Mário Bihári: Zuzaně Navarové děkuju do nebes

Koupit vstupenku

Začínal v kapele Zuzany Navarové, kde se naučil drilu i pokoře. Mário hraje převážně populární lidovou hudbu, romské písně a také vlastní tvorbu. K vážné hudbě se tak vrací poprvé od svých studií a na spolupráci s kolegy sólisty i celým orchestrem se už velice těší.

Kdy jste začal o hudbě uvažovat jako o své profesní dráze?

Zhruba ve svých osmi letech jsem začal mít představy o tom, jak hraju na pódiu s vlastní kapelou. Sen se mi splnil, když jsem byl ještě na konzervatoři, a to přesně 6. listopadu 1998 v Chomutově, kdy jsem poprvé vystupoval na pódiu se Zuzanou Navarovou a kapelou KOA. Vlastní kapelu Bachtale Apsa jsem pak založil v roce 2009.

Kdy a kdo vás přivedl k hudbě?

Rozhodli to vlastně rodiče (smích). Když jsem v osmi letech přišel o zrak, nastoupil jsem do Levoče na základní školu. Při zvažování střední školy to byli oni, kdo rozhodl, že půjdu studovat hudbu na konzervatoř Jana Deyla. Já, přestože ten sen tam v mládí byl, jsem hudbu v té době vůbec dělat nechtěl, byl jsem puberťák a měl vlastní hlavu. Rodiče se mnou ale nediskutovali a já jsem jim za to dnes velmi vděčný!

Kdy se to zlomilo, kdy jste začal mít hudbu rád a přijal ji jako svoji budoucí profesi?

Během studia mě hudba začala bavit víc a víc. Učil jsem se na sobě makat a to se mi začalo líbit. Tohle období, obecně, bylo krásný. Studium, kamarádi, zábava… Občas jsem trochu hřešil na svůj talent, takže jsem ze začátku cvičil málo. Ale právě ta škola mě naučila drilu.

Veřejnost si vaše jméno spojí asi hlavně s akordeonem. Jak jste se k tomuto nástroji dostal a čím vás nejvíce zaujal?

Jiná možnost vlastně ani nebyla (smích). Od svých sedmi jsem hrál na klavír, ale můj učitel klavíru uznal, že pokud se chci dostat na konzervatoř, s klavírem to nepůjde. A tak jsem začal s akordeonem. Samotnému nástroji jsem přišel na chuť vlastně až během druhého ročníku, kdy jsem uměl zahrát věci, které jsem chtěl. Postupem času jsem si mohl začít sám vybírat skladby k učení. To jsem na nich pak i rád pracoval. Cvičení mě dokonce bavilo!

Můžete popsat, jak probíhá učení na nástroj obecně, jak se připravujete na hraní nových skladeb? Učíte se z not nebo z poslechu samotné skladby?

Všichni nevidomí se učí skladby z not postupně, a hlavně co je důležité, úplně nazpaměť! To je vlastně ten největší rozdíl, musíte se všechno, hned od začátku, naučit nazpaměť. To je ten největší rozdíl mezi nevidomými a zdravými lidmi, kteří vše okamžitě vidí v notách, mohou listovat, vracet se k pasážím.

V roce 1998 jste začal hrát se Zuzanou Navarovou v kapele KOA, společně jste vydali 6 alb, získali ocenění, můžete říct k této spolupráci víc? Jak vznikla, jak probíhala, co pro vás tato zkušenost znamenala?

Díky Zuzaně tady teď spolu sedíme, jí vděčím za všechno. Spolupráce s ní, i když jen šest let, to bylo skvělý období. V době, kdy jsem v KOE začínal, jsem byl dvacetileté ucho. Naštěstí ne úplně zblázněné! Chtěl jsem se učit a poslouchat zkušenější muzikanty. Kolegové z kapely jako František Raba nebo Iván Gutieérrez mi dali hodně. Naučili mě poslouchat se navzájem, pokoře a taky nehrát tam, kde hrát nemáš. Když totiž vyjdete školu a dostanete se do nějaké profesionální kapely, zjistíte, že vlastně nic neumíte. Umíte hrát na nástroj, ale o hudbě jako takové se naučíte až praxí a posloucháním.

„Díky Zuzaně tady teď spolu sedíme, jí vděčím za všechno. V době, kdy jsem v KOE začínal, jsem byl dvacetileté ucho. Naštěstí ne úplně zblázněné! Chtěl jsem se učit a poslouchat zkušenější muzikanty.“|foto: Ilona Topolová

Máte vlastní kapelu Bachtale Apsa. Je váš repertoár zaměřen primárně na romskou hudbu?

Byl, teď už ne. Po letech jsem si udělal své vlastní CD s mými vlastními skladbami. Je téměř celé v češtině nebo ve slovenštině. Jelikož už moc nechci hrát tradicionální romskou hudbu tak se tam romština objevuje už jen minimálně. Chci hrát vlastní tóny a vrátit se k vlastní tvorbě.

Koncert je pro Nadační fond Světluška, celý výtěžek bude věnován právě na hudební nástroje, ale také na přepis not do Braillova notopisu. Je pro vás důležité – jako pro nevidomého muzikanta, aby takto instituce muzikantům pomáhaly?

Určitě! Noty jsou strašně důležitý. Já sám je tedy nepotřebuji, protože hraji populární lidovou hudbu. Znám spoustu vynikajících muzikantů, kteří hrají klasickou hudbu a noty potřebují. Bohužel není vůbec jednoduché se k nim dostat. Teda hlavně k novým notám, které jsou potřeba také pro děti na školách. I pro samotné učitele, aby roky neučili pořád ty samé skladby dokola, takže za sebe moc děkuji za podporu!

Ohledně koncertu, zvažoval jste účinkování, nebo to pro vás byla jasná volba, že se takového projektu zúčastníte?

S dramaturgem orchestru Josefem Třeštíkem jsme spíš hlavně zvažovali, co vlastně vůbec hrát. Jak jsem už říkal, učení nové skladby pro nevidomého není tak rychlé, museli jsme tedy vycházet z mého repertoáru. Rozhodli jsme se tedy pro dvě romské písně a aranže rozepíše můj kamarád Petr Wajsar. Já se na tu spolupráci hrozně těším. Nejen s orchestrem, ale také s dirigentem, jehož znám pouze podle jména a slávy, která toto jméno obestírá. Také v Obecním domě jsem ještě nikdy nehrál. Bude to pro mě úplně nová zkušenost!