Ráchel Skleničková: Bez Světlušky bych nemohla mít nic z toho, co mám. A stále mi pomáhá

Bez Světlušky bych nemohla mít nic z toho, co mám, jelikož hlavně v začátcích mi moc pomohla. A pokračuje v tom dál! - Foto: Archiv Ráchel Skleničkové

Bez Světlušky bych nemohla mít nic z toho, co mám, jelikož hlavně v začátcích mi moc pomohla. A pokračuje v tom dál!Foto: Archiv Ráchel Skleničkové

Ráchel Skleničková, úžasná nevidomá klavíristka, která má tak vytříbený sluch, že se při hře na pódiu dokáže orientovat jen podle dirigentova dechu. Mluví několika světovými jazyky včetně finštiny, ráda „paří onlinovky“, ráda by vyrazila na studijní pobyt do Finska a na možnost zahrát si se SOČRem se velmi těší.

Koupit vstupenku 

Co konkrétně pro vás hudba znamená?

Cítím, že je to moje poslání. Způsob, jak můžu komunikovat se světem, se svým okolím, jak věci měnit. Pro mě je to ještě navíc spojené s křesťanskou vírou, je to pro mě způsob jak šířit Boha na zemi. 

Kdy jste začala o hudbě uvažovat jako o své profesi?

Já jsem hudbu dělala od malička. Hrála jsem na zobcovou flétnu, zpívala, ale o hudbě jako o své profesní kariéře jsem začala uvažovat až na gymnáziu ve svých čtrnácti letech. Tam jsem si doslova vydupala konzervatoř Jana Deyla a od té chvíle jsem si už byl zcela jistá. 

Hra na piano byla vaše jasná volba?

I když mě piano vždycky přitahovalo, tak v tomto případě si piano zvolilo mě! (smích) Jak jsem ho poznala, chtěla jsem jen hrát a hrát. Vše ostatní šlo stranou a já od svých čtrnácti let chtěla být už jen klavíristkou.  

Je možné určit moment, vystoupení nebo setkání, které vás formovalo do hudebnice, kterou jste nyní?

Těch bylo! Já jsem postupovala po stupínkách. Mezi nejlepší momenty určitě řadím hru s orchestrem na Pražském jaru nebo třeba když jsem mohla poslouchat klavíristu Garricka Ohlssona, mého idola. Ale asi ten největší a nejdůležitější zážitek, který zatím převažuje vše, to je koncert na Pražském jaru 30. května 2016. To byl splněný sen! Tam jsem v podstatě zapomněla, kdo je divák a kdo účinkující. To, jak se vše propojilo v jedno, že to se vůbec nedá popsat. Úplný transcendentální zážitek. Prostě krásný! 

I když mě piano vždycky přitahovalo, tak v tomto případě si piano zvolilo mě! (smích) Jak jsem ho poznala, chtěla jsem jen hrát a hrát - Foto: Archiv Ráchel Skleničkové

I když mě piano vždycky přitahovalo, tak v tomto případě si piano zvolilo mě! (smích) Jak jsem ho poznala, chtěla jsem jen hrát a hrátFoto: Archiv Ráchel Skleničkové

V roce 2016 jste nastoupila na AMU, jak se vám tam studuje?

AMU považuji za další splněný sen. Jsem studentkou pana Klánského, a to je člověk nesmírně charizmatický, který umí poradit. Jako připomínku řekne třeba jen jednu větu, která ale vždy velmi trefně sedne! A když posloucháte a snažíte se to udělat tak, jak vám radí, to je pak jako kouzlo. Vychází mi vstříc i co se týká tempa studia. Tedy se buď scházíme častěji a kontrolujeme noty, nebo se scházíme o to méně, abych já si to stihla usadit. To je hrozně důležité. 

Jak často začleňujete do svého repertoáru nové skladby?

Vzhledem k mému studiu se to všechno řídí především školním tempem. Tedy dle požadavků se snažím každý rok začlenit novou skladbu z každého stylového období. Tedy za rok zvládnu jednu klasickou sonátu, jeden delší romantický přednes a dvě až tři etudy. Kdybych měla volnější pole působnosti, obměňovalo by se to určitě víc. Osobně bych raději studovala více přednesů, ale kvantitativně by to stále odpovídalo 

Při koncertě by měl mezi sólistou, orchestrem a dirigentem fungovat určitý typ chemie. Jak vy tento vztah s muzikanty navazujete?

Jednoznačně nejdůležitějším článkem je dirigent. Ten zmůže strašně moc, nejen se mnou, ale především s orchestrem (smích). Dám opět jako příklad Pražské jaro. Prudší pohyby dirigenta Jakuba Kleckera na pódiu roztřásly podlahu, já ty otřesy vnímala, cítila a mohla se na něj napojit.  

