„Nevidomý hudebník má v sobě jinou energii. Známé tóny lidem podáme úplně jinak,“ říká Simona Němcová

Eva s orchestry již vystupovala, i přesto ale cítí velkou zodpovědnost a lehkou obavu. Pro Simonu to bude velká premiéra a pozvání orchestru vnímá jako velkou příležitost a dobrodružství.

Pamatujete si přelom, kdy jste se chtěly stát profesionální hudebnicí?

Eva Blažková: Přesto, že jsem vyrůstala v nehudebním prostředí, jelikož rodiče nejsou muzikanti, hudba mě provázela celý život. Na základní škole jsem se pak začala učit hrát na zobcovou flétnu a klavír a už tehdy jsem byla rozhodnutá se hudbě věnovat. Je to pro mě místo, kde se mohu svobodně vyjádřit a být sama sebou.

Simona Němcová: Já vyrůstala na Kabátech a The Offspring (smích). V první třídě jsem začala hrát na flétnu a klavír, ta pravá vášeň ale přišla až na druhém stupni základní školy, kdy jsem pocítila potřebu jít na konzervatoř. Od té doby se snažím, aby hudba nebyla jen mojí profesí, ale hlavně mojí radostí.

Byla pro vás příčná flétna jasnou volbou?

EB: Ano. Příčná flétna mě odjakživa přitahovala. Miluju barvu zvuku i charakter tohoto nástroje.

SN: Pro mě byla příčná flétna alternativa k zobcové flétně, na kterou jsem původně začínala. Na konzervatoři ala tento obor ještě nebylo možné studovat, tedy mi paní profesorka vlastně „poručila“ přejít na příčnou flétnu. Už na ni hrála Eva, s kterou se známe dlouho, což mě ve změně nástroje hodně podpořilo.

Evo, vy studujete i klasický zpěv, jak lze tyto dvě aktivity skloubit na profesionální úrovni?

EB: Tyto dva obory pěstuji od dětství, tedy to pro mě není o zvládání ve smyslu času, které je samozřejmě náročnější. Specifikum dvouoborovosti vnímám spíše v tom, že v sobě člověk obecně musí živit maximální zaujetí pro oba obory. Nenechat se strhnout jedním nebo druhým.

Nevidomý hudebník má v sobě jinou formu energie, tedy můžeme lidem zprostředkovat známé tóny úplně jinak. Dokonce i emoce jako lásku, bolest, smutek, radost…, které jsou v klasické hudbě obsaženy, předáme jiným způsobem. Já pevně věřím, že jakmile se do naší hry zaposlouchají a začnou ji vnímat, tak podlehnou.Simona Němcová

Máte za sebou vystoupení sólová i s orchestrem, u nás i v zahraničí, účastníte se hudebních kurzů a mnoho dalšího. Je možné určit moment, vystoupení nebo setkání, které vás formovalo do hudebnice, kterou jste nyní?

EB: Každý koncert, jen s klavírem nebo s celým orchestrem, je hrozně důležitý. Když hraji s orchestrem, připravuji se déle a dává mi to úplně jiný vnitřní pocit než komorní vystoupení.

Vždy je ale třeba se speciálně připravit na ten konkrétní okamžik na pódiu.

Simono, vy studujete na konzervatoři pátým rokem flétnu a čtvrtým rokem akordeon. To je velice netypické spojení. Jak jste na tuto kombinaci přišla?

SN: To je velice zvláštní historka (smích). Když jsem byla v sedmé třídě, profesorka, u které jsem v té době učila, ze školy odcházela. Při té příležitosti nás všechny pozvala na takové menší rozloučení s občerstvením, kde jsem se jí svěřila s obavou ze studia klavíru na konzervatoři. Byla přesvědčená, že to zvládnu, pak ale dodala, že jedinou variantou jsou místo klavíru varhany nebo akordeon.

Moje maminka si vždy přála, abych na akordeon hrála, což jsem paní profesorce ihned řekla s tím, že mně by se to vlastně taky líbilo. Hned jsme vyrazily do jiné třídy za nevidomým profesorem, který na mě sáhnul, konstatoval, že jsem disponovaná, vysoká, záda mám v pořádku a že tedy začneme od září. A tak se stalo, že od svých 14 let hraji na akordeon a jsem velice ráda!

Vzpomenete si na pocit, když vám zavolal dramaturg SOČRu a přizval vás ke společnému koncertu?

EB: Přiznám se, že jsem byla docela v šoku. Ale v takovém tom příjemném! Je to velká zodpovědnost. Najednou nejste na pódiu sama, ale s celým orchestrem, který já vnímám jako velkou oporu. Zároveň ale také jako velkou zodpovědnost. Pokud to pokazím, zničím práci všech.

Je skvělé, že se tento koncert koná. Je to příležitost, jak ukázat takové to rovné uplatnění, což je teď dost aktuální téma. Klasická hudba je specifická svoji pestrostí, každé období v sobě má jiný náboj, je rozmanitá, a to platí i pro muzikanty, kteří ji hrají.Eva Blažková

SN: Já jsem s orchestrem ještě nikdy nehrála, tedy můj první pocit byl: „Ty jo! To bude velká výzva!“ Od té doby si to snažím představit. Vnímám to jako velké dobrodružství, těším se na ten náboj na pódiu a hudební harmonii, která tam určitě vznikne.

V čem vnímáte výjimečnost koncertu, kdy se na pódiu potkají přední osobnosti klasické hudby, vidomí i nevidomí?

EB: Je skvělé, že se tento koncert koná. Je to příležitost, jak ukázat takové to rovné uplatnění, což je teď dost aktuální téma. Klasická hudba je specifická svoji pestrostí, každé období v sobě má jiný náboj, je rozmanitá, a to platí i pro muzikanty, kteří ji hrají.

SN: Za tuto možnost jsem velice vděčná a je důležité, že i veřejnost to zajímá. Že přijdou, zaplatí vstupné. Že chtějí poznat naši práci. Nevidomý hudebník má v sobě jinou formu energie, tedy můžeme lidem zprostředkovat známé tóny úplně jinak. Dokonce i emoce jako lásku, bolest, smutek, radost…, které jsou v klasické hudbě obsaženy, předáme jiným způsobem. Já pevně věřím, že jakmile se do naší hry zaposlouchají a začnou ji vnímat, tak podlehnou.