Ondrej Lenárd: Umění je balzám na duši v dnešní hektické době

22. září 2016

Přinášíme vám rozhovor s šéfdirigentem Symfonického orchestru Českého rozhlasu Ondrejem Lenárdem, který byl 21. září 2016 hostem na ČRo Dvojka.

Mnoho lidí nešetří chválou vašeho angažmá u SOČR, které trvá už od roku 2011. Cítíte i vy sám, že se orchestr pod vaším vedením posunul?

Vadí mi, když se noví šéfové po nástupu do funkce začnou vychloubat tím, kam orchestr dostanou.

My máme tu čest přebírat štafetu od našich předchůdců, kteří tu něco zanechali. Když nastupujete k orchestru, je to možná jen změna barvy, interpretace – kterou ale třeba můj nástupce bude kritizovat.

Pro mě je však hlavním kritikem publikum. Ve zpětném ohledu na naše koncerty mohu říci, že mě těší dvě věci. Zaprvé jsme orchestr, který hraje s nasazením, jaké jsem za svého života nezažil. Hraje s ohromným muzikantským přesvědčením, jeho členové hrají i tělem, žijí s tou hudbou. A druhá věc, která je pro mě motivací: Opovaž se zklamat. To je síla, která vás neustále žene k něčemu lepšímu. Není nic krásnějšího, než když se tyto dva faktory spojí v dokonalé symbióze.

S nasazením dirigovat dvouhodinový koncert, to je zároveň i velký sportovní výkon. Jak se udržujete v kondici?

Dirigování je o souhře celého těla, ale nejvíce ze všeho zatěžuje nohy. Když po koncertu scházím z pódia, tak mě strašlivě bolí pravá noha. Vždy to nějak rozchodím, ale každý si v tu chvíli myslí, že se mi snad něco přihodilo. Když však stojíte u pultu, tak žádné bolesti nevnímáte.

Čtěte také

A jako sportovci mají všelijaké pomůcky, kterými posilují své tělo, tak pro mě je to moje zahrádka. Tam člověk musí neustále klekat a vstávat, je to zkrátka neustálý pohyb. Kdybych jen přišel domů a nic nedělal, tak to svalstvo rychle ochabne. Člověk se musí o své tělo starat.

Váš tatínek byl truhlář, jste po něm manuálně zručný?

Ale ano, já jsem velmi často navštěvoval jeho dílnu, ale měl jsem panický strach z cirkulárky a celkově ze všech ostrých nástrojů. Mně ale dřevo strašně voní. Je to kus života, kus Země. Můj otec byl spíš umělecký truhlář, vyřezával všelijaké obrázky do nábytku. Ale vyrobil mi také mojí první taktovku – bohužel jsem ji zlomil na jedné zkoušce, když jsem s ní omylem zavadil o pult. Ale stále ji mám.

Vy jste si nikdy neudělal vlastní taktovku?

Ondrej Lenárd

To ne, to už je dnes specializovaný obor. Říká se, že aktovka se nesmí chvět, takže to nemůže být jen tak ledajaké dřevo. A také musí dobře držet v ruce, protože je ostuda, když dirigentovi vypadne. Dnes už také jsou laminátové taktovky, které se nelámou. Samozřejmě je to dáno i tím, že s nimi dirigenti kdysi hodně klepali – třeba Arturo Toscanini třískal taktovkou o pult a lámal tak jednu za druhou. Ale moderní taktovky jsou opravdu vynikající.

Jakou roli plní taktovka v ruce dirigenta? Proč to nejde jen gestem ruky?

Kdysi nás učili, že taktovka je prodloužená ruka dirigenta, jsou ale dirigenti, kteří dirigují bez taktovky. Já osobně ji považuji za součást ruky, dost často ale také aktovku skládám a diriguji rukama. Vzpomínám si na výrok profesora Talicha, že každý dirigent, který by chtěl předstoupit před orchestr, by měl nejdříve dirigovat sbor. Protože s ním se dirigentovy ruce naučí zpívat. Vždy si na tato slova vzpomenu, když přijdou určité pasáže v Mahlerovi nebo u Čajkovského, a taktovka mi tam začíná vadit.

Povězte nám, co SOČR čeká v jubilejní 90. sezoně? A na co se vy osobně těšíte?

Já si pomalu plním své povinnosti vůči skladatelům, z nichž mám doslova strach, to se vám přiznám. Hned první koncert je Beethovenova Eroica, kterou jsem sice už dirigoval, ale mám z tohoto díla velký respekt. Dále je tam třeba symfonická báseň Život hrdinův Richarda Strausse, Prokofjevova suita Romeo a Julie nebo Čajkovského Manfred, kterého miluji. A k závěru sezony moje oblíbená Mahlerova Symfonie č. 2.

Musím ale říci ještě jednu věc. Žijeme ve strašně hektické době, nepokoji, nejistotě. A já si myslím, že lidé potřebují balzám, aby si trošičku pohladili dušičku a nadechli se něčeho krásného. Hlavní úlohou umění je podle mě právě tato duchovní potrava, kterou dnešní člověk nesmírně potřebuje.

O zálibě v myslivosti, koncertování v Japonsku i demokracii a diktatuře v hudbě si můžete poslechnout zde.

autoři: Jiří Holoubek , ert
Spustit audio