Samozřejmě poslouchám i orchestr a snažím se s hráči komunikovat. Když to skladba umožní, sama si v některých pasážích požádám, abych se já mohla ztišit, aby mohl vystoupit orchestr. Když si pak pár takových míst zahrajeme, rozvíří se mezi námi partnerská nálada. Jako že to není klavír, pak dlouho nic, pak zase klavír a pak třeba orchestr, ale že jsou to dvě rovnocenné hudební entity, které spolu hovoří a navzájem se propojují. Někdy to jde líp, někdy hůř, ale naštěstí jsem ještě nezažila, že bychom žádný vztah nenavázali. 

27. února budete hrát se SOČRem na společném koncertě pro Světlušku. Vzpomenete si na pocit, když vám zavolal dramaturga orchestru Josef Třeštík a o spolupráci vás požádal?

Musím se přiznat, že jsem na to byla už trochu připravená. S jakýmsi předstihem mě o to požádal ředitel Nadačního fondu Světluška Přemysl Filip. A to si pamatuji celkem přesně. Bylo to před akcí „Běh pro Světlušku“, svítilo sluníčko, my se chystali na akci, když za mnou přišel a říká: „Ráchel...“ a vysypal to na mě. Byl to takový krásný příjemný šok. Jak když prostě dítě dostane k narozeninám něco, co už si fakt hodně dlouho přálo. Navíc SOČR znám, na pár koncertech jsem už byla a moc se na tuto spolupráci těším. 

Ráchel Skleničková na Prague Proms se Stevem Mercurio - Foto: Archiv Ráchel Skleničkové

Ráchel Skleničková na Prague Proms se Stevem MercurioFoto: Archiv Ráchel Skleničkové

Jak probíhá příprava na tento společný koncert?

Na koncert se hodně připravuji individuálně. Skladbu si několikrát přehrávám se svým profesorem, který na druhý klavír hraje part orchestru. V průběhu přípravy mi dává věcné poznámky a rady. Tedy vlastně oba profesoři, kteří si mě dělí. Když prof. Ivan Klánský nemůže, tak si mě bere prof. Lubomír Malý a musím říct, že je to úžasná spolupráce. Pan Klánský dokáže člověka nakopnout v závěrečné interpretaci, protože tam vždy poradí něco, aby ta skladba měla opravdu šmrnc. Pan Malý má zase tu trpělivost cizelovat detaily. Dynamiku, artikulaci, prstoklad, kde má být jaká pomlka, kam a co kdy jakou ruku přenést, jakým způsobem... 

Nadační fond Světluška pomáhá zrakově postiženým. Jakou vy konkrétně máte se Světluškou zkušenosti?

Já osobně jsem strašně šťastná, že tato nadace existuje. Bez ní bych nemohla mít nic z toho, co mám, jelikož hlavně v začátcích mi moc pomohla. A pokračuje v tom dál!  

Začíná na mě hrnout práci za honorář, za což jsem velmi vděčná. Například jsem spolupracovala na projektu Světluška Master internet, kdy jsme spolu s mými třemi přáteli nahráli desítku relaxačních melodií, které vyšly na interaktivním hudebním albu v podobě mobilní aplikace s názvem „Relaxuj potmě“. Tu spolupráci jsme si všichni strašně užili. 

Je strašně důležité dostat příležitost, něco nového zažít a mít pocit, že dělám něco smysluplného, přínosného, že plním své poslání, protože hudba je mé poslání. Za to jsem Světlušce opravdu neskutečně vděčná. 

SOČR, stejně jako mnoho dalších orchestrů, se snaží svojí kampaní, crossoverovou koncertní řadou, zajímavými sólisty v sezóně a dramaturgií přilákat do koncertních síní i mladší publikum. Můžete vy, jako umělkyně a hudebnice, pozvat mladé k poslechu vážné hudby? Říci za sebe co na vážné hudbě může být krásné a proč by tento zážitek měl každý alespoň jednou v životě zažít? 

Vážná hudba ukazuje nejušlechtilejší vrchol vývoje hudebního vyjadřování lidí. Máme lidovky, ty jsou spontánní, máme rock, který ukazuje spíše sílu, máme metal, který ukazuje…Bůh ví co (smích) Všechno má něco do sebe! 

Jít na koncert vážné hudby je vlastně si zažít, kam až člověk může mít vytříbené takové ty „jemnopocity“. Je to hudební výchova až k tomu největšímu bontonu. Přirovnala bych to k zážitku, kdy jde člověk do luxusní restaurace, dá si tam nejlepší jídlo, nejdražší víno. Koncert vážné hudby je nepřenositelný zážitek a já ho každému vřele doporučuji! 

Nové články v rubrice

Video

TATA / BOJS a SOČR Live

Když loni oznámili TATA / BOJS společný koncert se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu pod taktovkou...

My jsme SOČR - Foto: Vladimír Staněk
 

Sledujte nás

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace