Rozhovor s šéfdirigentem Ondrejem Lenárdem

O pohnutkách, které vedly 49letého Dvořáka k napsání dnes prováděného Requiem, muzikologové stále uvažují. Máte svoji soukromou teorii?

Podle mého názoru se Dvořák nechal strhnout úspěchy svých oratorních děl, které sklidil v Anglii, a možným popudem jistě byl i dotaz slavného anglického nakladatele Alfreda Henry Littletona. Právě on Dvořáka nasměroval, aby napříště přemýšlel o kompozici Requiem. Onen podnět přišel, zdá se, v příhodný čas – půl roku nato začal Dvořák na svém veledíle pracovat.

Kterou pasáž tady sotva kdy přejdete bez pohnutí (byť je jich jistě více)?

Ano, ostatně už samotný název Requiem od jednoho z největších géniů hudby ve mně vyvolává absolutní pokoru… Ještě z dob studií si pamatuji, jak nám profesor estetiky vyprávěl o obrovském napětí mezi půltónem a celým tónem. A to je úvodní motiv Dvořákova Requiem, který nám samozřejmě zní jako bolestná modlitba. Ale to napětí je obrovské.

Kdy jste skladbu nastudoval a uvedl poprvé?

Na konci 80. let v Tokiu.

S Japonci? Vyšli bezvýhradně vstříc vašim představám?

Víte, to dílo ve vás probudí všechno. Interpretovali ho s láskou a oddaností, jež byly inspirující i pro mě a čtyři slovenské sólisty. Naprosto nás tehdy okouzlil elán a nadšení orchestru Shinsei Nihon Symphony a sboru Shinsei Nikkyo.

Dnes jste sólové party svěřil hvězdnému kvartetu výhradně slovenských pěvců. Trocha provokace – čeští zpěváci nemají vaši důvěru?

Nerad slyším hovory o české versus slovenské pěvecké škole, podobná srovnávání se mi příčí. K provedení každého oratorního i operního díla si vybírám typy hlasů, které mi vyhovují co do výrazu a barvy… S Čechy jsem pracoval, však víte, dirigoval jsem mnoho pěkných koncertů a operních představení s českými sólisty. Ovšem poté, co se mnou nové vedení Národního divadla i Státní opery přerušilo kontakt, nemám o úrovni současných sólistů přehled.

Se SOČRem vás do konce sezony čekají v abonentní řadě „Klasika s noblesou“ ještě tři koncerty – který je ve vašem nitru tím nejočekávanějším?

Nemohu než zopakovat, že se těším na každý koncert s vynikajícím SOČRem. Inspirace mezi námi funguje skutečně až ukázkově. Čeká mě kupříkladu Janáčkův Taras Bulba, Čajkovského Francesca da Rimini, Korsakovova Šeherezáda, jeden bonbónek vedle druhého. Vrcholem bude nejspíš Mahlerova 5. symfonie. Hrajeme ji 4. dubna.

Mahlera provedete i na letošní Smetanově Litomyšli. Půjde o monumentální záležitost, konanou mj. u příležitosti 90. narozenin našeho orchestru.

Ano, Symfonie „Tisíců“, zásadní dílo světové hudební literatury pro tři sopránová a dvě altová sóla, tenorové, barytonové a basové sólo, dětský sbor, dva smíšené sbory a velký orchestr – panečku, jen tohle bere dech! Zárukou ohromného zážitku jsou též jména pěvců (Maida Hundeling, Eva Hornyáková, Kateřina Kněžíková, Terézia Kružliaková, Veronika Hajnová, Daniel Frank, Jakub Kettner, Peter Mikuláš, Český filharmonický sbor Brno, Pěvecký sbor města Bratislavy, Kühnův dětský sbor) a samotné prostředí zámeckého nádvoří. Obrovská mašinérie, na kterou se velmi svízelně hledají finanční prostředky. Jsem šťastný, že nám některé subjekty, včetně domovského Českého rozhlasu, pomohou, abychom Osmého Mahlera poprvé představili v Litomyšli. Bude to, doufám, absolutní špička.

Co vás v poslední době potěšilo mimo hudbu?

Těžko budu hledat nějaké mimohudební radosti, zase „sklouznu“ ke své životní lásce, muzice, a spontánně uvedu: To, že mi byla prodloužena smlouva se SOČRem do roku 2017. To je moje největší potěšení.