Na slovíčko s Michalem Kaňkou

Jsem na čtrnáctidenním zájezdu s Pražákovým kvartetem. 7. listopadu, v den výročí VŘSR, jsme cestu zahájili koncertem v krásném sále Petrohradské filharmonie. Hned další den jsme se přemístili na naše každoroční turné do USA. V Americe máme tentokrát naplánovaných sedm koncertů.

A po návratu domů vás čeká koncert se SOČRem a pane dirigentem Peškem. Jak často se s tímto umělcem na pódiích potkáváte?

Docela pravidelně – i když asi méně často, než bych si sám přál. Naše spolupráce probíhá vždy v krásné a příjemně tvořivé atmosféře.

Elgarův koncert máte jistě v repertoáru už pěkných pár let. Kolik vlastně?

Vzpomínám si, jak jsem se ho učil během vojenské služby v Armádním uměleckém souboru. Byl to rok 1984. Krátce nato jsem ho hrál poprvé právě se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu. S tímto provedením se bohužel pojí i jedna nepěkná vzpomínka: Hostující litevský dirigent mi před první zkouškou řekl, že se mu ta skladba vůbec nelíbí a proč ji vlastně hraji! Nebyla to právě nejlepší inspirace…

Najdou se i příjemné zážitky, na které v souvislosti s interpretací Elgarova koncertu jen tak nezapomenete?

Samozřejmě, už proto, že jde o nádhernou hudbu a pro cellisty o jeden z nejvýznamnějších koncertů. Vždy se těším na pomalý závěr čtvrté věty, který je tak působivě vystavěn, že mi při hraní běhá „mráz po zádech”. To se mi jindy stává snad jen u koncertů A. Dvořáka nebo B. Martinů.

To dílo musíte mít naprosto pod kůží. Prozraďte, když jste ho teď „oprašoval“ pro SOČR, kolik dnů jste mu – upřímně – věnoval?

Přiznám se, že jsem neměl Elgara dost dlouho na programu. Proto jsem se do oprašování vrhnul už v srpnu. Věděl jsem, že jakmile začne sezona, nezbude vedle kvarteta a učení na dvou školách mnoho volného času ani fyzických sil na nějaké velké cvičení. Navíc hned 2. prosince odlétám na sólový zájezd do Japonska, kde střídám další dva recitálové programy. Takže – přesný počet dnů těžko spočítám, ale zpravidla se na všechny své koncerty snažím samozřejmě připravovat co nejpoctivěji.

Jak prožíváte koncerty v doprovodu symfonického orchestru?

Osobně velmi intenzivně. A vůbec si myslím, že to je pro interpreta vždy ten nejkrásnější moment. Velké sály, velké množství posluchačů, plný zvuk symfonického orchestru… Nádhera! Já měl obrovské životní štěstí, že mě tato speciální atmosféra nikdy nestresovala, ale naopak motivovala. Takže si na pódiu opravdu užívám a věřím, že se můj pocit přenáší i na všechny posluchače v sále.