráda srovnává. Byť se mi to nelíbí a hudební soutěže považuji v podstatě za nesmyslné, usoudil jsem, že nastal správný čas zkusit v Bruselu štěstí. Nikdy jsem nepochyboval o tom, že mám jako muzikant co nabídnout, ale člověk si občas potřebuje sáhnout na dno sil, aby naplnil svůj potenciál.
Samozřejmě mi bylo jasné, že vítězství mi nikdo nezaručí, ale kdybych si nemyslel, že mohu vyhrát, do Belgie bych nejezdil. Přineslo mi to spoustu stresu, ale i nezapomenutelných zážitků. Dal jsem do toho vše. Srdce, duši, pot i slzy. Z českého pohledu je to historický úspěch, kterého si velmi vážím, a budu nadále pracovat, abych důvěru nezklamal.
V jednom rozhovoru jste zmínil, že je třeba stále hledat inspiraci, aby bylo možné se zlepšovat. Co tedy konkrétně potřebujete nacházet na své cestě za dalším posunem?
Inspirace je všude kolem nás. Pro mě to může být třeba dobrá kniha, láhev vína, krásná žena, příroda a spousta dalších věcí.
Každopádně věřím, že práce nevyplňuje váš život beze zbytku. Dopřál jste si trochu poklidné léto? Jak vlastně odpočívá klavírista, který je zvyklý cvičit deset hodin denně? Je možné, nebo dokonce nutné, si jednou za rok odpočinout i od nástroje?
Léto jsem si užil, ale zrovna poklidné nebylo. Koncertoval jsem na festivalech v Německu, v ruském Petrohradu, ve Švýcarsku, Polsku, Norsku, pobýval jsem v Asii. Také jsem debutoval s Philadelphia Orchestra v USA. Z toho jsem měl radost, jelikož se jedná o jeden z nejlepších světových orchestrů.
Od dob, kdy jsem cvičil deset hodin denně, už uplynula spousta let. V dnešním zápřahu by to jednak nebylo reálné a také si nemyslím, že by to bylo nutné. Často o hudbě přemýšlím, třeba v letadle. To mi někdy dá víc, než dlouhé hodiny u nástroje. Odpočinul bych si rád někde na pláži se skleničkou dobrého nápoje a doutníkem. Ale na to bohužel v nejbližší době nebude čas.
Žijete v americkém Bostonu. Čím vám toto město učarovalo, proč jste se rozhodl tady po studiích zakotvit?
Domov je tam, kde žijí lidé, se kterými je nám dobře. Na městech, místech nebo světadílech mi nezáleží, stejně přirozeně a komfortně se cítím v Bostonu, Praze nebo třeba v Asii. Do budoucna velké plány nedělám, rád se nechám překvapit.
