Ondrej Lenárd na Pražském jaru: vydařený „záskok“

Letošní mimořádně úspěšný ročník Pražského jara neztrácí dech ani v cílové rovince. Předposlední den festivalu, v sobotu 2. června, byla zcela zaplněná Smetanova síň Obecního domu svědky mimořádně kvalitního provedení Requiem, op. 89 Antonína Dvořáka. Podle původního programu měl koncert dirigovat Vladimír Válek, avšak ze zdravotních důvodů nemohl vystoupit. U dirigentského pultu jej nahradil proslulý slovenský dirigent Ondrej Lenárd, což se ukázalo jako šťastná volba.

Dvořákovo Requiem je vzhledem ke svému rozsahu, komplikované struktuře a vysokým nárokům na všechny složky vokálně instrumentálního aparátu interpretačně mimořádně náročným dílem. Projevilo se to již při jeho světové premiéře 9. října 1891 v Birminghamu: přestože provedení dirigoval sám skladatel, došlo na jednom místě téměř ke kolapsu, ze kterého interpreti vybruslili jen s velkými obtížemi. Při sobotním pražskojarním koncertu se naštěstí nic podobného nestalo. Právě naopak. Ondrej Lenárd dirigoval celé dílo s velkým nadhledem, bez okázalosti, se zřetelnými gesty směrem k orchestru, sboru i sólistům a bylo zřejmé, že má celé dílo „pevně v rukou“.

Svědomité nastudování však nebylo na překážku živé muzikálnosti, která je pro Lenárdův interpretační styl příznačná. Projevilo se to zejména ve volbě poměrně živých temp, která kupodivu ani takto vážně laděnému dílu neubrala nic na jeho důstojnosti a hloubce. V tomto pojetí nejlépe vyzněly pasáže s jasnější atmosférou (fuga Quam olim Abrahae nebo Domine Jesu Christe), které vytvořily účinnou protiváhu chmurně laděným částem první poloviny díla. Jedním z nejpůsobivějších míst provedení byla skvěle vystavěná závěrečná gradace oddílu Lacrimosa.

Symfonický orchestr Českého rozhlasu znovu prokázal svoje kvality jak v celkovém zvukovém dojmu, tak v jednotlivých sólech. Za všechna jmenujme alespoň houslové sólo koncertního mistra v části Hostias. Výrazným kladem hry orchestru byl také sytý, kompaktní zvuk smyčcové sekce, která má v díle důležitou úlohu při opakovaných vstupech s ústředním motivem díla. K celkovému kladnému dojmu z provedení přispěla – s určitými výhradami – také čtveřice sólistů Pavla Vykopalová, Kateřina Jalovcová, Aleš Briscein a Zdeněk Plech. Každý se se svým partem vyrovnal úspěšně, ale hlasy zněly lépe při sólových výstupech než společně v kvartetu, kde bylo přece jen patrné, že zabarvení jejich hlasů spolu příliš neladí.

Pražský filharmonický sbor připravený sbormistrem Lukášem Vasilkem byl tradičně výborný. V některých pasážích byl však pohlcován zvukem orchestru, což lze možná přičíst na vrub ne právě ideální akustice Smetanovy síně.

Uvedení Dvořákova Requiem lze považovat za chvályhodný dramaturgický počin. Přestože v posledních letech lze zaznamenat mírně se zvyšující zájem o toto dílo, stále lze hovořit o jeho nedostatečném docenění. Provedení, kterého jsme byli svědky v předposlední den letošního Pražského jara, je pro něj tou nejlepší propagací.