Při vystoupeních mi stále běhá mráz po zádech, říká Mario Mesany. Čeká ho koncert v roli sólisty

„Nestává se často, že si člověk zahraje sólový koncert se svým domovským orchestrem,“ říká Mario Mesany - Foto: Martin Straka

„Nestává se často, že si člověk zahraje sólový koncert se svým domovským orchestrem,“ říká Mario MesanyFoto: Martin Straka

Mario Mesany vstoupí jako jeden ze sólistů koncertu řady S, který se koná v úterý 6. března 2018 v prostorách Studia 1 na Vinohradské 12. V orchestru je již řadu let, věnuje se také pedagogické činnosti a vedení kapely.

Jak a s jakými pocity a myšlenkami se připravujete na své sólové vystoupení ve Studiu 1? 

Moc se na tento koncert těším. Nestává se často, že si člověk zahraje sólový koncert se svým domovským orchestrem. Navíc, hrát před publikem ve studiu i před početným publikem u rozhlasových přijímačů současně je výzva. Nic se nedá vrátit ani přetočit. 

Když bychom připustili, že máte pomyslnou stupnici oblíbených autorů flétnových děl, kam mezi nimi řadíte Františka Bendu?  

František Benda by byl na této stupnici jako jeden z autorů na úplném vrcholu. Za prvé je to český autor, který se dokázal výrazně prosadit v zahraničí v nemalé konkurenci. Na dvoře Bedřicha II. Velikého to určitě nebylo jednoduché. A za druhé jsem se setkal s jeho krásnou flétnovou sonátou F dur již jako flétnový elév a hned mě vzala za srdce. 

Patříte ke známým a výrazným tvářím SOČRu. Jeho členem jste už od roku 1987, nepochybně jste za tu dobu nashromáždil spoustu zážitků. Na které koncerty, nahrávání, osobnosti rád vzpomínáte?  

Za třicet let člověk odehraje stovky možná tisíce koncertů a spolupracuje s desítkami výrazných uměleckých osobností. Musím říct, že při některých vystoupeních se mi stále stává, že cítím, jak mi v dobrém slova smyslu běhá mráz po zádech, a naplňuje mě to pocitem, že moje práce má smysl. Jsou i zážitky, na které se s odstupem času dívám s nadhledem, ale byly to okamžiky plné adrenalinu. Například, když jsem přišel na generální zkoušku před pražskojarním koncertem s jazzovou legendou Herbie Hancockem, otevřel jsem svoje pouzdro na flétnu a nástroj tam nebyl. Do zahájení zkoušky zbývalo patnáct minut. Slavný jazzman tehdy projevil naprostý klid, zeptal se mne, jak bydlím daleko, a řekl, že počká. Můj syn zabalil flétnu do ručníku a běžel mi naproti. Začátek jsem stihl, ale do dneška mě provází sny s podobnou tematikou. 

Liší se zásadně výkony dnešního SOČRu od těch, které si vybavujete z doby svých začátků v orchestru?  

Myslím, že všechny orchestry na světě dnes hrají jinak, než před třiceti lety. Je to podobné, jako když se díváte na starší film. Nejde ani tak o kvalitu, ale hlavně o způsob interpretace. Mění se vkus posluchačů, dirigentů i hráčů. V každém případě přístup hudebníků k nastudování i provedení díla je stále stejný. Každý do toho jde naplno. Bez tohoto nasazení by to nemělo smysl a nebavilo by to ani posluchače ani muzikanty. Jistý rozdíl tu ale je. Dřív bylo na vše víc času. Dnes se musí dirigenti i hudebníci vyrovnat s tím, že i velice náročnou skladbu je třeba nastudovat při malém počtu zkoušek a výsledek musí být stoprocentní. Ale to už si žádá dnešní uspěchaná doba. 

Do vašeho profesního života patří i práce pedagogická a vedení Rožmberské kapely. Kdy jste v těchto sférách naposledy zakusil tvůrčí, umělecké radosti? 
Možná uspokojení, pocit úspěchu a smyslu? 

Bude to znít možná jako klišé, ale zažívám to stále. Na konzervatoři i na HAMU mám mladé studenty, kteří mi svým nadšením a svými leckdy již profesionálními výkony vracejí všechnu práci a úsilí, které do nich vkládám. Má to velkou výhodu. Při každodenním kontaktu s mladými lidmi člověk nestíhá stárnout (alespoň doufám). Při interpretaci staré hudby v Rožmberské kapele se vracím k základům a kořenům evropské kultury. Dnes již nezvyklý zvuk nástrojů, polyfonické vedení hlasů, ale i krystalicky čistá harmonie tanců z renesančních sbírek je pro mne neuvěřitelně občerstvující. Jen mě mrzí, že na to mám méně času než bych si přál. 

Máte tři děti, dokonce už i vnučku, byť v odlehlé Austrálii. Jde muzika dál vaším rodem? 

Mám velikou radost, že pro všechny moje děti je hudba nedílnou součástí života. Moje nejstarší dcera Klára se sice v Austrálii živí jako zahradní architektka, ale po večerech se i se svým manželem věnuje domácímu muzicírování. Dokonce se zapojuje i osmnáctiměsíční vnučka, která svými kreativními vstupy s paličkou v ruce posunuje umělecké dílo ještě o úroveň výše… Oba moji synové mi aktivně vypomáhají v Rožmberské kapele a každý má ještě své vlastní hudební sdružení, se kterými zkoušejí a vystupují na veřejnosti. 

Autor:  Jitka Novotná

Nové články v rubrice

Sledujte nás

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace