Rozhovor s klavíristou a ředitelem SOČRu Janem Simonem

Na pódiu Dvořákovy síně jsme vás se SOČRem dlouho nezažili. Omezil jste koncertní aktivity nebo pouze spolupráci se svým „domovským“ tělesem?

Omezení koncertní aktivity bylo něco, čeho jsem se při vstupu do služeb Českého rozhlasu chtěl vyvarovat. Byl to idealismus pětatřicátníka a dodnes s úsměvem vzpomínám na svůj rozhovor s Jiřím Bělohlávkem bezprostředně poté, co jsem přijal pozici správního ředitele SOČRu. U společného známého, výtvarníka Jiřího Vovse, jsem začal na toto téma hovořit, Jiří se na mě upřeně podíval a řekl: „Víš, myslím si, že to tvoje hraní půjde k šípku“. (Citace není doslovná, originální verze byla o něco důraznější a jadrnější.) Samozřejmě, že tento výrok byl pro mou povahu červeným hadrem, na který jsem zareagoval předsevzetím neslevit z intenzity práce u klavíru. Člověk míní, život mění – a je nesporným faktem, že v určitých obdobích bylo velmi těžké dodržet obvyklé pensum cvičení a koncertování, pokud jsem měl splnit své závazky vůči Českému rozhlasu a jeho symfonickému orchestru. Velmi náročné to bylo zejména poté, co jsem spravoval i další aktivity spojené s živým uměním v této instituci. Nicméně události minulého podzimu mne nasměrovaly ke zvýšenému úsilí v koncertní činnosti v souběhu se správou a vedením Symfonického orchestru Českého rozhlasu.

V hudbě samotné naleznete vše, co si lidská duše žádá. Emoce, racionalitu, vášeň, depresi, touhu, napětí, uvolnění, dřinu i odpočinek. Hudba je fenomén, který vás, pokud si to přejete, provází celý život. Koncerty jsem absolvoval a absolvuji nejen v tuzemsku, ale i v zahraničí, těch se SOČRem jsem odehrál v posledních letech záměrně méně. Myslím, že z pozice ředitele tělesa je to pochopitelné.

Je to skutečně tak odlišný pocit, když hrajete v doprovodu „svých“ rozhlasových symfoniků a jiných orchestrálních těles?

Ano. Jste na pódiu s kolegy, se kterými často spolupracujete v dimenzích na hony vzdálených hudbě samotné. Svou roli pak hraje i zvýšený pocit zodpovědnosti. Navíc v každodenním orchestrálním provozu vznikají i konfliktní situace, byť se rodí ze společného zájmu na realizaci uměleckých cílů. Z pohledu nezasvěceného pozorovatele se může zdát, že vlastně stojíme na opačných stranách pomyslné barikády. A právě v momentech, kdy se názory polarizují, si musíme říci, že nám jde o společný cíl, že chceme přinést posluchači v koncertním sále nebo u rozhlasového přijímače to nejkrásnější, co umíme. Je těžké zcela vypustit z hlavy „provozní stíny“ v okamžiku, kdy se na pódiu ocitnete nikoli jako ředitel, ale interpret. Mám obrovské štěstí, že SOČR tvoří skvělí muzikanti, kterých si nesmírně vážím. Oni jsou těmi, kdo mi svým kumštem pomohou „hodit“ na těch několik chvil provoz za hlavu a soustředit se na prováděné dílo. Při hostování u dalších těles tyto pocity nemáte. Přijedete, nazkoušíte, zahrajete a myslíte na další koncert.

Jak vypadala příprava na dnešní vystoupení? Pokud vím, Brahmse jste uvedl zhruba před měsícem v Mariánských Lázních, měl i tento koncert přispět k umocnění jistoty ve Dvořákově síni?

Toto dílo má v mém repertoáru mimořádné postavení. Patří na pomyslný vrchol nejen klavírní literatury, ale hudby obecně. Nevnímám je jako klasický virtuosně exhibiční koncert pro klavír a orchestr. Je to obrovská symfonie neustálého dialogu mezi orchestrem a klavírem. Jsou tady momenty, kdy sólový nástroj vytváří pouze barvu k umocnění orchestrálního dění a myšlenek uložených v hudbě samotné. Naposledy jsem koncert prováděl v polovině první dekády tohoto století a po deseti letech jsem se k němu rozhodl navrátit. Koncert B dur neoprášíte za pár dní nebo týdnů – nejen pro jeho technickou náročnost, ale pro hloubku myšlenkového obsahu. Svou roli tady ve velkém hrají soustředění, polemika, meditace. Po té desetileté pauze jsem si ho zahrál vedle Mariánských Lázní ještě v Žilině a Košicích. Samozřejmě každé provedení díla upevňuje jistotu interpreta, na druhé straně by bylo degradující definovat taková provedení jako případné předpremiéry. Nezaslouží si to Brahms, nezaslouží si to publikum. A věřte, že všechny orchestry, se kterými jsem si tento koncert v posledním měsíci zahrál, ho uvedly s obrovskou chutí.

50 minut intenzivního hraní… Kdy jste se vlastně odhodlal Druhého Brahmse nastudovat?

Dlouhá historie. S tímto dílem jsem se poprvé setkal na počátku 80. let v rámci Pražského jara. Tuším, že to byl polský klavírista Piotr Paleczny, který ho provedl ve Smetanově síni. Tehdy mi skladba připadala ukrutně dlouhá a těžká. Žádný jiný zásadní dojem ve mně nezanechala. V roce 1985 jsem pak byl na soutěži ve Španělsku a v obchodě s gramodeskami jsem si koupil nahrávku s Krystianem Zimermanem. Přišlo to jako blesk z čistého nebe a já byl omámen dílem samotným i jeho provedením. Ovšem ještě větší zásah představovalo zjištění, že toto vrcholné dílo nahrál Zimerman ve svých 28 letech. Mně bylo 19 a necítil jsem se na takový úkol připraven. Nicméně jsem v sobě uzavřel závazek, že do svých 28 let se díla zhostím. A stalo se, měsíc před svými 28. narozeninami jsem koncert poprvé provedl na veřejnosti. Dnes nevím, jak dobře nebo špatně, ale provedl.

Která pojetí vás dosud zaujala?

Dodnes vede Zimerman. On tedy u mne vede společně se Svjatoslavem Richterem ve vícero dílech mnoha autorů. A byl jsem rád, že jsem se ve svém názoru mohl utvrdit i na loňském ročníku Dvořákovy Prahy, kde Zimerman provedl Brahmsův 1. koncert. Byl úžasný.

Jaký bude váš Brahms?

Určitě jiný než v roce 1994. Jak? Čím? To si netroufám predikovat.

Na kterého skladatele máte „spadeno“ v nejbližším období?

Můj druhý oblíbenec je v těchto dnech v permanenci – myslím tím Chopina a jeho Koncert pro klavír a orchestr e moll. Navíc nastuduji pro letní Chopinův festival Krakowiak. V Bukurešti provedu Mozartův Koncert A dur K. 414, na festivalu v Českém Krumlově Mendelssohnův Koncert pro housle, klavír a orchestr s Václavem Hudečkem. Z čeho mám obrovskou radost, je realizace nahrávky klavírního díla s orchestrem Bohuslava Martinů, kdy s kolegy Igorem Ardaševem, Ivem Kahánkem, Martinem Kasíkem, Václavem Máchou, Miroslavem Sekerou, Adamem Skoumalem a Danielem Wiesnerem natáčíme společně se SOČR a dirigentem Tomášem Braunerem pod křídly Českého rozhlasu, jeho vydavatelství Radioservis a Nadace Bohuslava Martinů jeho pět klavírních koncertů, Concertino a Koncert pro dva klavíry a orchestr. Mě čeká Martinů číslo 2. Ale na pořadu dne je i poslední Mozartův koncert B dur, Gershwin, sonáta od Rachmaninova a také od Debussyho s violoncellistou Wolfgangem Emanuelem Schmidtem, klavírní koncert Clary Schumannové a další. To musím a chci stihnout do svých kulatin. A ještě jeden projekt – Partity Johanna Sebastiana Bacha. V létě bude rušno a sousedi si hodně užijí klavíru.

Dovolte ještě pár otázek pro ředitele SOČRu. V dohlednu je už závěr sezony 2014/15, která do života rozhlasových symfoniků vnesla novou koncertní řadu v Obecním domě. Jak hodnotíte tuto sérii, „zabodovala“ podle vašich přání a představ?

Při uvádění „Nových horizontů“, tedy druhé předplatitelské řady SOČRu v Obecním domě, jsme se netajili ani nadšením, ani obavami. Praha má své hudební portfolio neskutečně bohaté a přijít s další nabídkou se může rovnat sebepoškozujícím úmyslům. Na druhé straně jsem měl pocit, že neexistuje úplně nejširší nabídka v oblasti bezprostřední konfrontace klasické koncertní literatury a hudebních útvarů, které jsou přítomny různým způsobem v našem každodenním životě. Zdálo se mi, že se málo snažíme oslovit mezi potenciálními posluchači ty méně zasvěcené, případně zatím nedotčené. A to nemyslím nijak pejorativně.

Koncerty i veřejné generálky, pokud se konají, jsou krásně navštěvované, byť nás jejich propagace stojí nemalé úsilí. Šťastný tah byl určitě povolat k moderaci Lucii Výbornou a Jana Pokorného. To netradiční spojení funguje a věřím, že společně s dominantní komunikací těchto koncertů prostřednictvím Radiožurnálu (vedle obvyklého anoncování na Vltavě a Dvojce) má tato řada díky svému obsahu a zacílení budoucnost. A jsem moc rád, že i přes neobvyklost formátu těchto večerů, včetně živé moderace z pódia, vysílá koncerty ČRo Vltava v přímých přenosech.

Termíny předprodeje na novou sezonu už zveřejňujeme, prozradíte víc o plánovaných koncertech a zvaných umělcích?

Vedle šéfdirigenta Ondreje Lenárda, čestného šéfdirigenta Vladimíra Válka a hlavního hostujícího dirigenta Tomáše Braunera se posluchači setkají s Liborem Peškem, Janem Kučerou, Markem Šedivým a Jiřím Petrdlíkem. Zveme i Vojtěcha Spurného – pozor, koncert s „Rybovkou“ se uskuteční v Betlémské kapli, aby byla atmosféra opravdu vánoční. Objeví se i zahraniční dirigenti jako Tiberiu Soare nebo Christian Vásquez, sólových partů se ujmou například Aleš Bárta, Jan Mráček, Petr Matěják, Stefan Vladar, Martin Kasík, ale třeba i Epoque Quartet nebo Clarinet Factory, herci Bára Štěpánová, Jan Šťastný, v Shakepearových Sonetech rapper Oto Klempíř… Na programu je i koncert pro bandoneon s orchestrem. A uslyšíme Dvořákovo Requiem v podání slovenských pěvců pod taktovkou šéfdirigenta Ondreje Lenárda, který je od sezony 2015/2016 společně s hlavním hostujícím dirigentem Tomášem Braunerem potvrzen ve své funkci až do konce sezony 2016/2017.

Ceny vstupenek zachováte v dosavadních relacích?

Pokud se dramaticky nezmění situace ohledně cen nájemného v Rudolfinu, tak změnu předplatného pro „Klasiku s noblesou“ nechystáme. V rámci „Nových horizontů“ zachováme strukturu předplatného, u jednotlivých vstupenek na koncerty přemýšlím o cenové diferenciaci v závislosti na produkční náročnosti jednotlivých programů.

V létě se orchestr obvykle vydává na cesty po republice i do zahraničí. Co konkrétně čeká v příštích měsících SOČR?

Je to prosté. Po skončení předplatitelských sezon vystoupí SOČR dvakrát na Pražském jaru, na ostravském festivalu Janáčkův máj, a protože máme lichý rok, směřujeme s Ondrejem Lenárdem na jedenáct koncertů do Japonska, a to od 17. června do 6. července. Poté opět splníme roli rezidenčního orchestru MHF Český Krumlov. A pak třeba dovolená…