Rozhlasoví symfonikové ke Straussovu jubileu
Časopis Harmonie zveřejnil recenzi publicisty Petra Vebera, ve které se autor ohlíží za 26. ročníkem Festivalu Richarda Strausse v Garmisch-Partenkirchenu. Symfonický orchestr Českého rozhlasu pod taktovkou Tomáše Braunera tady koncertoval hned dvakrát (přičemž celou přehlídku slavnostně zahájil), a vedle nadšeného potlesku v sále si ve zmíněné recenzi rovněž vysloužil slova uznání.
Kompletní text recenze přinášíme ZDE. V následujících odstavcích zveřejňujeme vybranou pasáž, týkající se výkonu rozhlasových symfoniků z Prahy:
"...Koncerty nicméně byly i v dosavadních sálech zcela regulérní a rozhlasoví symfonikové účinkovali se zaslouženým ohlasem. Nejprve jim byl svěřen čestný úkol festival otevřít. Bylo to 11. června, tedy přesně v den výročí. Polední matiné muselo obětovat část obvyklé stopáže projevům, i tak však zbyl dostatek prostoru na intenzivně vyhrocenou taneční hudbu z opery Salome, na proslulou suitu z opery Růžový kavalír a na pětici Straussových písní, v nichž SOČR doprovodil přední německou sopranistku Juliane Banse. Pokud už zde – jakkoli byla pro výsledný dojem určující akustika nevelkého pódia - hrál orchestr pod taktovkou Tomáše Braunera spolehlivě, barvitě a s velkým nasazením, tak o den později šlo pak o výkon skutečně špičkový. Část haly zimního stadionu upravili pořadatelé na slušně vypadající a slušně znějící prostor s rozumným počtem míst v auditoriu. Doprovod mladé lucemburské hornistky Amandy Kleibart, vítězky letošní Soutěže Richarda Strausse, podpořil v 1. koncertu pro lesní roh nejen virtuozitu, ale i svěžest skladby. A v Alpské symfonii se pak podařilo dirigentu Braunerovi s velkou fantazií a naprosto přesvědčivě vyklenout oblouk příběhu a scenérií: po celých více než padesát minut držel posluchačskou pozornost i pozornost hráčů, krásně pracoval s detaily a sóly i impozantními vrcholy, inicioval zajímavý zvuk a náladové rozdíly v různě stylizovaných plochách… Rozhlasoví symfonikové v tomto díle dali plný průchod svému uměleckému potenciálu, vzepjali se k obdivuhodnému výkonu nesenému bezchybnou technikou i osobním zaujetím - a dali zapomenout na vcelku logické předsudky, že Češi hudbu Richarda Strausse ideálně hrát nemohou, protože v tom nemají dostatečně silnou a živou tradici...."
